Překlady

Švédsko zahodilo rozvahu i neutralitu a vstoupilo do NATO

Část první 8. srpna 2024 

Ale podívejte se, jak dramaticky se situace změnila; s využitím vyšperkovaného strachu z ruské vojenské hrozby jako záminky nebyla militarizace severských zemí v posledních několika letech nic menšího než výbušná. Norsko, Švédsko a Finsko společně otevřely 36 vojenských základen pro americké síly a zbraně. Dohody jsou bilaterální, tj. mezi USA a jednotlivými zeměmi, ne dohoda NATO.

1.

Švédsko podalo žádost o členství v NATO současně s Finskem 18. května 2022, tři měsíce po zahájení ruské speciální vojenské operace na Ukrajině, a podalo žádost o členství v NATO "nadšeně". O 22 měsíců později, 7. března 2023, se Švédsko stalo plnohodnotným členem aliance. Tím se radostně vzdalo veškeré svrchovanosti, která mu v mezinárodních záležitostech zůstala, již tak značně oslabené "neutrality" a proměnilo se ve stát na frontové linii v jakémkoli vojenském konfliktu NATO, který by mohl vzniknout s Ruskem.

Tady to máte.

Švédsko i Finsko jsou dnes nedílnou součástí Severoatlantické aliance a všeho, co s ní souvisí: vyšší procento jejich HDP na vojenské výdaje; méně peněz na tolik vychvalované, dobře známé rozsáhlé sociální programy těchto severských zemí, které se časem nutně rozleptají; vojenské základny USA a NATO spolu s doprovodnou ztrátou svrchovanosti, kterou takové základny přinášejí, a v důsledku toho mnohem antagonističtější a nepřátelštější vztah se severským sousedem Ruskem. V zemi, která se dříve pyšnila svými protiválečnými (svědectví o válečných zločinech ve Vietnamu) a mírovými iniciativami, dnes dokonce užití slova "mír" má za následek nálepky jako "Putinova hlásná trouba" a podobně.

Z jejich konání a veřejných prohlášení se dosti nápadně projevuje dojem, že se obě země připravují na válku, že jejich vedení se zaprodalo do převládající rusofobie a že jak ve Švédsku, tak ve Finsku vzkvétá mýtus ruských expanzionistických ambicí vůči západní Evropě.

Přístup do NATO byl uskutečněn v pečlivě kontrolované mediální protiruské mediální smršti, uspěchané švédským parlamentem bez hlasování švédského lidu v referendu, čímž se zabránilo jakékoliv skutečné veřejné diskusi o tom, co je přelomovým posunem ve švédské zahraniční politice a opozici, kterou by takové hlasování mohlo vyvolat. Průzkumy provedené před vpádem Ruska na Ukrajinu v únoru 2022 naznačují, že podpora vstupu do NATO byla přinejlepším vlažná.

Ve finském případě podporovalo před tímto datem vstup do NATO jen asi 30 % obyvatel; pro Švédsko platilo totéž. Podle údajů z národního průzkumu SOM provedeného Univerzitou v Göteborgu se švédská veřejná podpora členství v NATO mezi lety 1996 a 2019 pohybovala mezi 20 a 30 procenty.

Jinak řečeno, až do února 2022 se obyvatelstvo obou zemí stavělo proti vstupu do NATO a celých 70 % obyvatel říkalo "Ne NATO". Podpora NATO výrazně vzrostla hned poté, co na Ukrajinu vstoupila ruská vojska. Průzkumy provedené v květnu 2022 náhle odhalily, že nyní 70 % Finů a 58 % Švédů změnilo názor a nyní členství v NATO podporují.

Vlády obou zemí – a la "šoková doktrína" Naomi Kleinové – využily posunu veřejného mínění a rychle začaly upevňovat své spojení s NATO v době, kdy se veřejnost – nelogicky – obávala, že Finsko a Švédsko jsou "další" na řadě, na které Rusko zaútočí, a dále, že Rusko má územní ambice spolknout značnou část západní Evropy.

Paralely mezi ruskými vojenskými intervencemi v Gruzii a na Ukrajině a možnými vojenskými akcemi zaměřenými na Finsko a Švédsko jsou však slabé až nulové.

• Ukrajina i Gruzie byly součástí bývalého Sovětského svazu, zatímco Finsko ani Švédsko jimi nebyly.
• Rusky mluvící obyvatelstvo Ukrajiny i Gruzie se stalo terčem etnické diskriminace částečně kvůli své dřívější výsadní roli v dobách SSSR na úkor původního obyvatelstva; ve Finsku ani ve Švédsku není nic, co by se této situaci podobalo.
• Protiruská kampaň na Ukrajině, která začala převratem na Majdanu v roce 2014 extrémními, profašistickými živly, vyústila v kyjevskou kampaň za rozsáhlou etnickou čistku rusky mluvících Ukrajinců. V letech 2014 až 2022 Kyjev zahájil válku proti donbaským Ukrajincům, která si vyžádala životy asi 16 000 lidí. V roce 2022, v době, kdy se Rusové vojensky přesunuli na Ukrajinu, připravovala ukrajinská vláda velkou vojenskou ofenzivu proti převážně rusky mluvícímu Donbasu, která měla všechny znaky genocidy. Nebylo tam nic, nic podobného tomu, co se týkalo ruských vztahů s Finskem a Švédskem.

Ještě horší je, jak to vyjádřil finský ekonom Tuomas Malinen v rozhovoru pro Neutrality Studies:

"Udělali jsme ze sebe terč! Je to ta nejhloupější věc, jakou kdy tato země udělala."

"Stalo se, že došlo k jakémusi úplnému »přepnutí«. Finsko se odsunulo od svého statusu neutrálního státu blízkého Rusku. Nyní jsme jako vazalský stát Spojených států. Byl to ale postupný vývoj, který začal po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Ale byl (spojení s Washingtonem) v tichosti vytlačen pod povrch."

To, co platilo pro Finsko, platí stejně i pro Švédsko.

Je sice pravda, že na parlamentní úrovni byla podpora pro přijetí do NATO drtivá, ale je příznačné, že ani v jednom případě nebyla otázka vstupu do NATO předložena veřejnosti formou referenda. Pro tak zásadní posun v politice by to bylo bývalo vhodné. Taková referenda by mohla házet vidle do plánů, které armáda obou zemí a určité mocenské kruhy zoufale chtěly uskutečnit. Ve Švédsku i ve Finsku byla média a kruhy politické moci sjednoceny v cíli členství v NATO, hlas lidu ať jde k čertu. A i dnes zůstávají podpora členství v NATO a propíraný strach z ruských vojenských ambicí silné.

2.

Mezi lety 1610 a 1809 svedly Švédsko a Rusko čtyři války o kontrolu nad Baltským mořem. Když tato poslední rusko-švédská válka v roce 1809 skončila, v podstatě ruským vítězstvím, muselo se Švédsko, které Finsko ovládalo asi 500 let, vzdát svého východního souseda za Botnickým mořem ve prospěch Ruska; finské dějiny jsou doslova dějinami Švédska. Na Ålandských ostrovech jsou hřbitovy, kde umírali ruští vojáci, kteří padli v těchto posledních bitvách; na značném množství náhrobků byly židovské hvězdy.

O sto sedmdesát jedna let později, když jsem cestoval Švédskem na konci osmdesátých let, jsem byl ohromen, jak prosperující země byla v té době, když byla ušetřena hrůz války, která vypukla jižně od severských zemí ve zbytku Evropy. Švédsko se nemuselo po válce obnovovat jako zbytek Evropy opakovaně během 19. a 20. století, a tak dokázalo navázat na toto dlouhé období míru, investovat do infrastruktury, najít si vlastní zvláštní niku v globální ekonomice jako velmi prosperující poloperiferní centrum evropského jádra.

Zkombinujte to se silnou sociálnědemokratickou vládnoucí elitou po většinu období studené války s jejími vysokými daněmi a značnými investicemi do sociálních programů a bing ho! – výsledek – překvapivá prosperita většiny období od konce druhé světové války. K této všeobecné prosperitě bezpochyby přispěla švédská zahraniční politika neutrality. Může to znít jako klišé, ale nenapadá mě lepší příklad toho, jak jdou mír a prosperita dohromady, než švédský příklad během oněch dvou století.

Ale podívejte se, jak dramaticky se situace změnila; s využitím vyšperkovaného strachu z ruské vojenské hrozby jako záminky, těchto posledních pár let nebyla militarizace severských zemí nic menšího než výbušná. Norsko, Švédsko a Finsko společně otevřely 36 vojenských základen pro americké síly a zbraně. Dohody jsou dvoustranné, tj. mezi USA a jednotlivými zeměmi, a nikoli dohoda NATO.

Otázka umístění amerických jaderných zbraní ve Švédsku a Finsku dohodou upravena nebyla. Norské dohody umístění takových zbraní výslovně nezakazují.

• V roce 2022 USA a Norsko vyjednaly tzv. dodatečnou dohodu o obranné spolupráci podpořenou velkou většinou v norském parlamentu. Dohoda dává USA právo na neomezený přístup ke čtyřem vojenským základnám na norské půdě. Dvě z nich, Ramsund a Evenes, jsou na severu.

• V prosinci 2023 Švédsko podepsalo významnou vojenskou dohodu se Spojenými státy, kterou o několik měsíců později ratifikoval švédský parlament. V té době nebylo jasné, zda Turecko zablokuje vstup Švédska do NATO (to bylo později zrušeno). Dohoda dává Washingtonu přístup k 17 švédským základnám. Byla to první dohoda svého druhu; umožňuje USA provádět vojenská cvičení a tankovat svá vojenská letadla a lodě ve Švédsku a povoluje skladování zbraní a munice na různých základnách ve Švédsku.

• Podobná dohoda byla předložena Finsku. Byla jednomyslně schválena finským parlamentem počátkem července 2024. Dává Washingtonu přístup k 15 vojenským základnám na finském území, které zahrnují následující:

– USA nemusí platit daně

– Americký personál může dovážet a vyvážet, co chce

– Nejsou pod jurisdikcí Finska. Pokud někdo spáchá trestný čin, potom jsou to americké úřady, které jsou odpovědné

– Na těchto základnách si americký personál může vojensky dělat, co chce.

• S tvrzením o možné hrozbě ruského útoku posílil svou vojenskou spolupráci s NATO také Island. V létě 2023 přivítal německé stíhačky, americké strategické bombardéry – a také velitele amerického letectva v Evropě a leteckého velitelství NATO. V současné době zde působí jak americké strategické bombardéry B-2 Spirit, tak v současné době je kolem 200 vojáků nasazeno na letecké stanici Keflavìk na Islandu a také na spojenecké radarové stanici v Bolafjallu. Po desetiletém výpadku je americká armáda formálně zpět na své námořní základně v Keflavíku.

3.

Vývoj švédského posunu od relativně neutrální země v kontextu Evropy za studené války ke vstupu do NATO nezačal v únoru 2022; má mnohem delší, tajnou, špinavou historii sahající až do počátku 90. let. Budu se tím zabývat příště.

Část druhá 15. srpna 2024 

Ještě před tím, než Švédsko formálně požádalo o členství v NATO, poznamenala před sedmi lety Agneta Norbergová, že je zřejmé, že Švédsko je zemí NATO, aniž by v NATO bylo… Švédsko se stalo zvolenou platformou pro válku proti Rusku. Tento vývoj je extrémně nebezpečný.

1. Vzpomínka na Jamieho Rotha

Loni zemřel můj dlouholetý přítel Jamie Roth. Bude mi chybět jeho přátelství, naše četné diskuse o vývoji severských zemí, jeho jemná, pronikavá analýza slabin pozdní fáze amerického kapitalismu v úpadku, kterou by uměl vysvětlit stejně dobře jako kdokoliv jiný. Jenže si uvědomte, že jsme měli za ta léta tak bohaté výměny názorů. A teď tu není.

Jamie bydlel poblíž a často jsme se navštěvovali, seděli si na verandě a hovořili, hovořili a hovořili. Ryzí seriózní, střízlivý, systematický myslitel a asi nejlepší marxistický intelektuál, jakého jsem kdy poznal. Jeho venkovský mennonitský původ (Mennotité - jedna větev křesťanského hnutí novokřtěnců; pozn. překl.) a můj městský židovský jaksi splynuly v bohaté spojení, které mi bude chybět. Oba jsme byli celoživotními marxistickými akademiky, kterým se nějakým způsobem podařilo přežít půl století výuky v akademické sféře, on na Regiské univerzitě, kde nějakou dobu předsedal oddělení sociologie, já na Korbel School of International Studies Denverské univerzity. Spolu jsme se zúčastnili knižního klubu, který existoval více než čtvrt století.

