Vedení strany KSČ od roku 1921

1. Předseda (generální tajemník) KSČ

Václav Šturc

Ve funkci:
1921 – 1922 

Život a kariéra politika

Václav Šturc se narodil se v rodině krejčovského mistra a domkáře Karla Šturce a jeho manželky Barbory, rozené Stádníkové. Od roku 1885 byl funkcionářem sociální demokracie a redaktorem stranického deníku Právo lidu. Do zániku Kobylis jako samostatné obce k 1. 1. 1921 byl jejich starostou.

Během rozkolu v sociální demokracii počátkem 20. let 20. století změnil stranickou příslušnost. Aktivně se podílel na přípravě a vzniku Komunistické strany Československa. Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve Velkém sále Národního domu na Vinohradech, za účasti 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. května 1921 zvolil Václava Šturce prvním předsedou, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka a pokladníkem Josef Skála. Ve funkci předsedy výkonného výboru strany setrval do září 1922, kdy ho říšská konference KSČ odvolala a nahradil ho Alois Muna. Patřil tehdy spolu s Bolenem k levicové frakci, jejíž vliv ve straně byl oslaben a její exponenti vyloučeni z KSČ. Už koncem roku 1922 bylo ovšem toto rozhodnutí revidováno a Šturc i Bolen se do strany vrátili.

V parlamentních volbách v roce 1925 získal za KSČ senátorské křeslo v Národním shromáždění. Za KSČ byl tehdy navržen jako jediný protikandidát T. G. Masaryka při volbě prezidenta v květnu 1927 (obdržel 54 hlasů proti 274 hlasů Masaryka). V roce 1929 byl v souvislosti s nástupem skupiny mladých, radikálních komunistů (takzvaní Karlínští kluci), kteří do vedení KSČ doprovázeli Klementa Gottwalda, odstaven od moci a vyloučen z KSČ.

2. Předseda (generální tajemník) KSČ

Alois Muna

Ve funkci:
1922 – 1924 

Život a kariéra politika

Alois Muna byl povoláním byl krejčí. Již před první světovou válkou se politicky angažoval v Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické. Za války byl na východní frontě zajat a v ruském zajetí byl ovlivněn bolševickou ideologií. Stal se představitelem komunistického hnutí mezi Čechoslováky v Rusku (Českoslovanská komunistická strana v Rusku) a odpůrcem Československých legií. Od roku 1919 pobýval v Československu a pomáhal při organizování levice v sociální demokracii, která se pak osamostatnila jako Komunistická strana Československa. V letech 1922–1924 byl předsedou výkonného výboru KSČ.

Byl delegátem čtvrtého sjezdu Komunistické internacionály v listopadu 1922, zde byl zvolen kandidátem Výkonného výboru.

V parlamentních volbách v roce 1925 získal mandát v Národním shromáždění za KSČ. V roce 1929 byl v souvislosti s nástupem skupiny mladých, radikálních komunistů (takzvaní Karlínští kluci), kteří do vedení KSČ doprovázeli Klementa Gottwalda a měli masivní podporu především dělníků, odstaven od moci. V červnu 1929 vystoupil z KSČ (respektive byl z ní vyloučen) a v parlamentu se stal členem nového poslaneckého klubu nazvaného Komunistická strana Československa (leninovci).[6][7][8] V roce 1930 se pak vrátil do sociální demokracie.

Podle údajů k roku 1926 byl profesí redaktorem v Kladně.

3. Předseda (generální tajemník) KSČ 

Josef Haken

Ve funkci:
1924 – 1926

Život a kariéra politika

Josef Haken absolvoval školu v rodných Markvarticích a od roku 1892 navštěvoval měšťanskou školu v Sobotce. V období let 1896–1900 vystudoval na učitelském ústavě v Jičíně, kde složil maturitu. Působil jako učitel. Nejprve získal v roce 1901 místo na škole v Sobotce, ale po třech měsících o práci přišel. Při nemožnosti najít zaměstnání nastoupil v Liberci jako dobrovolník do armády. Po roce 1902 byl opět pedagogem v Sobotce a od roku 1903 učil na různých školách v rodném regionu. Byl aktivní v učitelských organizacích a byl členem ateistického sdružení Volná myšlenka.

