Vedení strany KSČ od roku 1921

1. Předseda (generální tajemník) KSČ

Václav Šturc

Ve funkci:
1921 – 1922

Život a kariéra politika

Narodil se v rodině krejčovského mistra a domkáře Karla Šturce a jeho manželky Barbory, rozené Stádníkové. Od roku 1885 byl funkcionářem sociální demokracie a redaktorem stranického deníku Právo lidu. Do zániku Kobylis jako samostatné obce k 1. 1. 1921 byl jejich starostou.

Během rozkolu v sociální demokracii počátkem 20. let 20. století změnil stranickou příslušnost. Aktivně se podílel na přípravě a vzniku Komunistické strany Československa. Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve Velkém sále Národního domu na Vinohradech, za účasti 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. května 1921 zvolil Václava Šturce prvním předsedou, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka a pokladníkem Josef Skála. Ve funkci předsedy výkonného výboru strany setrval do září 1922, kdy ho říšská konference KSČ odvolala a nahradil ho Alois Muna. Patřil tehdy spolu s Bolenem k levicové frakci, jejíž vliv ve straně byl oslaben a její exponenti vyloučeni z KSČ. Už koncem roku 1922 bylo ovšem toto rozhodnutí revidováno a Šturc i Bolen se do strany vrátili.

V parlamentních volbách v roce 1925 získal za KSČ senátorské křeslo v Národním shromáždění. Za KSČ byl tehdy navržen jako jediný protikandidát T. G. Masaryka při volbě prezidenta v květnu 1927 (obdržel 54 hlasů proti 274 hlasů Masaryka). V roce 1929 byl v souvislosti s nástupem skupiny mladých, radikálních komunistů (takzvaní Karlínští kluci), kteří do vedení KSČ doprovázeli Klementa Gottwalda, odstaven od moci a vyloučen z KSČ.

2. Předseda (generální tajemník) KSČ

Alois Muna

Ve funkci:
1922 – 1924

Život a kariéra politika

Povoláním byl krejčí. Již před první světovou válkou se politicky angažoval v Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické. Za války byl na východní frontě zajat a v ruském zajetí byl ovlivněn bolševickou ideologií. Stal se představitelem komunistického hnutí mezi Čechoslováky v Rusku (Českoslovanská komunistická strana v Rusku) a odpůrcem Československých legií. Od roku 1919 pobýval v Československu a pomáhal při organizování levice v sociální demokracii, která se pak osamostatnila jako Komunistická strana Československa. V letech 1922–1924 byl předsedou výkonného výboru KSČ.

Byl delegátem čtvrtého sjezdu Komunistické internacionály v listopadu 1922, zde byl zvolen kandidátem Výkonného výboru.

V parlamentních volbách v roce 1925 získal mandát v Národním shromáždění za KSČ. V roce 1929 byl v souvislosti s nástupem skupiny mladých, radikálních komunistů (takzvaní Karlínští kluci), kteří do vedení KSČ doprovázeli Klementa Gottwalda a měli masivní podporu především dělníků, odstaven od moci. V červnu 1929 vystoupil z KSČ (respektive byl z ní vyloučen) a v parlamentu se stal členem nového poslaneckého klubu nazvaného Komunistická strana Československa (leninovci).[6][7][8] V roce 1930 se pak vrátil do sociální demokracie.

Podle údajů k roku 1926 byl profesí redaktorem v Kladně.

3. Předseda (generální tajemník) KSČ

Josef Haken

Ve funkci:
1924 – 1926

Život a kariéra politika

Absolvoval školu v rodných Markvarticích a od roku 1892 navštěvoval měšťanskou školu v Sobotce. V období let 1896–1900 vystudoval na učitelském ústavě v Jičíně, kde složil maturitu. Působil jako učitel. Nejprve získal v roce 1901 místo na škole v Sobotce, ale po třech měsících o práci přišel. Při nemožnosti najít zaměstnání nastoupil v Liberci jako dobrovolník do armády. Po roce 1902 byl opět pedagogem v Sobotce a od roku 1903 učil na různých školách v rodném regionu. Byl aktivní v učitelských organizacích a byl členem ateistického sdružení Volná myšlenka.[3][4]

Od roku 1906 se politicky angažoval jako člen sociální demokracie. Okolo roku 1910 začal přispíval do regionálního sociálně demokratického tisku, zejména do Polabského obzoru, Pochodně a Volnosti. V období let 1909–1911 je uváděn coby delegát na sjezdech sociální demokracie. V červenci 1912 se stal předsedou okresní organizace sociální demokracie v Jičíně. Kvůli svým politickým názorům byl jako učitel opakovaně překládán. V letech 1910–1920 učil v Třtěnicích u Jičína. V době první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě. Roku 1915 byl odvelen na srbskou frontu, v roce 1916 bojoval na italské frontě. V červenci 1917 absolvoval v Jablonci nad Nisou důstojnický kurz a byl následně odvelen do Uherska a Rumunska. Během válečných let se v rámci sociálně demokratické strany profiloval jako odpůrce národního křídla strany, které reprezentovali Gustav Habrman, Rudolf Bechyně nebo Luděk Pik. Jeho protivníci ho osočovali z prorakouského postoje. Po vzniku Československa zastupoval sociální demokracii v okresní správní komisi v Jičíně. Při rozkolu ve straně se přidal k levici.