Oba jsme měli se severskou zemí silné spojení a o tom jsme si často vyměňovali názory. Jamie žil a studoval ve Švédsku, kde studoval na vysoké škole koncem šedesátých let během vrcholící války ve Vietnamu. Já jsem spolu s rodinou žil v polovině až konci osmdesátých let ve Finsku, kde jsme s Nancy pracovali v tehdejší Světové radě míru, těsně před a během kolapsu východoevropských a sovětských komunistů.

Jako takoví jsme s Jamiem oba zažívali radosti života v severských zemích s jejich silnými společenskými smlouvami a, alespoň tehdy, politickou neutralitou. Ještě předtím, než Finsko i Švédsko formálně vstoupily do NATO, jsme měli pocit, že se píše o válce, že dlouhé období severské neutrality se chýlí ke konci. Připusťme, že z našeho bidýlka tady vysoko ve Skalistých horách uniklo mnoho detailů tohoto posunu, ale tam, kde se to týkalo obecného směřování obou zemí, jejich flirtování a ochotného svádění do NATO, jsme byli obecně na správné cestě.

I když náznaky geopolitického přechodu nebylo těžké najít pro někoho, kdo by je vážně hledal, nikde nebyly tyto náznaky nápadnější než v literatuře obou zemí. Trilogie Milénium od Stiega Larssona, zahajující knihou "Dívka s tetováním draka", rozřízla pravicové, militaristické, protipřistěhovalecké, prokapitalistické proudy ve švédské společnosti, které dlouho číhaly pod leskem její tehdejší sociálnědemokratické fasády. Jamie nás (náš knižní klub) seznámil s Larsssonovým dílem a s tím, že ve švédské sociálnědemokratické nirváně není všechno v pořádku. Tyto reakční tendence – protože přesně takové jsou – měly každou chvíli explodovat, zatímco její sociálnědemokratická nirvána se měla brzy zhroutit.

Seznámil nás také s dílem Henninga Mankela, podle mého názoru jednoho z největších kriminalistických romanopisců kdekoli na světě, který se podobnými tématy zabýval s vnímavostí a hloubkou, jíž se nikdo nevyrovná. Četl jsem – a diskutoval s Jamiem – celou Larssonovu i Mankelovu tvorbu – nemohl jsem se nabažit ani jednoho z autorů… a v důsledku toho jsem byl na švédský/finský skok do spárů NATO připravenější.

2. Švédsko se vrhá do NATO

Roky předtím, než Švédsko udělalo skok do víru zvaného NATO, bila na poplach jistá Agneta Norbergová. Vedla kampaň za zachování švédské neutrality v době, kdy, upřímně řečeno, již byla vážně ohrožena. Po nějakou dobu bylo Švédsko tím, co lze nazvat "masovým poskytovatelem informací" pro americkou armádu.

Nevím, jestli Norbergová byla jediným švédským hlasem "tam venku", který dělal vše pro to, aby udržela švédskou neutralitu za studené války v době po studené válce při životě, ale nebylo mnoho dalších a prakticky nikdo nebyl tak dobře informovaný. Ve svých 87 letech je stále aktivní jako vždy.

Dlouho předtím, než Švédsko vstoupilo do NATO, Norbergová poznamenala, že "Švédsko se stalo zvolenou platformou pro válku proti Rusku". Tento vývoj je nesmírně nebezpečný.

Před šesti lety, v roce 2018. Norbergová byla vyslýchána ve Finsku jistým Johanem Backmanem. Rozhovor přišel krátce po velkém vojenském cvičení NATO nazvaném "Arktická výzva", nyní každoročním cvičení, které pokračuje dodnes (2024). Norbergová popisuje Arctic Challenge z roku 2017:

Byla jsem v Rovaniemi (za polárním kruhem) na začátku června (2017) přednášet na obrovském vojenském cvičení "Arctic Challenge". Centrem tohoto cvičení bylo Rovaniemi, společně s Luleou a Budou se tato tři shromaždiště s obrovskými letišti rozrůstají, aby se stala společným prostorem pro plánování války ( Rovaniemi je ve Finsku za polárním kruhem, v podstatě centrum finského Laponska. Lulea ja na severovýchodním pobřeží Švédska, Buda v centrálním Švédsku, severozápadně od Stockholmu)… Myslím, že toto cvičení Arctic Challenge bylo třetím ročníkem v řadě. Zahrnovalo 150 proudových stíhaček, které cvičily "interoperabilitu". Interoperabilita je velmi důležitý strategický termín. To dělalo Finsko a Švédsko společně se sedmi dalšími zeměmi, konkrétně s letectvem Spojených států. Pro mě je zřejmé, že plánují válku s Ruskem. To je jasnější, když zkombinujeme tyto (Rovaniemi atd.) s ostatními zařízeními NATO obklopujícími Rusko.

Tato konkrétní "Arctic Challenge" (Arktická výzva) se konala celých šest let předtím, než Rusko zahájilo svou Speciální vojenskou operaci na Ukrajině. Norbergová měla pravdu, když řekla: "Pro mě je zřejmé, že plánují válku proti Rusku." Nejde tedy ani tak o to, že by Rusko plánovalo invazi do severských zemí (a zejména do záp. Evropy), ale naopak, že NATO už nějakou dobu plánuje válku proti Rusku.

Dále komentuje, jak "no, je zřejmé, že Švédsko je zemí NATO, aniž by bylo v NATO". Ve stejném rozhovoru Norbergová dále hovořila o "S-Range", největší světové stanici pro stahování družic, která se nachází kousek od malého severošvédského městečka Kiruna v severním středošvédském arktickém prostoru.

Válka dnes – všechny války – se zahajuje s pomocí družic. Družice krouží kolem zeměkoule a pořizují fotografie celého světa a tyto fotografie byly staženy. S-Range pořizuje fotografie a posílá je do Pentagonu.

Dlouho předtím, než byla tato americká satelitní základna v Kiruně v roce 2004 zřízena, schválil švédský parlament zákon otevírající prodej pozemků za jakýmkoli účelem na dalekém severu Švédska "v oblasti velké jako Německo". O Německu se mluvilo proto, že před zřízením této satelitní základny v severním Švédsku existovala v Německu, ale tlak německé společnosti vedl k jejímu uzavření. Švédská vláda, obecně neznámá svému obyvatelstvu, uvítala přestěhování základny na své území. Přiznávajíc, že byla "skutečně vyděšená z toho, jak … se vyvíjí situace na severu Švédska a pro severské země", Norbergová poznamenala:

Poté v roce 2006 začala téměř každoročně vojenská cvičení – severské vzdušné manévry, kterých se zúčastnilo deset, dvanáct zemí. Arctic Challenge" následovala v podstatě se stejnými zapojenými zeměmi – Německem, Británií, Francií, USA, Belgií, Nizozemskem a občas také s pobaltskými státy.

Norbergová pak obrátila pozornost k námořním závodům ve zbrojení, které už eskalovaly v Baltském moři, už ne "Moři míru", kde se více než deset let odehrávají válečné hry NATO. Znovu si všímá militarizace oblasti pod vedením NATO více než deset let předtím, než Rusové zahájili ofenzívu na Ukrajinu.

Co se dělo v Baltském moři tak děsivého? Zde je příklad – jeden z deseti, dvaceti, které bych mohl citovat – námořní manévry NATO v Baltském moři v roce 2013, 2014 za účasti zemí, které se cvičí na válku pod názvem "operace v Baltském moři". Přidejte k tomu – Estonsko, Lotyšsko a Litva nyní hostí USA v estonském Ämari (asi 28 mil západně a kousek jižně od Tallinnu, hlavního města), v Šiauliai v Litvě (asi 133 mil severozápadně od Vilniusu, hlavního města) a v přístavním městě Liepaja v Lotyšsku. Ve všech třech zemích jsou základny NATO.

… A teď jsme tu znovu se lžemi, démonizujeme Rusko, obrovského souseda se všemi druhy proradného zla. Dnes jsme ve zlé chvíli, která nás nutí věřit, že Rusko plánuje útok na Švédsko. Říkám, abyste nepočítali s tím, že budu součástí takového nesmyslu.

Vztah mezi NATO a Švédskem, který začal neformálně, ale energicky již v roce 2004, se stal oficiálním v roce 2014, kdy Švédsko podepsalo "Dohodu o podpoře hostitelského národa" s NATO. Naznačilo to, že od té doby NATO cvičilo ve Švédsku. Což také vázalo Švédsko k NATO jinými způsoby: pokud by mělo být Švédsko napadeno a nemohlo by se dostatečně bránit, pak začne platit tato Dohoda o podpoře hostitelského národa a Spojené státy prostřednictvím NATO "přijdou bránit Švédsko". Znamenalo to také, že Švédsko nemělo ve válce co mluvit o vojácích rozmístěných ve Švédsku a používajících jaderné zbraně.

Švédsko cvičilo na takový možný scénář. Znamená to, že švédští vojáci, prostřednictvím svého spojení s NATO, cvičili na válku proti Rusku v těchto cvičeních od Stockholmu po Göteborg i na Göteborgu (švédský ostrov u východního pobřeží švédské pevniny v Baltském moři). Do Švédska přijela americká armáda a to nejen americké jednotky, ale také značná část vybavení.

Během manévrů Aurora se v Göteborgu vylodilo 1 435 amerických vojáků. Švédsko přispělo asi 20 000 vojáky. Z dalších zemí NATO včetně Francie, Estonska, Litvy, Norska a Dánska se zúčastnilo dalších 575 zahraničních vojáků. Manévry piplaly vojenskou spolupráci NATO a Švédska, jak je definována v dohodě o podpoře hostitelského národa. Součástí výzbroje byly střely Patriot země-vzduch a vojenští experti se v jejich používání vyznali.

Již přibližně ve stejné době, v roce 2014, se připravoval na válku švédský ostrov Gotland v západním cípu Baltského moře. Do akce byla nasazena americká vrtulníková rota spolu s 80 příslušníky vojenského personálu. Součástí vybavení jsou vrtulníky Chinook a Apache. Kromě vrtulníků americké námořní pěchoty se příslušníci národní gardy začali účastnit válečného výcviku na Gotlandu, uprostřed Baltského moře a ve velmi strategické pozici k zahájení útoku na Rusko.

K tomu všemu existují náznaky, že spolupráce mezi NATO a Švédskem se rozvíjela nepozorovaně ještě dříve než v roce 2014. Deset let předtím, než na Gotlandu vznikly sofistikované antény, jaké se používají ke sledování satelitů a leteckých plavidel. Během studené války už Švédové povolili Spojeným státům instalovat antény nezbytné k odpalování raket, tj. k válce.

Kromě satelitní odposlouchávací stanice Kiruna a jejího rostoucího vztahu s NATO a všeho, co to obnášelo, mělo Švédsko ještě před rokem 2014 podmořskou "odposlouchávací basu" v Leershieldu, devět švédských mil jižně od Gotebergu na jihu. Leershield má schopnost zachytit veškerý podmořský ruský kabelový provoz, který se posílá buď do Británie, nebo do Spojených států. To samé Louvin uprostřed Stockholmu. Všechny kabely přicházející z Ruska přes Švédsko se berou a posílají do USA a Velké Británie, veškeré vojenské informace, politické informace k posílení současné kontroly Pentagonu nad Ruskem.

Nedávný vstup Švédska do NATO je prostě třešničkou na dortu vztahu, který rostl od pádu komunismu v Evropě v letech 1989, 1991. Vojensko-institucionální vztah fungoval už dlouho. Ruská speciální vojenská operace na Ukrajině prostě dala poslední impuls pro bezpečnostní sňatek mezi Švédskem a NATO.

Jaká hanba! Z prosperující neutrální země pravděpodobný cíl ruských raket, kdyby vypukla oblastní válka. Naprosto zbytečné, ale, … jsme tady!

zdroj Colorado Progressive Jewish News (nebo, chcete-li,https://robertjprince.net)  

Překlad Vladimír Sedláček 20. srpna 2024

Neuvěřitelné příběhy dětí z Gazy

Vijay Prashad

Tento příběh by neměl být skutečný. Bylo ráno 29. ledna 2024. Izraelská armáda už bombardovala podstatné části bohaté čtvrti Tel al-Hawa ve městě Gaza, včetně – v říjnu 2023 – celého kampusu města Gaza na Islámské univerzitě v Gaze. Na základě varování izraelské armády nasedlo sedm členů rodiny do vozu Kia Picanto, aby utekli na jih. Izraelské bombardování však srovnalo se zemí nedalekou výškovou budovu, takže vůz nemohl jet na jih, musel jet na sever,.

Nedaleko po silnici se vůz dostal pod palbu izraelských vojenských vozidel, včetně tanků Merkava. Podle pozoruhodného vyšetřování britské výzkumné agentury Forensic Architecture bylo do vozu vypáleno 355 kulek.