Od roku 1906 se politicky angažoval jako člen sociální demokracie. Okolo roku 1910 začal přispíval do regionálního sociálně demokratického tisku, zejména do Polabského obzoru, Pochodně a Volnosti. V období let 1909–1911 je uváděn coby delegát na sjezdech sociální demokracie. V červenci 1912 se stal předsedou okresní organizace sociální demokracie v Jičíně. Kvůli svým politickým názorům byl jako učitel opakovaně překládán. V letech 1910–1920 učil v Třtěnicích u Jičína. V době první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě. Roku 1915 byl odvelen na srbskou frontu, v roce 1916 bojoval na italské frontě. V červenci 1917 absolvoval v Jablonci nad Nisou důstojnický kurz a byl následně odvelen do Uherska a Rumunska. Během válečných let se v rámci sociálně demokratické strany profiloval jako odpůrce národního křídla strany, které reprezentovali Gustav Habrman, Rudolf Bechyně nebo Luděk Pik. Jeho protivníci ho osočovali z prorakouského postoje. Po vzniku Československa zastupoval sociální demokracii v okresní správní komisi v Jičíně. Při rozkolu ve straně se přidal k levici.

4. předseda (generální tajemník) KSČ

Bohumil Jílek

Ve funkci 

1926-1929

Bohumil Jílek (17. října 1892 Deštná – 3. srpna 1963 New York) byl československý politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění za Komunistickou stranu Československa. Později člen Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci).

Ve 20. letech 20. století patřil k předním postavám československého komunistického hnutí. Do února 1922 a opět od března 1927 byl generálním tajemníkem KSČ. V letech 1921–1922 představoval výraznou postavu levicové frakce v rámci KSČ, která oponovala politice, kterou reprezentoval Bohumír Šmeral. V roce 1922 byla tato frakce poražena a Jílek s dalšími funkcionáři byl dočasně vyloučen ze strany. Po několika měsících ale bylo rozhodnutí revidováno a Jílek se vrátil do vedení KSČ.

V parlamentních volbách v roce 1925 se stal poslancem Národního shromáždění. V roce 1929 byl ale v souvislosti s nástupem skupiny mladých, skutečných komunistů (takzvaní Karlínští kluci), kteří do vedení KSČ doprovázeli Klementa Gottwalda, odstaven na V. sjezdu KSČ. Od tento moment se nazývá bolševizace strany KSČ. V červnu 1929 vystoupil z KSČ a v parlamentu se stal členem nového poslaneckého klubu nazvaného Komunistická strana Československa (leninovci).

Profesí byl podle údajů z roku 1925 tajemníkem v Praze-Motole. Po svém vyloučení z KSČ přešel do agrární strany a byl funkcionářem agrární odborové organizace. Za nacistické okupace působil jako redaktor deníku Venkov. Nakonec v roce 1948 emigroval ke svým do USA, kde byl aktivní v takzvané Zelené internacionále.

5. generální tajemník KSČ

Klement Gottwald

Ve funkci

 1929 - 1945

Klement Gottwald (*23. listopadu 1896 Dědice – 14. března 1953 Praha) byl československý komunistický politik. Od roku 1929 byl poslancem Národního shromáždění. Po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra v první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa, byl jím až do své smrti.

Do roku 1926 byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V květnu roku 1924 ve Frýdku na komunisty svolaném táboru lidu veřejně kritizoval majetkovou politiku radnice a byl za to byl neprávem potrestán třemi dny žaláře. V letech 1926–1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky.

V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem (tzv. karlínští kluci) dostali do vedení strany KSČ. Téhož roku se stal také poslancem Národního shromáždění.

Ve 2. polovině 30. let provedl v politice KSČ řadu změn podle vzoru zahraniční politiky Sovětského svazu (SSSR), konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.