Jedna z nich v autě, šestileté dítě jménem Hind Rajab, zavolala záchranáře.

"Jsou mrtví," říká o svých rodinných příslušnících. "Tank je vedle mě. Už je skoro noc. Mám strach. Přijeď pro mě, prosím."

Palestinská společnost červeného půlměsíce (PRCS) poslala sanitku, aby ji zachránila.

O dva týdny později, 10. února, bylo mrtvé tělo Hind Rajab nalezeno poblíž těl její rodiny, spolu s těly záchranářů (Ahmed al-Madhoun a Yusuf alZeino), kteří ji měli zachránit.

"Tank je vedle mě," říká mladá dívka na pásce, kterou zachránila PRCS, ale jak americké ministerstvo zahraničí, tak izraelská armáda tvrdí, že v té době v oblasti žádné tanky neoperovaly. Je to slovo zavražděného dítěte proti nejnebezpečnější a nejpodlejší vládě na světě.

Vražda Hind Rajab a její rodiny šokovala svět (otec Hind Rajab byl zabit při samostatném útoku koncem června). Když studenti Kolumbijské univerzity obsadili její administrativní budovu, pojmenovali ji Hind Rajab Hall (palác Hind Rajab); zpěvačka Macklemore vydala v květnu píseň s názvem Hind's Hall.

Každodenní násilí

14. června: Izraelské nálety v Zeitounu (Gaza City) zabily jedno dítě.

22. června: Izraelské nálety ve čtvrti Shujaiya (Gaza City) zabily dvě děti.

25. června: Two children were killed by Izraelská palba na ulici al-Wahda Street, nedaleko nemocnice Al-Shifa (Gaza City) zabila dvě děti.

25. června: Izraelské nálety na uprchlický tábor Maghazi zabily tři děti.

Každý z těchto příběhů je o vzácných dětech, z nichž většina nedosáhla věku 10 let. Některé z těchto dětí prožily barbarské izraelské bombardování v roce 2014, kdy bylo zabito více než 3 000 dětí.

Seděl jsem po této válce v domech rodin ve městě Gaza a v Chán Júnisu a poslouchal jeden příběh za druhým o zabitých a zmrzačených dětech (Maha, ochrnutá; Ahmed, oslepený – můj zápisník plný ztrát a smutku).

Když bomby v roce 2014 padaly dál, Pernille Ironsideová, tehdejší šéfka úřadu Dětského fondu OSN (UNICEF) pro Gazu, prohlásila, že 373 000 dětí potřebuje "okamžitou psychosociální první pomoc".

Prostě nebylo dost poradců, kteří by pomohli dětem, z nichž většina je dnes zocelená kvůli ošklivosti okupace a války.

Násilí, které zažívají, se stalo každodenní záležitostí. Tento druh násilí však nikdy nemůže být všední. "Mám strach," řekla Hind Rajab. Pamatuji si, že jsem potkal malého chlapce, který hrál fotbal v ulicích al-Mughraqa. Jeho otec, který mě tu prováděl, mi řekl, že chlapec nemůže spát, v noci zůstane vzhůru a bude plakat. To bylo v roce 2014. Tomu chlapci teď musí být něco přes dvacet. Možná už není naživu.

Interaktivní webová stránka televizní stanice Al-Jazeera má jména dětí zabitých od října 2023, jedno zabité každých patnáct minut; když jsem si jména procházel, udělalo se mi špatně, a pak jsem na samém konci našel toto: "Toto jsou jména jen poloviny zabitých dětí."

Začátkem května ředitelka UNICEF Catherine Russellová řekla: "Téměř všechny děti v Gaze byly vystaveny traumatickým zkušenostem z války, jejíž následky potrvají celý život." Ve svém prohlášení, kde uvedla, že bylo zabito 14 000 dětí, řekla, že "odhadem 17 000 dětí je bez doprovodu nebo oddělených". Tato čísla jsou odhady a pravděpodobně budou podhodnocená.

Nová zpráva organizace Save the Children (Zachraňte děti) naznačuje, že se v Gaze pohřešuje více než 20 000 dětí. Jsou buď pod troskami, zadržované izraelskou armádou, nebo pohřbené v masových hrobech.

Během podrobné informační schůzky 25. června řekl generální komisař Agentury OSN pro Palestinu (UNRWA) Philippe Lazzarini něco ohromujícího: "A vezměte v úvahu, že v podstatě každých 10 dní přicházejí děti v průměru o jednu nebo dvě nohy. To vám dává představu o rozsahu typu dětství, které může dítě v Gaze mít."

Ten příběh se neměl stát. Bylo ráno 19. prosince 2023. Izraelské tanky rachotily čtvrtí Rimalu v Gaza City. Sedmnáctiletá Ahed Bseiso byla v nejvyšším patře šestipatrové budovy a snažila se zavolat svému otci do Belgie, aby mu řekla, že je stále naživu. Uslyšela hlasitý hluk, upadla a volala sestru Monu a matku. Její rodina přiběhla, snesla ji dolů a položila na kuchyňský stůl, kde matka pekla chleba.

Ahedin strýc Hani Bseiso, ortoped, se podíval na její nohu a uvědomil si, že ji buď bude muset amputovat, nebo zemře. Popadl všechno, co našel, a provedl amputaci bez anestezie. Ahed recitovala verše z Koránu, aby se uklidnila. Hani při operaci plakala, rodina ji natočila a později zapózovala na YouTube, což bylo na mnoha místech opakováno.

To jsou příběhy z Gazy.

Vijay Prashad je indický historik, redaktor a novinář. Je spolupracovníkem spisovatele a hlavním korespondentem Globetrotteru. Je editorem LeftWord Books a ředitelem Tricontinental: Institute for Social Research (Institut sociálního výzkumu). Napsal více než 20 knih, včetně "The Darker Nations and The Poorer Nations" (Tajemnější národy a chudší národy). Jeho poslední knihy jsou "Struggle Makes Us Human: Learning from Movements for Socialism" (Boj nás činí lidmi: Poučení ze hnutí za socialismus) a "On Cuba" (O Kubě; s Noamem Chomskym). Tento článek vznikl v nakladatelství Globetrotter.

Z internetové verze měsíčníku ColdType (aneb Psaní, jež stojí za to číst, a fotografie, jež stojí za to vidět) srpen 2024 (strana 6) přeložil Vladimír Sedláček

Palestina: Pamatujte na doktory

Vijay Prashad

V prvním červnovém týdnu roku 2024 zveřejnila palestinská kancelář Světové zdravotnické organizace (WHO) údaje o ohavných útocích na zdravotnická zařízení a pracovníky v Gaze od 7. října 2023. Izraelci podle WHO zatím zaútočili na 464 zdravotnických zařízení, 727 zdravotnických pracovníků zabili, 933 zdravotnických pracovníků zranili a poškodili či zničili 113 sanitek. "Zdravotnictví," tvrdí palestinská kancelář WHO, "není cílem". Přesto během posledních sedmi měsíců čelili zdravotníci neúprosným útokům izraelské armády. Každý z příběhů o úmrtích je srdcervoucí, jména mrtvých jsou příliš dlouhá, než aby se dala vyjmenovat v nějakém článku (ačkoliv skupina s názvem Zdravotníci pro Palestinu četla jména svých mrtvých kolegů na protest proti této válce). Některé z příběhů stojí za zmínku, protože nám vyprávějí o oddanosti pracujících a velké ztrátě, kterou lidstvo jejich vraždou utrpělo.

Třiapadesátiletý doktor Iyad Rantisi řídil nemocnici Kamala Adwana v Bejt Lahíji, která leží v severní části Gazy. V Gaze je mnoho Rantisiů, ale nejsou původem z této části Palestiny. Stejně jako mnoho Palestinců, kteří žijí v Gaze, mají kořeny v jiných částech Palestiny, ze kterých byli vyhnáni v Nakbě v roce 1948; Rantisiové pocházejí z vesnice Rantis, severozápadně od Ramalláhu.

Dne 11. listopadu 2023, během izraelského vojenského útoku uvnitř severní Gazy, byl doktor Rantisi vzat do vazby na izraelském vojenském kontrolním stanovišti, když se na příkaz izraelské armády pokusil opustit severní Gazu na jih. Od té doby jeho rodina o jeho pobytu nic neslyšela. Nyní, o několik měsíců později, izraelský deník Haaretz uvádí, že byl převezen do Shikma Investigation Center of the Shin Bet (Izraelská bezpečnostní agentura), která je uvnitř Aškelonské věznice. Doktor Rantisi byl mučen a poté zabit šest dní po svém zadržení. Jeho rodina o tom nebyla informována až do zprávy Haaretzu. Poté dcera doktora Rantisiho Dima napsala o smrti svého otce příspěvek na sociální síti, který spárovala s fotografiemi, na kterých je v lékařském úboru a provádí operaci pacienta.

Doktor Adnan Al-Barsh, také třiapadesátiletý, byl vyškolený v Rumunsku, než se vrátil domů do Gazy, aby vedl ortopedické oddělení v nemocnici Al-Shifa. Má pověst velmi milovaného lékaře, jehož kancelář byla přeplněna jeho diplomy (z Jordánska, z Palestiny, z Velké Británie). Když izraelská armáda zaútočila na al-Shifu, byl doktor Al-Barsh nucen opustit své místo, ale neopustil svou práci. Nejprve šel do nemocnice Kamala Adwana, kde doktor Rantisi pracoval, a poté do nemocnice Al-Awda v oblasti východně od uprchlického tábora Džabalíja v severní Gaze, který byl také několikrát napaden Izraelci. Dne 18. prosince 2023 izraelská armáda podnikla v Al-Awdě razii a vzala doktora Al-Barshe a další nemocniční personál do vazby. Mezi zatčenými byl i ředitel nemocnice a další velmi populární lékař, doktor Ahmed Muhanna. Dne 15. října 2023 natočil doktor Muhanna video – které se rozšířilo – ve kterém prosil svět o pomoc a okamžité příměří. Nyní se uvádí, že dne 19. dubna 2024 byl doktor Al-Barsh zabit Izraelci ve věznici Ofer. Tlaleng Mofokeng, zvláštní zpravodaj OSN pro právo na zdraví, řekl: "Případ doktora Adnana vyvolává vážné obavy, že zemřel po mučení z rukou izraelských úřadů."

Šestatřicetiletý doktor Hammam Alloh byl zabit, když 12. listopadu 2023 zasáhla izraelská raketa jeho dům nedaleko jeho oddělení v nemocnici Al-Shifa. Doktor Alloh, který absolvoval výcvik v Jemenu a Jordánsku, byl jediným nefrologem v Gaze (specialistou na ledviny). Kvůli obavám o své pacienty, kteří byli na dialýze, zejména kvůli nedostatku elektřiny a neustálým útokům, odmítl doktor Alloh – který byl během svého pobytu v Jordánsku znám jako "Legenda" – nemocnici opustit. 31. října byl doktor Alloh dotázán, proč neopustil své místo a neodjel do jižní Gazy. "Když pojedu," odpověděl klidně, "kdo bude léčit mé pacienty? Nejsme zvířata. Máme právo na řádnou zdravotní péči. Myslíte si, že jsem chodil na lékařskou fakultu a na postgraduální studium celkem 14 let jen abych myslel na svůj život a ne na své pacienty?" Takového kalibru byl doktor Alloh. O necelé dva týdny později, když opustil své místo, aby si doma odpočinul s rodiči, manželkou (těhotná s dítětem) a dvěma dětmi, Izraelci udeřili na jeho domov. Zemřel po boku svého otce.

Irská právnička Blinne Ní Ghrálaighová přednesla v lednu 2024 u Mezinárodního soudního dvora závěrečné řeči ve prospěch jihoafrického tvrzení o genocidě proti Izraeli. Ní Ghrálaighová v průběhu svého prohlášení ukázala obrázek tabule s následujícím nápisem: "Kdo zůstane až do konce, bude vyprávět příběh. Udělali jsme, co jsme mohli. Vzpomeňte si na nás." Tyto řádky napsal osmatřicetiletý doktor Mahmúd Abú Najaila, který pracoval jako lékař pro organizaci Médecins Sans Frontières (MSF, Lékaři bez hranic) v nemocnici Al-Awda v severní Gaze. Dne 21. listopadu 2023 izraelská armáda bombardovala třetí a čtvrté patro nemocnice, kde doktorka Najailová pracovala s doktorem Ahmadem Al-Saharem a doktorem Ziadem AlTatarim. Všichni tři byli zabiti.