Dne 14. června 1948 byl Gottwald po abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat novou lidově demokratickou Ústavu 9. května, zvolen československým prezidentem Československa. V zemi pak začali mohutné reformy systému socialismu s Československými rysy. V ekonomice prosadili koncepci industrializace země a rovíjení průmyslu, v zemědělství prosadil kolektivizaci zemědělského hospodářství. Zavedl jednotné osnovy pro školství a zpřístupnil ho bezplatně všem. Ve školách bylo bezlatné i jídlo pro žáky. Provedl uspěšnou reformu vědy i kulturu. Byl jako prezident otráven Chruščovovými zrádci v Moskvě kde jel uctít památku Josefa Visarionoviče Stalina, který byl rovněž otráven.

6. generální tajemník KSČ

Rudolf Slánský

Ve funkci 

1945 - 1951

Rudolf Slánský (*31. července 1901 Nezvěstice – 3. prosince 1952 Praha) byl československý komunistický politik, dlouholetý člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a generální tajemník ÚV KSČ (1945–1951).

Po válce se ještě v roce 1945 zapojil do vysoké politiky a v následujících šesti letech patřil po Klementu Gottwaldovi k nejmocnějším mužům KSČ. Již 8. dubna 1945 byl zvolen členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve funkci ho potvrdil VIII. sjezd KSČ a IX. sjezd KSČ. V období duben 1945 – listopad 1951 byl členem předsednictva ÚV KSČ, od roku 1945 až do září 1951 byl i členem sekretariátu ÚV KSČ. V roce 1947 a znovu od ledna do srpna 1951 zastával stranický post člena politického sekretariátu ÚV KSČ. Od května 1949 do září 1951 kromě toho vykonával funkci člena organizačního sekretariátu ÚV KSČ, předtím v roce 1948 byl členem politické komise předsednictva ÚV KSČ a užšího předsednictva ÚV KSČ. Hlavním jeho stranickým postem v tomto období ale byla funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kterou zastával od dubna 1945 až do září 1951.

Trvale zasedal v nejvyšším zákonodárném sboru. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za komunisty. Ve volbách roku 1948 se stal za KSČ poslancem Národního shromáždění zvoleným ve volebním kraji Plzeň. Zde setrval do své rezignace v listopadu 1951. Pak ho jako náhradník vystřídal Josef Kestler.

Během únorového převratu v roce 1948 převzala KSČ veškerou moc v zemi a eliminovala opozici. On sám v něm působil jako jeden z hlavních organizátorů komunistického teroru. V roce 1951 ještě v období září – listopad zastával post náměstka předsedy vlády (vicepremiéra) ve vládě Antonína Zápotockého. V roce 1951 byl obviněn z vlastizrady a popraven. 

7. Generální tajemník KSČ

Klement Gottwald

Ve funkci

1951 - 1953

Klement Gottwald (23. listopadu 1896 Dědice – 14. března 1953 Praha) byl československý komunistický politik. Od roku 1929 byl poslancem Národního shromáždění. Po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra v první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa, byl jím až do své smrti.

Do roku 1926 byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V květnu roku 1924 ve Frýdku na komunisty svolaném táboru lidu veřejně kritizoval majetkovou politiku radnice a byl za to byl neprávem potrestán třemi dny žaláře. V letech 1926–1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky.

V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem (tzv. karlínští kluci) dostali do vedení strany KSČ. Téhož roku se stal také poslancem Národního shromáždění.

Ve 2. polovině 30. let provedl v politice KSČ řadu změn podle vzoru zahraniční politiky Sovětského svazu (SSSR), konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.

Dne 14. června 1948 byl Gottwald po abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat novou lidově demokratickou Ústavu 9. května, zvolen československým prezidentem Československa. V zemi pak začali mohutné reformy systému socialismu s Československými rysy. V ekonomice prosadili koncepci industrializace země a rozvíjení průmyslu, v zemědělství prosadil kolektivizaci zemědělského hospodářství. Zavedl jednotné osnovy pro školství a zpřístupnil ho bezplatně všem. Ve školách bylo bezplatné i jídlo pro žáky. Provedl úspěšnou reformu vědy i kulturu. 