Reem Abú Lebdehová, fyzioterapeutka, která byla spolupracovnicí ve správní radě britské pobočky MSF, na své stránce LinkedIn napsala: "Taková zničující ztráta pro lékařskou komunitu a lidstvo." Tito lékaři, které znala, podle ní "byli skutečnými ztělesněními nesobecké služby a humanitárního nasazení, neúnavně zachraňujícími životy v nejnaléhavějších podmínkách". O několik týdnů později pak Izraelci zaútočili na obytnou čtvrť v Chán Júnis a zabili Reema Abu Lebdeha, jehož vlastní poselství solidarity nyní sedí na webu jako poznámka doktorky Najailové na tabuli: "Pamatujte si nás."

Z týdeníku KS Austrálie The Guardian z 1. července 2024 (strana 7) přeložil Vladimír Sedláček 

Venezuelská opozice křičí o podvodu - lid opět zvolil Madura prezidentem

Venezuelské volby očima nezávislého pozorovatele

vyšlo v Portside 30. července 2024

Autor Roger Harris pro www.counterpunch.org 30. července 2024

29. července 2024, Caracas, Venezuela

Krátce před půlnocí oznámil předseda Národní volební rady (CNE) Elvis Amoroso znovuzvolení venezuelského prezidenta Nicolase Madura. Stejně jako příslovečný chlapec, který křičel - vlk, křičela krajně pravicová opozice podporovaná a financovaná USA "podvod".

Maduro vyhrál s 51,2 % hlasů. Jeho nejbližší soupeř, krajně pravicový kandidát podporovaný USA Edmundo Gonzalez, o 7 procentních bodů zaostal.

Zatímco americký režimní tisk hovoří o "opozici", jako by šlo o jednotný blok, na hlasovacích lístcích se objevilo osm dalších jmen. Na rozdíl od USA, kde je většina voličů polarizována kolem dvou velkých stran, je rozhádaná opozice ve Venezuele rozdělena do mnoha vzájemně nepřátelských táborů, jejichž nechuť k vládnoucí Socialistické straně se vyrovnává jejich vzájemným odporem. A to navzdory milionům dolarů daňových poplatníků USA použitých k pokusu sjednotit kliku, která by podlézala Washingtonu.

Naštvaní poražení

Za čtvrtstoletí od chvíle, kdy Hugo Chávez inicioval bolívarskou revoluci, když byl v roce 1998 zvolen prezidentem, vyhráli chavisté kromě dvou všechny z více než třiceti celostátních soutěží. Krajně pravicová opozice slavila, když spolu se soutěží v Národním shromáždění v roce 2015 vyhrála celostátní referendum. Kdykoli jindy ale naštvaní poražení vykřikovali, že jde o podvod.

Přesto každá z těchto soutěží využívala stejný volební systém několika veřejných auditů, transparentního sčítání hlasů a elektronického hlasování podloženého papírovými hlasovacími lístky. Tento systém je nesporně odolný vůči podvodům. Bývalý americký prezident Jimmy Carter, jehož volební monitorovací organizace zaznamenala přes devadesát voleb – včetně těch venezuelských – prohlásil systém jihoamerické země za nejlepší na světě.

Kromě obvinění se v minulosti konkrétní důkaz o podvodu neobjevil, přestože údaje byly veřejně dostupné.

Byl jsem jedním z 910 mezinárodních pozorovatelů zastupujících více než sto zemí, kteří byli pozváni do Venezuely, aby tyto volby doprovázeli. Včera jsem navštívil volební místnosti ve státě Miranda. Pozoroval jsem dlouhé, ale spořádané fronty lidí, kteří chodili k volbám. Na každé z jednotlivých mesas (místností ve volebním středisku) zasedali zástupci politických stran, aby monitorovali průběh voleb. Hovořil jsem se zástupci Madurovy Socialistické strany (PSUV) i dalších stran. Všichni vyjádřili důvěru v povahu svého volebního systému. Ve skutečnosti jsou na svůj systém velmi hrdí bez ohledu na politickou příslušnost.

Podle zpráv v novinách docházelo ke kyberútokům na volební systém. V některých volebních místnostech údajně krajně pravicové opoziční složky útočily na volební pracovníky ve snaze průběh voleb narušit.

Moje zkušenosti s návštěvou volebních místností by se ale daly popsat jen jako slavnostní. Když jsme viděli naše mezinárodní pozvánkové průkazy, které jsme nosili na šňůrkách kolem krku, byli jsme všeobecně přivítáni výkřiky bienvenida (vítejte), V-značkami a potleskem. Byli to jednoznačně lidé s velkou občanskou hrdostí.

Toto přijetí bylo stejné v "lidový" chavistických čtvrtích i v těch bohatších. Někteří doufali ve "změnu" a jiní v pokračování bolívarské revoluce. Všichni se však svobodně a nadšeně účastnili volebního procesu. Neustálá obvinění z podvodu, která se trousila pokaždé, když volební veřejnost pokárala krajní pravici, se v činech lidí v terénu neodrážela, o čemž svědčí jejich upřímná účast.

25. červenec, poslední den oficiální kampaně, se nesl ve znamení závěrečných politických shromáždění. Krajní pravice jich podle odhadů vybrala 100 000. Já jsem se zúčastnil Madurova shromáždění se zhruba milionem zúčastněných. Pokud jsem mohl vidět, lidé ucpali hlavní bulváry Caracasu. Chavisté mají zjevně rozsáhlou a oddanou základnu.

A divoce podporují svého současného prezidenta Nicolase Madura, který je považován za nositele odkazu zesnulého zakladatele bolívarského projektu Huga Chaveze, jehož narozeniny se slaví ve stejný den jako dnešní volby.

Ale jde to ještě hlouběji. Jak naznačuje slogan yo soy Chavez (Já jsem Chavez), základna nevidí bolívarský projekt pouze jako jeden ze svých politických vůdců, ale spíše jako kolektivní úsilí.

Skutečné vměšování do průběhu voleb

Daleko větší než jakékoli obvinění z podvodu, které si vyrobila krajně pravicová opozice, je mnohem významnější vměšování Washingtonu do volebního procesu.

Hlasování pro pokračování bolívarské revoluce představuje mandát pro národní svrchovanost. Venezuelané šli k volbám s vědomím, že hlasování pro stávajícího prezidenta neznamená žádnou úlevu od jednostranných donucovacích opatření USA. Tyto takzvané "sankce" byly součástí neúspěšné washingtonské kampaně za změnu režimu, jejímž výslovným cílem bylo zadusit venezuelskou ekonomiku a obrátit lid proti jeho vládě.

Tento výkřik, řečeno Madurovými slovy, "nejsme ničí kolonie", byl skutečně slyšet po celém světě.

Roger D. Harris pracuje s US Peace Council (Mírovým výborem USA) a s devětatřicet let starou lidskoprávní organizací Task Force on the Americas (Pracovní skupina pro Ameriky)

Překlad Vladimír Sedláček 31. Července 2024

Evropa coby zkušební území k oživení nacismu

• 06-07-2024 www.theoryandpraxis.eu

Obdrželi jsme a uveřejňujeme článek (v angličtině a ruštině) o stavu odborového hnutí a situaci pracujících v Lugansku, s kritickým pohledem na Evropskou unii, zaslaný našimi kolegy z válečné zóny. Článek nám zaslal náš kolega Andrej Kočetov, který bojuje 15 let v rodině SOF a podílel se na mnoha našich aktivitách. Andrej prezentuje své názory a požádal nás, abychom vám je předali pro vaše informace. Každý z našich čtenářů, kteří ho chtějí kontaktovat, tak může učinit na jeho e-mailové adrese: lugansk.innov@gmail.com

Po rozpadu Sovětského svazu obsadila Ukrajina jednu z nejpříznivějších ekonomických pozic v postsovětském prostoru. Byla to republika s rozvinutou ekonomikou, vlastní vědeckou školou, velkým počtem univerzit a počtem obyvatel 51,6 milionu lidí. Právě z těchto pozic zahájil stát Ukrajina svou nezávislou cestu "nezávislosti a soběstačnosti".

Rozsah tohoto článku nám neumožňuje poskytnout podrobné informace o tom, jak se s každými novými prezidentskými volbami blížila Ukrajina ke katastrofě, kterou vidíme dnes.

Před Velkou říjnovou socialistickou revolucí stát Ukrajina nikdy neexistoval ve svých současných hranicích. Západní část Ukrajiny byla součástí Rakousko-uherské říše a byla rolnická. Východní část Ukrajiny byla vždy průmyslová a na začátku dvacátého století byla průmyslovým srdcem Ruské říše. Proto historicky, dvě velké etnické skupiny vznikly na Ukrajině: Východní ukrajinská a Západoukrajinská. Jestliže východ vždy tíhl k Rusku, vyznával pravoslaví a převážně mluvil jihoruským dialektem, pak západní Ukrajina vždy tíhla k Evropě, vyznávala katolicismus a vždy nenáviděla východní Ukrajince. Mluvila západoukrajinským dialektem. To je důvod, proč na území západní Ukrajiny bylo možné vytvořit celou jednotku jednotek SS "Nachtigall" v době, kdy lidé ze střední a jihovýchodní Ukrajiny bojovali proti nacistickým okupantům.

Ani z ekonomického hlediska nebyla Ukrajina homogenní. Jihovýchodní a centrální část státu byly průmyslovým srdcem carského Ruska, kde byl zastoupen uhelný důlní průmysl, hutnictví a strojírenství.

Ukrajina od samého počátku nezávislosti upadla do houževnatého objetí kolektivního Západu, který nás doslova spěchal učit "demokracii". A obzvláště úspěšné byly v této práci USA a Kanada. Právě tyto země se po druhé světové válce staly útočištěm ukrajinských nacionalistů prchajících před sovětskou armádou. USA a Kanada vytvořily pro ukrajinské nacisty a jejich rodiny tak vřelé podmínky, že během jedné generace se mnozí potomci ukrajinských nacistů začali mezi vládnoucí třídou svých zemí cítit docela dobře. Jedním z nejvýraznějších příkladů je Christina Freelandová, která udělala skvělou kariéru a vypracovala se na pozici ministryně zahraničních věcí Kanady.

Není divu, že hlavní tok peněz ze západních fondů proudil právě na západní Ukrajinu. Tam díky těmto finančním tokům vzkvétaly nacionalistické organizace a okamžitě začaly pracovat mezi mladými lidmi. Instalovaly v nich ducha nacionalismu. A čím hlouběji šel Sovětský svaz do hlubin dějin, tím hlasitější nacionalistická hesla se začala ozývat na západní Ukrajině.

První pokus o převrat byl zorganizován během ukrajinských prezidentských voleb v roce 2004. I tehdy se velvyslanectví USA aktivně podílelo na organizaci třetího kola voleb, což bylo umožněno pod přímým tlakem amerického velvyslance na Ukrajině Johna Herbsta. Rozhodnutí o třetím hlasování bylo učiněno v rozporu se současnou ukrajinskou legislativou. Ale vzhledem k západní politice dvojího metru, kdo bude věnovat pozornost takovým maličkostem? Naštěstí pro Ukrajinu nebyla v roce 2004 prolita žádná krev. Ale právě tato skutečnost posloužila jako podnět pro vznik letních táborů pro mládež na Ukrajině, kde otevřeně studovali taktiku pouličních střetů s policií, střelby a dokonce těžby. Některé z těchto táborů byly umístěny v Polsku a pobaltských zemích. To naznačuje, že Západ začal připravovat převrat na Ukrajině mnoho let před Majdanem 2014. A připravoval krvavý převrat.

Nebudeme se zabývat popisem událostí z let 2013-2014. Jediné, co chceme poznamenat, je, že Západ prostřednictvím Ukrajiny celé ty roky cíleně vedl Ruskou federaci do ozbrojeného konfliktu. Navíc, jak později přiznali sami členové normandské čtyřky, Merkelová a Holland, hlavním úkolem, který si určili, bylo oddálit čas, aby NATO mohlo připravit ukrajinskou armádu na válku s Ruskou federací. To znamená, že potvrdili, že vše, co dělali v "normandském formátu", klamalo Putina. Těžko si představit větší cynismus.

Jak vidíme, Západ kolektivně metodicky připravoval Ukrajinu na přímý ozbrojený konflikt s Ruskem. Od samého počátku byly veškeré události související se situací v Donbasu pro západní sdělovací prostředky zakázány. A nikdo si nepamatuje, že na začátku roku 2022 byly ozbrojené síly Ukrajiny soustředěny do dvou mocných pěstí, jejichž úkolem bylo rozsekat republiku Donbas na dvě části a následně zničit jednu po druhé. Vše bylo připraveno na začátek nepřátelství. A právě Zelenského akce donutily prezidenta Putina zahájit zvláštní vojenskou operaci.

Z celého průběhu událostí vidíme, že za vším, co se děje na Ukrajině, trčí "uši Západu", zejména USA. A po zahájení zvláštní vojenské operace Západ ochotně zavádí bezprecedentní počet sankcí proti ruskému státu, veřejným i soukromým společnostem, odborným týmům, úředníkům a podnikatelům. Sankce se týkají téměř všech významných sektorů ekonomiky. Hlavním cílem těchto sankcí je co nejvíce podkopat ruskou ekonomiku, aby krvácela. Je zarážející, jak ochotně Evropa reagovala na výzvu USA k zavedení protiruských sankcí. Ekonomiky zemí EU jsou již několik desetiletí silně závislé na ruských uhlovodících. To znamená, že vedoucí představitelé EU dobrovolně přerušili všechny ekonomické vazby, které poháněly ekonomiky jejich vlastních zemí a zajišťovaly jejich blahobyt. Jsme svědky situace, kdy imperialisté rozpoutávají další válku za přerozdělování přírodních zdrojů a trpí tím dělnická třída celého kontinentu. Byli to dělníci, kdo okamžitě pocítil ránu sankcí, které zasáhly je místo Ruska. A zasáhly tak mocně, že čísla zveřejněná evropskými finančními analytiky zní děsivě i nám, občanům Ruské federace. Například italská ekonomika přišla po zavedení protiruských sankcí o 10-15 miliard eur. Navíc kvůli tomu země zaznamenala výrazné snížení počtu pracovních míst.

Zavedení sankcí proti Rusku mělo významný dopad i na německou ekonomiku. Sankce negativně ovlivnily téměř všechna odvětví německé ekonomiky, zejména průmyslový sektor a energeticky náročná odvětví ekonomiky. Odborníci odhadují celkový objem ušlých přínosů místních podniků na stovky miliard eur. Vezmeme-li v úvahu jednotlivá odvětví německé ekonomiky, stojí za povšimnutí výrazně obtížná situace v průmyslové výrobě, energeticky náročných odvětvích a stavebnictví. Sankční zátěž je zřejmá při zvažování průmyslové výroby. V listopadu 2023 se snížila o 4,8 % ve srovnání se stejným měsícem předchozího roku. Trvale vysoké ceny energií hrály rozhodující roli při zpomalování výrobních linek. To vysvětluje zvláštní přísnost sankcí v energeticky náročných odvětvích, která od začátku roku 2022 snížila svou výrobu o více než 17 %. Pokles výroby nezůstal bez povšimnutí, pokud jde o využití kapacit ve zpracovatelském sektoru. Toto číslo nadále klesá a v říjnu 2023 dosáhlo pouze 82 %, což je o 2,9 % méně než v předchozím roce. Využití kapacit v elektrotechnickém průmyslu meziročně kleslo o 5,5 %, zatímco v ocelářství došlo k poklesu o 4,9 %. Zejména v chemickém průmyslu využití výroby kleslo na 75,1 %, což je pokles o 3,8 procentního bodu.

V odvětví strojírenství byl pokles znatelný – o 3,1 procentního bodu. Kromě toho dochází k výraznému poklesu zakázek od podniků, což naznačuje obtížný stav německého průmyslu v období sankcí.

V obtížných hospodářských podmínkách opět nabírají na obrátkách případy bankrotů. V roce 2023 se počet firemních bankrotů zvýšil o 23,5 % na 18,1 tisíce případů. A očekává se, že v roce 2024 bude míra bankrotů nadále výrazně stoupat. To jsou suchá čísla. Za nimi však leží osud obrovského počtu rodin, které okamžitě ztratily příležitost zajistit si normální existenci. A vlády zemí EU, místo aby pomohly svým zaměstnancům, dál vrhají do válečné výhně stále více zdrojů, které by mohly být využity ke zlepšení jejich ekonomiky.

Ve skutečnosti se díky úsilí Spojených států zvláštní vojenská operace již změnila ve válku celé sjednocené Evropy proti Rusku, jak tomu bylo již během napoleonských válek a Hitlerova tažení proti Sovětskému svazu.

Co by měly odbory v této situaci dělat? Čím mohou oponovat krokům svých vlád, které je tlačí do propasti chudoby a beznaděje? V těchto těžkých časech existuje pro celou dělnickou třídu jediné možné východisko, které před 150 lety formulovali velký Karel Marx a Bedřich Engels: proletáři nemají co ztratit, kromě svých řetězů. Získají celý svět. PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!

Překlad z webu www.theoryandpraxis.eu Vladimír Sedláček 20. července 2024

Ruce pryč od Kuby!

Kampaň solidarity Světové odborové federace s kubánským lidem

V souladu s jednomyslným rozhodnutím Rady předsedů z roku 2024 a akčním plánem z roku 2024 pořádá Světová odborová federace u příležitosti 26. července, výročí útoku na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba, další rok solidární kampaň s kubánským lidem, která šíří silné internacionalistické poselství, že Kuba není sama. Zejména v tomto velmi obtížném období, kdy je kubánský lid v hledáčku imperialismu, je nezbytné vyjádřit naši internacionalistickou solidaritu a podporu organizováním protestů a demonstrací před americkými velvyslanectvími a konzuláty, které požadují zastavení blokády a vyškrtnutí Kuby ze seznamu zemí, které "údajně sponzorují terorismus".

26. červenec znamená začátek revolučního pokusu o svržení diktátora Fulgencia Batisty, jenž dal naději dělníkům po celém světě a ukázal, že lid může porazit vykořisťovatele a může vytvořit společnost bez vykořisťování. Kubánský lid už desítky let vede a zůstává bojovným příkladem v boji proti imperialismu.

V tento den si připomínáme revolucionáře, kteří bojovali za vyhnání nepřátel lidu a po desetiletí budovali neprůstřelný důkaz, že jiná společnost je možná. Jejich oběti by měly být vždy připomínány a měly by osvětlovat dnešní boje dělnické třídy po celém světě proti kapitalistickému barbarství. Imperialismus zuří proti revoluční Kubě, která dokazuje, že dělníci mohou bojovat a porazit je, dokazuje, že dělnická třída může splnit svou historickou věc a může vybudovat společnost zaměřenou na člověka bez vykořisťování člověka člověkem. Společnost, která bez ohledu na sankce a embarga posílá pomoc, solidaritu, lékaře a léky jiným národům místo vojáků a bomb. Společnost, jejíž růst a rozvoj slouží potřebám lidí a ne spekulacím nadnárodních společností. Hrdinný kubánský lid překonal v průběhu let všechny nepřízně osudu, těžkosti a útoky a bude vzdorovat i nadále.

Světová odborová federace opět spojuje svůj hlas s bojujícími obyvateli Kuby a jejími dělníky a vládou v jejich dlouholetém a spravedlivém požadavku, aby byla Kuba trvale vyškrtnuta ze seznamu zemí, které "údajně sponzorují terorismus". Mezinárodní třídně orientované odborové hnutí ví, že Kuba nejenže není zemí, která podporuje terorismus, ale sama je obětí terorismu. Hrdinný kubánský lid je už šest desetiletí konfrontován se zločinnou blokádou uvalenou USA a neustálými pokusy o zahraniční intervenci v zemi.

Účinky blokády jsou viditelné a pociťované Kubánci, protože způsobují značné nedostatky na ostrově. Ti, kdo jsou za to zodpovědní, nejenže odmítají zrušit vražedné embargo, ale také využívají reakce nespokojenosti občanů coby nástroj k vyvinutí tlaku a zesilování útoků na socialistický kubánský stát.

SOF a její miliony pracujících připojují své hlasy ke Kubě a požadují okamžité a bezpodmínečné ukončení embarga a navrácení Guantánama kubánskému lidu. Mezinárodní třídně orientované odborové hnutí jednoznačně odsuzuje současné dusivé embargo a intervenční manévry USA od samého počátku kubánské socialistické revoluce. Podporujeme právo kubánského lidu svobodně a demokraticky rozhodovat o své přítomnosti a budoucnosti bez zásahu imperialistů.

Vyzýváme naše přidružené organizace po celém světě, aby vyjádřily svou solidaritu a podporu organizováním protestů a demonstrací před americkými velvyslanectvími a konzuláty pod hesly Světové odborové federace:

Ruce pryč od Kuby!

Okamžitě ukončete blokádu!

18. července 2024, řídící středisko SOF

Z webu SOF přeložil Vladimír Sedláček

Generální tajemník KS Británie Robert Griffiths předložil hlavní politickou zprávu na zasedání ústředního výboru 7. července 2024

4. července (2024) Labour Party pod Starmerovým vedením získala nejvýraznější většinu křesel (o 174) ve Westminsteru (britský národní parlament; pozn. překl.) od roku 1997 a druhou největší od vítězství koaliční Národní vlády ve 30. letech 20. stol.

Jaké faktory vytvořily takzvanou labouristickou "lavinu"?

Za prvé propad hlasů toryů: klesl ze 14 milionů v prosinci 2019 na 7 milionů, ze 44 procent v průzkumech na 24 %, se ztrátou 223 křesel. K nejvýraznějšímu propadu došlo ve volebních obvodech podporujících brexit.

Za prvé propad hlasů toryů: klesl ze 14 milionů v prosinci 2019 na 7 milionů, ze 44 procent průzkumů na 24%, se ztrátou 223 křesel. K nejvýraznějšímu propadu došlo ve volebních obvodech podporujících brexit.

Za druhé vzestup Reform UK: soukromá společnost s ručením omezeným Nigela Farageho výrazně přesáhla 644 tisíc hlasů v roce 2019 pro jeho Stranu brexitu, která si vybojovala méně než polovinu křesel, aby pomohla kandidátům toryů. Reform UK plc (doslova "veřejná spol. s ručením omezeným"; pozn. překl.) letos získala 4 miliony (více než Liberální demokraté) a toryům sebrala pět křesel.

Kromě toho vpád Reform stál torye až 180 křesel, z nichž většinu získali nebo si udrželi labouristé.

Za třetí oživení LibDems (Liberálních demokratů): ani ne tak v počtu hlasů (3,5 milionu) nebo v průzkumech, ale v počtu získaných křesel – z 15 na 72 – nejvíce na úkor toryů.

Za čtvrté krach SNP (Skotské národní strany): ztráta třetiny jejich volebního podílu a 39 ze 48 křesel, z toho 36 ve prospěch labouristů.

Vzhledem k tomu, že pravicové hlasování se rozdělilo podstatněji než kdykoli předtím od konce první světové války a ožívající hnutí LibDem přitahovalo toryovské hlasy zejména v jižní Anglii, umožnil systém First Past the Post (většinový systém; vítěz bere všechno) labouristům získat dalších 206 křesel.

K tomu došlo i přesto, že labouristé letos (9,7 milionu) pod vedením Keira Starmera získali o více než půl milionu hlasů méně než v roce 2019 (10,3 milionu) a o více než 3 miliony méně než v roce 2017 (12,9 milionu).

Zatímco nižší volební účast znamenala, že podíl labouristů v průzkumu mírně vzrostl 4. července, labouristům jako podílu na celkovém počtu voličů klesl počet hlasů z 28% v roce 2017 a 22% v roce 2019 – obojí pod vedením Jeremyho Corbyna – na 20% 4. července.

Za těchto okolností lze navzdory usnesení na konferenci Labouristické strany v roce 2022 jen těžko předpokládat, že by vláda Keira Starmera odsouhlasila nějaké posuny k systému hlasování pro poměrné zastoupení do Westminsterského parlamentu.

Nižší volební účast sice znamenala, že podíl labouristů v průzkumu veřejného mínění 4. července mírně vzrostl, ale podíl labouristů na celkovém počtu voličů klesl z 28 % v roce 2017 a 22 % v roce 2019 – obojí pod vedením Jeremyho Corbyna – na 20 % ke 4. červenci.

Za těchto okolností lze navzdory usnesení na konferenci Labouristické strany v roce 2022 jen těžko předpokládat, že by vláda Keira Starmera odsouhlasila nějaké kroky směrem k systému hlasování o PR ve westminsterském parlamentu.

Labouristé dnes obsazují téměř dvě třetiny křesel s pouhou třetinou hlasů občanů. Toryové jsou tentokrát zastoupeni jen mírně nadprůměrně, zatímco LibDems se těší proporcionalitě.

Reform UK se 14 % hlasů a Zelení se 7 % jsou však hrubě málo zastoupeni v tom, co je největším nesouladem hlasů a křesel od doby, kdy bylo téměř před sto lety, v roce 1928, dosaženo rovného volebního práva (pro ženy).

Komunistická strana se ve věci demokratického principu nadále zasazuje o skutečný systém poměrného zastoupení, přičemž naše preference jsou jednotné převoditelné hlasy ve vícečlenných volebních obvodech.