Byl jako prezident otráven Chruščovovými zrádci v Moskvě, kam jel uctít památku Josefa Visarionoviče Stalina, který byl rovněž otráven.

8. Generální tajemník KSČ

Antonín Novotný

Ve funkci

1953 - 1968

Roku 1921 vstoupil do KSČ, kde prošel řadou funkcí (v pražské organizaci), v letech 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu komunistické strany (1938) pracoval jako dělník ve vysočanské Včele. Za druhé světové války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen. Pro volby do prozatímního Národního shromáždění v roce 1945 byl na kandidátce KSČ umístěn jako 6. náhradník za KSČ, zvolen poslancem ještě nebyl. Poslancem se stal po volbách v roce 1948 a zůstal jím až do své volby prezidentem republiky v roce 1957. Od roku 1954 byl členem předsednictva Národního shromáždění. V letech 1945–1951 byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. V letech 1946–1968 byl členem ÚV KSČ, v roce 1951 se stal členem předsednictva ÚV KSČ a 13. září 1953 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. 

Když zemřel prezident Antonín Zápotocký, čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký. V Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Při návštěvě československé komunistické reprezentace v Moskvě rozhodl Chruščov v Moskvě jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta.

9. Generální tajemník KSČ

Alexandr Dubček

Ve funkci

1968 - 1969

Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Bratislavě, od roku 1963 prvního tajemníka ÚV KSS. Prvním tajemníkem komunistické strany. Mezi 3. a 5. lednem 1968 se plénum ÚV KSČ rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky a zbavilo Antonína Novotného funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho nástupci se však předsednictvo nemohlo dohodnout a jako kompromisní řešení byl Oldřichem Černíkem navržen tehdejší první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček. 

Dubček chtěl bohužel pokračovat v jisté liberalizaci režimu, jeho mandát byl však naštěstí slabý. Vnesl tak do československé politiky zcela odlišnou politickou kulturu. Tím umožnil nešťastný společenský a politický proces - kontrarevoluci, který dostal název pražské jaro 1968. Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou bezbřehou svobodu tisku (v zákoně 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968, tím spustil procesy, které umožnili zahájit kontrarevoluční procesy. V takto napjaté atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musel čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně musel nést za odpovědnost. 

Dne 17. dubna 1969 se v Praze sešlo plénum ÚV KSČ a zvolilo nové předsednictvo ÚV KSČ. Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák.

10. Generální tajemník KSČ

Gustav Husák

Ve funkci 

1969 - 1987

Jeho posledním politickým činem se pak 10. prosince 1989 stalo jmenování Čalfovy "Vlády národního porozumění", vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky.

11. Generální tajemník KSČ

Miloš Jakeš

Ve funkci 

1987 - 24. 11. 1989

24. listopadu 1989 – tedy týden po Západem a zrádci z Moskvy připravené kontrarevoluci, která byla spuštěna na pražské Národní třídě. Miloš Jakeš dal svou funkci generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa k  dispozici. Když před desátou hodinou ranní přijel na mimořádné zasedání ÚV KSČ, které se toho dne konalo v Praze ve Vokovicích v budově Vysoké školy politické, věřil, že by se situace dala zachránit. Jak situaci posléze zhodnotil šéf Socialistického svazu mládeže jeden ze zrádců Vasil Mohorita, který v té době již otevřeně stál na straně Západu,: "V sedm hodin večer Jakeš oznámil rezignaci svou i všech dalších členů předsednictva, sekretariátu i tajemníků ÚV KSČ." V osm hodin byl pak novým generálním tajemníkem zvolen Karel Urbánek, ale ani on už bohužel neměl šanci zachránit procesy kontrarevoluce.