Hlavní rysy

Je zřejmé, že nejdůležitějším rysem letošních všeobecných voleb byly porážka toryů a zvolení labouristické vlády.

Komunistická strana vítá tento výsledek na základě našeho hlavního usnesení na 57. sjezdu strany loni v listopadu. Řekli jsme, že takový výsledek s největší pravděpodobností zvýší morálku, očekávání a požadavky dělnické třídy a dělnických a pokrokových hnutí.

Nyní musíme – společně s našimi přáteli a spojenci – pracovat na tom, aby se tento požadovaný výsledek stal pevnou realitou.

Musíme si také uvědomit, že toto labouristické vítězství a nová správa Keira Starmera stojí na mělké a křehké základně. To mimo jiné znamená, že poptávku a boj za levicovou a progresivní politiku ze strany této labouristické vlády nelze odložit na druhé funkční období, které možná nikdy nenastane.

Pokračující pokles volební účasti (z 69 % v roce 2017 na 62 % v roce 2019 a 60 % letos v červenci), který je obzvlášť výrazný ve starších průmyslových a tradičně pro-labouristických oblastech, potvrzuje zkušenosti mnoha našich 14 kandidátů a volebních týmů v dělnických komunitách: konkrétně to, že nepřátelství lidí vůči toryům se nevyrovnalo žádné míře nadšení pro labouristy Keira Starmera a jejich povrchní či chabou sociální a ekonomickou politiku.

Miliony lidí z dělnické třídy a jejich místní komunity nevěří, že dnešní labouristická strana reprezentuje jejich zájmy coby jednotlivců, rodin, komunit ani jako třída.

Vedení labouristů argumentovalo, že odvážnější politika by odpudila potenciální takzvané "střední třídy" a stoupence toryů a Lib-Dem.

Přesto každý průzkum veřejného mínění v posledních letech ukázal většinovou podporu napříč naší společností pro takovou levicovou a pokrokovou politiku, jako je vyšší zdanění osobního majetku a firemních zisků, daň z transakcí finančních spekulací, omezení odměn bankéřů, veřejné vlastnictví veřejných služeb a Royal Mail (Královské pošty), penzijní spravedlnost pro ženy, konec charitativního statusu pro soukromé školy a více veřejných investic do zdravotnictví, obecního bydlení, veřejné dopravy a zelené energie.

To je politika, jež vítězí ve volbách, ne poražení ve volbách.

Čí Labour Party?

Starmerovi labouristé ji odmítli, protože nové vedení strany pokračuje ve snaze změnit celý základ, orientaci a charakter strany založené dělnickými třídami a socialistickými organizacemi na úsvitu 20. století.

Odvážnost labouristů je však vidět, když jde o zahraniční a vojenské záležitosti. Tady – ani v britských médiích vládnoucí třídy – není prostor pro argumenty o oddanosti NATO, podpoře amerických válek a izraelské genocidě, pokračujícím vojenském obklíčení Číny, zvýšených výdajích na zbrojení a významném rozšíření britského arzenálu jaderných zbraní.

Posílení míru a protiválečného hnutí musí být hlavní prioritou politické práce komunistické strany v nadcházejícím období.

Samozřejmě, na podřízenosti labouristické vlády požadavkům britského imperialismu po celém světě není nic nového.

Novum je tak zbabělá kapitulace před požadavky finančního kapitálu ještě před nástupem do funkce.

Viděli jsme, jak rychle a cynicky Keir Starmer od svého povýšení do čela strany v roce 2020 upustil od pokrokových politických slibů.

On a jeho spolupracovníci eliminovali levicové poslance a aktivisty v bezprecedentním rozsahu. Bezpeční, konformní a kariéristické žáky "projektu" shodili do bezpečných labouristických křesel za souhlasu odcházejících poslanců.

17. června vystoupila stínová kancléřka Rachel Reevesová na snídaňovém setkání vedoucích pracovníků společnosti – včetně šéfů Barclays, BT, Glaxo-Smith-Klein, Lloyds a Santander – ohledně stranického manifestu: "Opravdu doufám, že až si ho přečtete, nebo pokud si přečtete část o ekonomice, uvidíte na něm své otisky prstů".

Není divu, že firemní a individuální dary pro Labour Party v roce 2022 předstihly příspěvky odborů a nyní se předhánějí. Loni s 14,6 miliony liber darovali bohatí a velcí podnikatelé labouristům více než dvojnásobek toho, co odbory.

To je součástí širšího přebírání politiky zavedené sestavy velkými penězi, přičemž finanční dary politickým stranám se loni téměř zdvojnásobily na 93 milionů liber. Za první tři týdny kampaně před všeobecnými volbami v roce 2024 získaly strany přes 12 milionů liber, z toho dvě třetiny připadly labouristům, přičemž bohatí dárci převýšili odbory v poměru tři ku jedné.

Nebezpečí a příležitosti

Výsledek všeobecných voleb také zdůrazňuje nebezpečí a příležitosti, kterým čelí dělnická třída, lid a naléhavá potřeba vybudovat jednotnou frontu dělnických organizací, která by bojovala za levicovou a pokrokovou politiku.

Za prvé, vzestup Reform UK a jeho potenciál přilákat hlasy a oddanost značné části dělnické třídy by neměly být podceňovány. Kromě zisku pěti křesel skončila druhá v 98 volebních obvodech, z nichž téměř všechny nyní drží labouristé.

Británie není imunní vůči podstatnému nárůstu podpory krajní pravice v budoucnosti. Neoliberalismus zde stejně jako jinde za posledních 40 let zpustošil průmysl, životní úroveň i společenství dělnické třídy.

Navíc, jako imperialistická mocnost se všemi reakčními dědictvími kolonialismu, jako je rasismus a militarismus, jsou lidé v Británii stejně zranitelní vůči rasistickým a nacionalistickým argumentům jako lidé ve Francii, Německu, Itálii a dalších evropských imperialistických zemích.

Proto musí být Reform UK odhalena v masovém měřítku jako pravicová strana s některými hluboce protidělnickými třídními politikami, která obsahuje významné krajně pravicové a profašistické prvky.

Komunistická strana vydá v nejbližších týdnech brožuru o Reform UK. Také zintenzivníme naši protirasistickou práci v odborech a místních komunitách a budeme spolupracovat s nesektářskými protirasistickými a antifašistickými orgány všude tam, kde je to možné.

Za druhé, nelze dopustit, aby obroda Liberálních demokratů lidi oklamala.

Prosazuje zájmy britského monopolního kapitalismu, britského imperialismu "s lidskou tváří". Mohla by případně tvořit součást politického a dokonce volebního přeskupení s labouristickými a středopravicovými konzervativními silami, pokud by Starmerova vláda sama o sobě nedokázala do příštích všeobecných voleb adekvátně zastupovat zájmy vládnoucí třídy.

Ve Skotsku následoval volební kolaps SNP po dvou změnách stranického a vládního vedení v důsledku finančního skandálu a politického chybného úsudku. To – spolu s vítězstvími labouristů – pravděpodobně přinejmenším dočasně otupí hnutí za nezávislost, přičemž nedávné průzkumy veřejného mínění ukazují od konce roku 2022 značný pokles nadšení pro skotskou nezávislost.

Tato nová situace nabízí prostor pro návrat třídní politiky a pro prosazení pokrokového federalismu, kdy komunistická strana úzce spolupracuje s prvky pro-federalismu v Labouristické straně a dokonce v SNP a ve skotské Straně zelených.

Ve Walesu toryové ztratili všech 13 křesel. Navzdory tomu, že Wales ztratil osm ze svých 40 volebních obvodů, labouristé získali šest křesel navíc, i když se jejich podíl v průzkumu sotva zvýšil. Plaid Cymru (Velšský parlament; pozn. překl.) udělal malý pokrok, pokud jde o křesla a podíl hlasů.

Velšská účast však klesla téměř o 11 bodů na 56 %, což odráží rozsáhlé odcizení od zavedené politiky obecně a Labouristické strany zvlášť.

V důsledku konfliktů mezi velšskou a westminsterskou vládou a parlamenty ohledně centrálního financování, velšské legislativy a parlamentního zastoupení a relativní slabosti hnutí za nezávislost se ve Walesu rozšířil potenciál pro získání široké podpory pro pokrokový federalismus.

Tento víkend premiér Starmer objížděl Británii a snažil se "obnovit", jak to nazval, vztahy mezi centrální a decentralizovanou vládou.

Zdaleka nejlepším základem pro to nejsou hezká slova a prázdné sliby, ale nové ústavní uspořádání, které zaručuje rovné postavení britským voličským národům a umožňuje stávajícímu skotskému a velšskému parlamentu ekonomicky a finančně zasáhnout v zájmu svých národů proti tržním silám monopolního kapitalismu.

Zelení po celé Británii získali nejen čtyři křesla v Anglii; více než zdvojnásobili svůj podíl v průzkumu na 7 % a skončili druzí ve 47 volebních obvodech. Ze všech stran ve Westminsteru byl jejich manifest patrně nejpokrokovější, navzdory jejich nedávnému obratu k NATO.

Postup Zelených podtrhuje význam ekologických otázek a rostoucí povědomí o změně klimatu jako existenční hrozbě. Komunistická strana na všech úrovních se těmito záležitostmi stále důsledně a komplexně nezabývá a ukazuje, jak jsou kapitalismus, imperialismus a militarismus neslučitelné s budoucností lidstva, naší planety a jejích nejchudších národů.

Vítězství Jeremyho Corbyna je třeba přivítat jako vítězství levicové a antiimperialistické politiky. Jiným bývalým labouristickým levicovým a nezávislým levicovým kandidátům se však průlom nepodařil, i když někteří měli v průzkumech docela dobré výsledky.

Levicoví labourističtí poslanci jako Richard Burgon, Zara Sultana, Paula Barkerová a Diane Abbottová si svá křesla udrželi, ale budou tvořit jen malou menšinu parlamentní Labour Party.

Odborová a socialistická koalice poté, co v letech 2017 a 2019 podpořila hlasování za labouristy pod vedením Jeremyho Corbyna, postavila tentokrát 40 kandidátů s průměrným počtem hlasů 314 pro každého.

Workers Party (Dělnická strana) měla 152 kandidátů s průměrným počtem hlasů 1 383.

Manifest Dělnické strany sice obsahoval spoustu levicové a pokrokové politiky, není však jasné, nakolik byl reprezentativní pro mnoho kandidátů Dělnické strany, z nichž mnozí byli motivováni především propalestinskými a náboženskými sympatiemi. Teprve se uvidí, jak se bude straně dařit po ztrátě křesla lídra George Gallowaye v Rochdale.

Čtrnáct kandidátů komunistické strany (KS Británie; ostatní komunistické strany na území Velké Británie zpráva nezmiňuje, osobně vím o existenci čtyř; pozn. překl.) získalo celkem 2 622 hlasů, přičemž průměr byl 187 na jednoho kandidáta (136 pro devět kandidátů v roce 2015). Naše centrální a místní volební týmy vyrobily a pomohly distribuovat téměř milion volebních adres, letáků a plakátů, získaly nové členy a politicky, organizačně i geograficky prorazily na nové půdě.

Čtrnáct kandidátů komunistické strany získalo celkem 2 622 hlasů, v průměru 187 na jednoho kandidáta ( v roce 2015 136 pro devět kandidátů). Naše centrální a místní volební týmy vyrobily a pomohly distribuovat téměř jeden milion volebních adres, letáků a plakátů, získaly nové členy a politicky, organizačně i geograficky prorazily.

Nezávislí propalestinští kandidáti získali celkově čtyři křesla od labouristů ve volebních obvodech s početnou muslimskou a arabskou populací.

V severním Irsku Sinn Fein (irská republikánská soc-dem; pozn. překl.) nahradila DUP (pravicoví demokratičtí unionisté; pozn. překl.) jako hlavní stranu, pokud jde o křesla a podíl hlasů, ačkoliv nedošlo k žádnému zásadnímu posunu v celkové rovnováze mezi republikánskými/nacionalistickými stranami na jedné straně a unionistickými/loajalistickými stranami na straně druhé.

Nicméně postup Sinn Fein na severu i jihu (Sev. Irsko a Irská rep.) – volby se mají v Irské republice konat do roka – podpoří debatu kolem celoirských vztahů, hraničního průzkumu a znovusjednocení, což podtrhuje potřebu, aby Komunistická strana Británie konzultovala CP Irska, kdykoli to bude nutné.

V každém případě musí být dělnické hnutí v Británii získáno, aby se postavilo proti jakýmkoli pokusům britské vlády bránit cestě k irské integraci a jednotě.

Strategie vládnoucí třídy

Další hlavní rys výsledku všeobecných voleb – porážka Konzervativní strany – vyvolává otázku: jak bude vládnoucí kapitalistická třída přistupovat k volební politice v nadcházejícím období?

Je příliš brzy na závěr, že přijímá labouristy jako svou stálou, masovou volební stranu, i když Starmer a Reeves by si možná přáli něco jiného.

Ovlivňovat velkou stranu a podporovat jistého vítěze je jedna věc, ale monopolní kapitál a jeho masová média zatím labouristy nepodporují do té míry, do jaké podporovali torye po většinu 20. století.

Starmerova vláda se zatím neukázala jako nejvytrvalejší loajální, poslušná a volebně úspěšná služebnice britského státního monopolního kapitalismu tak, jako konzervativci v letech 1924 až 1997.

Přesto toryové smazali svou stopu, kdy rostoucí část strany vedla kampaň za brexit a vyvedla Británii z EU proti přáním a zájmům většinové části britského monopolního kapitálu.

Nyní tato strana utrpěla historicky největší porážku ve všeobecných volbách a ztratila miliony hlasů ve prospěch Reform UK, která je nejen protiunijní, ale jejíž současná politika by také mohla narušit životně důležitá spojenectví britského imperialismu s NATO a zkorumpovanými arabskými diktaturami.

Brzy by se mohl strhnout nelítostný boj mezi středopravými a krajně pravicovými kandidáty na vedení Strany toryů. Ta by mohla stranu rozštěpit, vítězná krajní pravice by usilovala o spojenectví či fúzi s Reform UK nebo poražená krajní pravice by se připojila k plc Nigela Farage.

Přeskupení by s největší pravděpodobností vytvořila nestabilní, tvrdohlavou a bezohlednou formaci, která by upřednostnila britskou nacionalistickou demagogii před zájmy finančního kapitálu, pokud jde o záležitosti obchodu, obchodu, pracovního trhu, veřejných financí a světové geopolitiky.

Britský monopolní kapitál by dal přednost návratu stabilnějšího, poslušnějšího, středopravého vedení v Konzervativní straně, ačkoliv je obtížné si takový vývoj v nejbližší době představit.

To ponechává otevřenou možnost, že se velké firmy budou snažit zvýšit svůj vliv na vedení Labour Party a její politiky. K zajištění tohoto stavu by mohla pomoci hotovostní vazba, kdy jedním směrem proudí dary, zatímco druhým proudí kontrakty a daňové pobídky.

Může být příznačné, že už dnes ministr zahraničí David Lammy vyhlašuje potřebu "resetovat" vztahy s EU, když se premiér připravuje na předsednictví summitu Evropského politického společenství, který proběhne 18. července v Londýně.

Labouristé rozhodně nemají mandát k tomu, aby začali rušit brexit, přestože by to jejich firemní pokladníci uvítali.

Další oslabení nebo dokonce zrušení vazby mezi odbory a labouristy by mohlo přesvědčit velké části monopolního kapitálu, že se Labour Party stala bezpečnou stranou volby pro velké podniky.

Příštích pět let by tak mohlo docela dobře rozhodnout, zda labouristé přestanou být volebním prostředkem pro dělnickou třídu: takovým, který nejenže může vyhrát volby, ale který také uzákoní reformy, které posílí postavení dělnické třídy – materiálně, organizačně, politicky – ve vztahu k monopolnímu kapitálu.

Pokud by se to nepodařilo, když labouristé již popáté vyhráli všeobecné volby s výraznou fungující většinou, znamenalo by to konec jakékoli představy, že strana má hrát nějakou roli při otevírání cesty k socialismu.

Výzvy před námi

Mezitím je pro komunistickou stranu prioritou bojovat proti pravicové politice této nové labouristické vlády a snažit se ji postrčit doleva.

To může znamenat jedině vybudování Sjednocené fronty dělnických organizací kolem levicového programu, v jádru Lidové fronty levicových a pokrokových sil, která bude zpochybňovat zájmy a výsady britského monopolního kapitalismu a britského imperialismu na všech frontách.

Pokud by se levice nedokázala na tomto základě zorganizovat, existuje velmi reálné nebezpečí, že se vakuum bude snažit vyplnit krajní pravice a bude vystupovat jako jediný skutečný obránce dělnické třídy, lidu a "národa".

Neschopnost či odmítnutí postavit se kapitalistickým tržním silám a neoliberalismu a bojovat za alternativu levice a dělnické třídy je přesně to, co zdecimovalo podporu tradičních sociálně demokratických stran v tolika zemích EU – a otevřelo cestu krajní pravici a neofašistickým stranám.

4. červenec naznačil potenciál Reform UK proniknout do komunit dělnické třídy, kde se tolik lidí domnívá, že je labouristé opustili.

Bojovnost průmyslu za platy, pracovní místa a důchody by pomohla vytvořit základ pro Jednotnou frontu zde v dnešní Británii, zejména pokud labouristé dodrží svá "fiskální pravidla", úsporná opatření a spoléhání se na soukromý sektor v oblasti průmyslových investic, výstavby domů, nižších cen energií a přechodu na čisté emise s nulovými emisemi uhlíku.

Mezitím by se ke stávkujícím zaměstnancům železnic a mladým lékařům mohli brzy připojit zaměstnanci místních samospráv, státní úředníci a oceláři.

Také místní odborové rady mohou hrát důležitou roli při budování Jednotné fronty a posilovat vazby mezi odbory a pracovišti na jedné straně a komunitami a kampaněmi dělnické třídy na straně druhé.

Průběh tohoto zápasu určí, zda může Labouristická strana hrát pokrokovou úlohu v boji za socialistickou transformaci společnosti.

Silnější a vlivnější komunistická strana bude jistě životně důležitá, pokud se má dělnická třída a národy Anglie, Skotska a Walesu vydat cestou socialismu.

Z webu communistparty.org.uk přeložil Vladimír Sedláček

Mírotvůrci pro Kubu, jedinečné úsilí o záchranu životů

Elizabeth Borrego Rodríguezová 11. července 2024 z New Yorku

Více než 300 kardiostimulátorů se dostane do kubánských institucí díky kampani ve Spojených státech a v Evropě zaměřené na podporu zdravotnického systému v jedné z jeho nejnaléhavějších potřeb. Iniciativa, kterou koordinují neziskové organizace Global Health Partners (GHP) a MediCuba Europe, je podle Boba Schwartze, viceprezidenta prvně jmenované organizace a s dlouhou historií solidární práce s ministerstvem veřejného zdraví (Minsap), jedinečnou snahou. V rozhovoru pro Prensa Latina Schwartz popsal projekt jako jeden z nejcennějších, které GHP za tři desítky let práce v antilské zemi prosazoval.

Na začátku května obě organizace oznámily záměr získat 150 000 dolarů na odeslání 300 kardiostimulátorů do pěti nemocnic za čtyři měsíce, ale cíle bylo dosaženo v polovině tohoto období. Ve druhém měsíci částka přesáhla 187 000 dolarů.

Během programu Covid-19 spustila společnost Global Health Partners podobnou iniciativu zaměřenou na podporu imunizace kubánskými vakcínami, která během několika měsíců vynesla šest milionů injekčních stříkaček.

"V některých ohledech je podobný projektu, který zachytil stejnou naléhavost, ale pro kardiaky je kardiostimulátor otázkou života a smrti," poznamenal.

Oba projekty však musely překonat omezení uvalená Spojenými státy, která omezují přístup na velkou část trhu a brání přepravě vybavení s více než 10 procenty amerických komponentů na Kubu.

Kuba si oddechne

Kampaň se časově shoduje s obzvláště citlivým okamžikem pro zdravotnický systém v karibské zemi. Podle údajů zveřejněných GHP čeká Kubánce se srdečním onemocněním tříleté čekání na kardiostimulátory kvůli politice obklíčení USA, která zemi brání v nákupu těchto přístrojů na trhu. Zhruba 70 starších Kubánců nemůže opustit svá nemocniční lůžka, dokud nedostanou kardiostimulátory, zatímco celková poptávka v zemi se odhaduje na zhruba 2000 pacientů v nouzi.

Zejména zařazení Kuby na americký seznam údajných sponzorů terorismu brání přístupu země k mezinárodnímu bankovnímu systému a omezuje její dodávky deviz. Brání také možnosti nakupovat kardiostimulátory od mezinárodních dodavatelů na trhu ovládaném americkým průmyslem.

"Rozhodli jsme se zahájit tuto kampaň nikoli jako náhradu, ale abychom Kubě dali pauzu a zbavili ministerstvo veřejného zdraví jistého tlaku," vysvětlil Schwartz. "Záměrem je řešit nejzávažnější případy pacientů a pořídit vybavení v Evropě s podporou MediCuba Europe a koalice pro záchranu životů, která sdružuje tucet organizací ve Spojených státech, jež jsou proti blokádě."

O tři roky později na seznamu

Dopad sankcí na kubánský zdravotnický systém klade obtížné překážky, jako jsou vztahy s poskytovateli, dovoz a přístup na okolní trhy k vysokým nákladům na dopravu. Označení za údajný teroristický stát brání zejména přístupu k většině bank nebo k systému Swift pro elektronické platby po celém světě.

Kuba byla poprvé zařazena na seznam sponzorů terorismu amerického ministerstva zahraničí během prvního funkčního období prezidenta Ronalda Reagana (1980-1982). V roce 2015 tehdejší prezident Barack Obama považoval toto označení za neopodstatněné a stáhl ho. Jeho nástupce Donald Trump jej však před odchodem z Bílého domu obnovil. Ten od té doby v tomto vztahu zůstává i během prezidentského působení Joea Bidena, a to navzdory výzvám, aby tuto politiku napravil. Odstranění Kuby by představovalo velkou úlevu pro práci Global Health Partners i ministerstva zdravotnictví.

"Během kampaně za nošení injekčních stříkaček za ně organizace ve Spojených státech zaplatila téměř čtyřikrát tolik kvůli obavám prodejců, kteří věděli, že pojedou na Kubu," přiznal Schwartz.

Bez tohoto označení by se Kubě otevřela bankovní soustava, drasticky by se snížily náklady na dopravu a oni by měli přístup na více trhů.

"Pravdou je, že není důvod držet Kubu na seznamu teroristů. Není důvod ji hned zpočátku vracet. Trumpova vláda to udělala velmi pomstychtivým způsobem a jsme tu o tři roky později."

Tři desítky let práce na Kubě

Za všechny roky práce s Kubou zná Schwartz až příliš dobře spletitou síť překážek při přepravě léků, vybavení či zdravotnického materiálu na největší z Antil. Od spletitých cest přes třetí a čtvrtou zemi k odeslání zásilky, když to není možné provést přímo, až po žádost o více než 60 licencí za tři desetiletí k pořízení vybavení s více než 10 procenty amerických komponentů.

"Kdyby označení jako sponzor terorismu neexistovalo, kdyby blokáda neexistovala, pravdou je, že práce, kterou děláme, by nebyla potřeba, protože Kuba by mohla všechny problémy vyřešit sama," ujistil rovněž konzultant Hospodářské a sociální rady OSN.

I přes tyto překážky zástupce ratifikoval závazek organizace udržet svou práci v karibském státě s příslibem "slibovat méně a přinášet více". "Myslím, že neexistuje žádný případ, kdy bych Minsapovi řekl, že uděláme něco, co jsme neudělali; naše slovo je pro nás důležité," uznal.

Odstranění Kuby ze seznamu sponzorů terorismu a ukončení omezení aktivit, jako je cestovní ruch nebo cestování, by hodně zlepšilo život každého Kubánce, uvažoval dále.

"Udivuje mě, čeho byli schopni s omezenými zdroji, které mají, dosáhnout."

Elizabeth Borrego Rodríguezová je vedoucí dopisovatelka OSN pro list Prensa Latina

Zdroj Prensa Latina, překlad do angličtiny Resumen Latinoamericano

Překlad do češtiny Vladimír Sedláček

Prohlášení k 50. výročí puče a turecké invaze na Kypr

Vážení soudruzi, drazí kolegové,

V roce 2024 si připomínáme 50 let od dvojnásobného zločinu z roku 1974 proti obyvatelům Kypru, kyperským Řekům, kyperským Turkům, Arménům, Maronitům a Latinoameričanům. Vzhledem k této příležitosti bychom vás rádi informovali o současné situaci týkající se kyperského problému.

Státní převrat proti zvolené vládě prezidenta Makariose z 15. července 1974 a následná invaze do Turecka z 20. července byla bezprecedentní tragédií pro obyvatele Kypru, s tisíci uprchlíků, mrtvých a pohřešovaných a pokračující okupací 37 % ostrova Tureckem.

NATO i USA nesou obrovskou odpovědnost za vzniklou situaci, protože tragédie na úkor kyperského lidu byla výsledkem jejich širších imperialistických plánů pro oblast východního Středomoří.