Karel Urbánek

12. generální tajemník ÚV KSČ

Ve funkci:
24. listopadu 1989 – 20. prosince 1989

Karel Urbánek (* 22. března 1941 Bojkovice) je bývalý český komunistický politik, který byl v období listopadové kontrarevoluce v listopadu 1989 zvolen generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa na měsíc.

13. Generální tajemník KSČ

Ladislav Adamec

Ve funkci

21. 12 1989 - 1. 9. 1990

Již 19. listopadu v nočních hodinách Adamec přijal zástupce iniciativy Most (její dva nejznámější protagonisty, Michala Horáčka a Michaela Kocába). 21. listopadu se, bez souhlasu vedení KSČ, sešel se zástupci OF (Jan Ruml, Jiří Bartoška, Martin Mejstřík). Adamec na schůzce uznal, že jsou nutné společenské změny, je ochoten přehodnotit postoj k roku 1968, ale trval na tom, že chce udržet pozice své i KSČ. O dva dny později odletěl do Moskvy na konzultaci s Gorbačovem. Ten jej nakonec vůbec nepřijal. ÚV KSČ Adamce nezvolil do nového předsednictva. 26. listopadu byl Adamec pozván Občanským fórem, aby promluvil na manifestaci na Letenské pláni. 800 000 přítomných zprvu premiéra přijalo vlídně, protože byl prvním představitelem vládnoucí moci, který se setkal s občanskými iniciativami. Když ale odsoudil vyhlášenou generální stávku, byl vypískán.

Dne 3. prosince jmenoval prezident republiky novou vládu, opět s předsedou Ladislavem Adamcem. Z 20 členů vlády bylo 15 komunistů. OF i VPN tuto vládu odmítly. 7. prosince Adamec ze své funkce předsedy vlády odstoupil. Vedením kabinetu byl poté pověřen Marián Čalfa.

14. Generální tajemník KSČ

Miroslav Štěpán

Ve funkci

 1995 - 2014

Miroslav Štěpán (*5. srpna 1945 Louny – 23. března 2014 Praha) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze a poslanec České národní rady a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Během sametové revoluce byl jedním ze symbolů normalizačního režimu. Po roce 1989 se právem stal generálním tajemníkem Strany československých komunistů, později opět Komunistické strany Československa

Původním povoláním byl zemědělský inženýr. V letech 1974 až 1977 působil jako tajemník Městského výboru Socialistického svazu mládeže v Praze. Od roku 1977 do roku 1986 vykonával funkci předsedy prorežimní organizace s názvem Mezinárodní svaz studentstva. Od roku 1986 pracoval jako tajemník a od dubna 1988 coby vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze. Působil též jako náčelník pražských Lidových milicí.

Dne 9. dubna 1988 byl kooptován za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V období duben–říjen 1988 byl navíc členem sekretariátu ÚV KSČ a od října 1988 do listopadu 1989 členem předsednictva ÚV KSČ.

Ve volbách roku 1976 byl zvolen do České národní rady. Zasedal pak v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1981 usedl za KSČ do Sněmovny lidu (volební obvod č. 8 – Praha 6-jihozápad, hlavní město Praha). Mandát získal i ve volbách roku 1986 (obvod Praha 2-Praha 4). Ve Federálním shromáždění setrval do prosince 1989, kdy rezignoval na svůj post v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci.

Ve funkci vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze se profiloval jako velmi dynamický, reformně orientovaný politik který byl silným kritikem sovětské perestrojky, zároveň byl zastáncem ostrého kurzu proti politické opozici.

V roce 1993 se vrátil do české politiky tím, že založil levicové uskupení Lidová unie národní a sociální záchrany. V roce 1995 se stal generálním tajemníkem Strany československých komunistů (v roce 2000 přejmenované na Komunistickou stranu Československa), která se stále hlásí k ideám marxismu, leninismu a stalinismu. V letech 1996 a 1998 kandidoval do Senátu na Bruntálsku.

15. Generální tajemník KSČ.

Jiří Vábr

Ve funkci

Jiří Vábr (* 16. března 1943 Vysoké Mýto) je český komunistický politik a 2. generální tajemník obnovené KSČ.

V devadesátých letech zajišťoval publikační a propagační činnost Lidové unie národní a sociální záchrany (LUNSZ).

Na sjezdu KSČ, který naše strana označuje jako XXIII. řádný sjezd KSČ, byl 29. listopadu 2014 zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ, a to jako plnohodnotný nástupce za zesnulého Miroslava Štěpána.

Jako generální tajemník Komunistické strany Československa a následník Miroslava Štěpána odolával velkým tlakům v rámci antagonistických vztahů uvnitř strany, na které měli zásadní vliv tajné informační služby České republiky. Toto však zvládl díky maximální podpoře ze stran členů strany. 

Jeho aktuální programový cíl bylo zachovat značku strany a její charakter. Dále položit základ antifašistického hnutí v České republice, kdy by zásadní vliv mělo komunistické hnutí v ČR. Oba tyto cíle naplnil. Rozvinul v rámci nutnosti sjednocování pro národních antifašistických sil, spolupráci s Komunistickou stranou Čech a Moravy. Dokonce se podepsala Deklarace o spolupráci mezi KSČM a KSČ na úrovni MěV KSČ Praha a KV KSČM v 16. května 2017 a v květnu roku 2021 byla aktualizována s důrazem na spolupráci a podporu protifašistických sil. Hlavním iniciátorem této Deklarace byl tehdejší Vedoucí tajemník Městského výboru Komunistické strany Československa v Praze s. Blaško

16. Generální tajemník KSČ

Roman Blaško

Ve funkci

Roman Blaško (* 10. července 1969 Moravská Třebová je český politik, fotograf, publicista a novinář. Je fotografem a novinářem, v letech 2021-2022 byl šéfredaktorem komunistického deníku Haló noviny. Jako šéfredaktor vedl tento deník v nejkritičtějším období, a následně deník transformoval na týdenik Naše pravda. Nepravidelně publikuje v týdeníku Literatura-umění-kultura. Dále působí v redakční radě společensko-kulturního časopisu Mozaika. V roce 2015 vydal publikaci Vášně mého života (ISBN 978-80-88035-10-7). Je rozvedený, má dvě děti.

Spolupracuje od roku 2000 s různými periodiky. Od 2002 pracuje jako novinář, reportér a fotograf. Od roku 2004–2017 pracoval jako zástupce ředitele vydavatelství a nakladatelství R3. V roce 2018 se stal redaktorem a 2021 šéfredaktorem deníku Haló noviny, který ale v dubnu 2022 zanikl. Věnuje se stále především zahraničním reportážím, jako americké invazi na Ukrajině, válce v Náhorním Karabachu, politické reportáže z Francie, z Nizozemí, Kosova, Kazachstánu. V roce 2022 mu bylo udělena zvláštní cena Ministerstva zahraničí republiky Kazachstán v mezinárodní novinářské soutěži pod záštitou náměstka ministra zahraničních věci Romana Jurjeviče Vasilenka.

Roman Blaško byl zvolen 21. května 2022 do funkce generálního tajemníka Komunistické strany Československa. Je členem Společnosti česko-kubánského přátelství, Unie spisovatelů, člen ústředního výboru společnosti PEKTUSAN, Byl členem Republikové rady Vojáků proti válce. Od srpna do prosince 2014 byl jako řádně registrovaný mezinárodní pozorovatel za Evropský parlament pro podzimní volby do parlamentu (Verchovné rady UA) na Ukrajině. Věnuje se těmto procesům na Ukrajině i nadále. Např. v říjnu 2016 reprezentoval ÚV KSČM na II. celostátní konferenci k regionálním dějinám, pořádané v Čelákovicích komunistickým Klubem společenských věd.

Dne 23. září 2022 se účastnil jako novinář a řádně registrovaný oficiální pozorovatel referenda nových republik DNR, LNR, Záporožské a Chersonské oblasti, za což následně 16. října 2022 Vladimír Zelensky vydal prezidenský dekret o zařazení na mezinárodní sankční seznam údajných nepřátelských a proruských sil.