Od roku 1974 byl boj za ukončení okupace, za zabránění trvalému rozdělení Kypru a za znovusjednocení obyvatel Kypru jedním z hlavních cílů akcí naší organizace.

Bojujeme za řešení, které bude znamenat dvouzónovou, dvoukomunitní federaci s politickou rovností obou komunit založenou na rezolucích OSN pro Kypr. Bojujeme za stát s jednou svrchovaností, jedním občanstvím a jednou mezinárodní identitou, demilitarizovaný a nezávislý, bez strážců a ochránců, skutečně společnou vlast pro všechny Kypřany.

Od roku 2017 a od krachu rozhovorů mezi oběma komunitami pod záštitou GC OSN v Crans Montaně je kyperský problém v nebezpečné stagnaci.

Turecko od katastrofy v Crans Montaně v roce 2017 oficiálně prosazuje pozici pro řešení dvou států, stupňuje své expanzionistické aspirace na úkor svrchovaných práv Kyperské republiky a zesiluje své kroky za plnou ekonomickou a politickou kontrolu okupovaných oblastí a tureckého společenství na Kypru.

Pevným postojem PEO je, že obnovení rozhovorů z místa, kde skončily v Crans Montaně, je jedinou cestou, která může vést k řešení kyperského problému na dohodnutém základě.

Za tímto účelem je nezbytné prokázat z naší strany odhodlání k řešení dvouzónovou, dvoukomunitní federací s politickou rovností a zároveň mezinárodní společenství musí vyvinout nezbytný tlak na Turecko, aby mohly být rozhovory obnoveny od bodu, který byl zastaven v roce 2017 v Crans Montaně, na základě Guterresova rámce.

PEO je společným výtvorem řeckokyperských a tureckokyperských pracujících a jeho dějiny jsou neoddělitelně spjaty se společnými boji a úsilím o budování jednoty kyperské dělnické třídy.

Navzdory obtížím pokračujeme ve spolupráci s turecko-kyperskými odborovými organizacemi, které jsou členy Světové odborové federace, v práci založené na třídní solidaritě a jednotě na posílení společné fronty řecko-kyperských a turecko-kyperských pracujících.

Kyperský lid bude díky řešení kyperského problému a znovusjednocení naší země moci v míru a bezpečí pracovat na všeobecném pokroku, v rámci jednotné ekonomiky, s jednotným systémem pracovních vztahů a jednotnými pracovními podmínkami pro všechny pracující, řecko-kyperské i turecko-kyperské.

Dnes, 50 let po státním převratu a invazi, kdy je téměř polovina Kypru stále pod tureckou okupací a náš lid je rozdělen, je pro nás potvrzení této solidarity nezbytné. Dává nám sílu a podporu pokračovat v boji za znovusjednocení naší země. Za uskutečnění naší společné vize, za mírový a znovusjednocený Kypr, vlast pro všechny své děti, osvobozenou od cizích armád a ochránců.

Z webu peo.org.cy přeložil Vladimír Sedláček

Zmatené zásahy: Haiti, OSN a Rezoluce 2699

BINOY KAMPMARK 31. října 2023

Země rozvrácená neustálými zahraničními intervencemi, její tyranské režimy opřené o zadní korouhev Spojených států (když nezasahovaly, aby ji upravily), poznamenaná děsivými přírodními katastrofami, vypráví smutný příběh o ochromeném haitském státě. Politická existence Haiti je látkou a nádivkou pornografického násilí, berličkou, na niž mohou moralisté vždy ukazovat jako na konec, zkázu a zoufalství, které potřebuje změnu. Každý hlavolam potřebuje svého dotěrného vysvoboditele, i když tento vysvoboditel nutně situaci zhorší.

V poslední době tato vyčpělá témata pronikají chodbami Organizace spojených národů k obnovenému zájmu. Vytuhlost je patrná na jídelním lístku: servírování neúspěšných státních jednohubek; zákeřné, vražedné, znásilňující, drancující gangy jako hlavní hudební partitura; kolaps občanských institucí jako zákusek. Je to druh jídelního lístku, který dráždí a zhoršuje jakoukoliv misi nebo charitu, a přesto vojensko-bezpečnostní intervence dál přitahují chabou představivost.

Od atentátu na prezidenta Jovenela Moïseho v červenci 2021 jsou stálým tématem zpravodajství z Haiti rozbujelé, volně působící gangy. Sophie Hillsová, zaměstnankyně Christian Science Monitor, tento popis nabídla v říjnu loňského roku: "Ozbrojené gangy znehybnily hlavní město Port-au-Prince, uzavřely již tak problémovou ekonomiku a vyvolaly mezi občany strach, jestli se vůbec mohou procházet po ulicích."

23. října (2023) zvláštní vyslankyně OSN na Haiti María Isabel Salvadorová oznámila Radě bezpečnosti OSN, že situace se nadále "zhoršuje, protože rostoucí násilí gangů uvrhává životy obyvatel Haiti do zmatku a závažné zločiny prudce stoupají k novým rekordním výšinám." Mezi ně patřilo zabíjení a sexuální násilí, to druhé se vyznačovalo případy znásilnění a zmrzačení.

Aby se situace ještě více zkomplikovala, skupiny strážců pořádku, jako je hnutí "Bwa Kale", zareagovaly tím, že se uchýlily k lynčování (395 údajných členů gangů prý zahynulo tímto hrůzným způsobem mezi 24. dubnem a zářím).

Moïseho oportunistický náhradník Ariel Henry zastával funkci úřadujícího premiéra a vytrvale volal po zahraniční intervenci, která by srovnala opotřebované plavidlo, jež kormidluje do temného zapomnění. Minulé prezidentské volby se naposledy konaly v roce 2016, ale Henry nepovažoval za vhodné uspořádat volby a dal přednost byrokratickému vzorci Rady pro přechod k vyšší moci (HTC), jejímž úkolem je nakonec tohoto cíle dosáhnout. Když bylo v únoru vydáno oznámení o zřízení orgánu, Henry vznešeně prohlašoval, že je to "začátek konce nefunkčnosti našich demokratických institucí".

Tato chabá tvrzení se nepřetavila ve věrohodnou změnu v terénu. Pohrdání, s nímž bylo na HTC nahlíženo, naznačovala zpráva vyslance OSN, že jeho generální tajemník byl unesen členy gangu, kteří se vydávali za policisty.

V září Henry oslovil OSN s nadějí, že dodá haitské národní policii trochu odvahy, a vyzval Radu bezpečnosti, aby přijala opatření podle kapitoly VII Charty OSN s cílem "povolit vyslání mnohonárodní podpůrné mise na podporu bezpečnosti Haiti".

Toto opatření lze číst jako zdržující opatření, které má udržet Henryho a jeho haitskou stranu Tèt Kale (PHTK) v zajetí. To je určitě názor Národní haitsko-americké sítě volených úředníků (NHAEON) a hnutí Family Action Network (FANM). Ve svém zářijovém dopise prezidentu Joeovi Bidenovi a ministru zahraničí Antonymu Blinkenovi organizace varovaly, že "jakákoli vojenská intervence podporující zkorumpovaný, represivní a nevolený haitský režim pravděpodobně zhorší současnou politickou krizi do katastrofální podoby". Tento krok by "dále upevnil režim, prohloubil politickou krizi na Haiti a zároveň by vyvolal značné civilní oběti a migrační tlak".

Ve své věčné moudrosti měla Rada bezpečnosti OSN pocit, že pro tuto misi bude zapotřebí zásahová jednotka složená z keňské policie, doplněná o pomoc dalších států. Rezoluce č. 2699 o zřízení mnohonárodní bezpečnostní podpůrné mise vedené Keňou získala 13 hlasů pro, Rusko a Čína se zdržely hlasování. To by znamenalo společné nasazení s haitským personálem, který roztál před loupeživými gangy. Dějiny se tak nadále rýmují (okupace USA v letech 1915-1934 a stabilizační mise OSN na Haiti (MINUSTAH) v letech 2004-2017).

Ozbrojené gangy vystupují na jednáních OSN coby démonická přítomnost, pravidelně spojená s tak neprůhlednými pojmy, jako je "multidimenzionální krize". Je výmluvné, že klišé ovládané důvody této krize se nikdy nezaměřují na to, jak fenomén gangů zapustil kořeny, v neposlední řadě na ty, které formují státní instituce, jež nedokázaly ochránit obyvatelstvo. Není tedy divu, že ruský zástupce Vasilij Nebenzia měl pocit, že vyslání ozbrojených složek je "krajním opatřením", které se zbytečně odvolává na ustanovení kapitoly VII Charty Organizace spojených národů.

Americký zástupce Jeffrey Delaurentis, který se takovými názory nenechal odradit, poznamenal, že mise bude vyžadovat "zahrnutí specializovaných odborných znalostí do operací proti gangům, komunitně orientované policejní práce a ochrany dětí a žen". To, že Washington opatření schválil, lze přičíst podpoře politiky, která by mohla odradit – byť jen krátkodobě – od příchodu haitských žadatelů o azyl, kteří byli hromadně obraceni zpět.

Přestože se prezident Biden v přístupu k neklidnému karibskému státu hlásí k jinému přístupu než jeho předchůdce, snaží se omezit příliv haitských žádostí například s využitím Hlavy 42, Trumpovy politiky zavedené k deportaci osob, které představují riziko pandemie, a to navzdory tomu, že by mohly mít nějaké doklady o azylu. Během 12 měsíců byla Bidenova vláda zodpovědná za vyhoštění více než 20 000 Haiťanů – tedy tolika, kolik bylo dohromady v průběhu vlády tří různých prezidentů za dvě desetiletí.

Rezoluce 2699 trpí také další do očí bijící chybou. Dominantní příspěvek Keni k akci vyvolal u nás doma palčivé otázky. Opoziční politik Ekuru Aukot, sám právník, který pomáhal při přípravě revidované keňské ústavy z roku 2010, neviděl žádný právní základ pro to, aby vláda povolila haitské rozmístění. Podle jeho názoru bylo rozmístění neústavní neústavní, postrádalo jakoukoli právní páteř nebo smlouvu.

Tím, že Aukotovi vydal předběžné opatření, považoval tento bod Vrchní soud v Nairobi za hodný vyřešení. Soudce Enock Mwita byl "spokojen s tím, že žádost a petice vyvolávají podstatné otázky národního významu a veřejného zájmu a vyžadují naléhavé zvážení". Soudce proto vydal soudní příkaz "zakazující odpůrcům vyslání policistů na Haiti nebo do jakékoli jiné země do 24. října 2023".

Soudce Mwita 24. října (2023) prodloužil dobu trvání předběžného opatření do 9. listopadu, kdy je naplánováno veřejné zasedání, kde má být petice projednána. "Tento soud se této věci chopil dříve než všichni ostatní a nedávalo by smysl, aby zrušil nebo nechal předběžné příkazy propadnout." Hrozí, že celá operace bude zmařena ještě předtím, než vypluje.

Binoy Kampmark byl učitelem Commonwealthu (Britského společenství národů) na Selwynově koleji v Cambridge. Přednáší na univerzitě RMIT v australském Melbourne. Email: bkampmark@gmail.com

Překlad Vladimír Sedláček

Globální NATO: Expanse a eskalace

ZVEŘEJNĚNO 8. července 2024 · AKTUALIZOVÁNO  9. července 2024

Zásadní projev Sevim Dagdelenové, poslankyně Bundestagu, na summitu "Ne NATO – ano míru" ve Washingtonu DC 6. července 2024

NATO těsně před 75. výročím odhodilo masku. A summit NATO ve Washingtonu je v tomto zjevení jedním zvlášť poučným okamžikem. Dějiny osvícenství nás učí nikdy nepřijímat sebeobraz člověka nebo organizace za bernou minci. Totéž platí o raných zdrojích osvícenských myšlenek ve starověkém Řecku. Už Řekové měli tento vnitřní náhled. Nad Apollónovým chrámem byla vepsána poučka: Poznej sám sebe.

Bereme-li toto přikázání ne lehce jako jemnou připomínku mezí lidského myšlení, ale také jako význam toho, na čem trval předsokratovský řecký filozof Heraklis – totiž že "Všem lidem patří, aby se znali a dobře mysleli" – pak musíme sebepoznání považovat za základní lidskou vlastnost, která by se snad měla vztahovat i na naše organizace.

U NATO se však zdá, že je to přesně naopak. Pro NATO je popírání své skutečné podstaty součástí podstaty organizace. Nebo jinak řečeno, téměř meditativní ponoření do vlastního sebeobrazu je součástí podstaty vojenské aliance. O to víc je pak udivující, že západní média se tak často spokojí s tím, že tisíce opakování tohoto sebeobrazu promítnou zpět na veřejnost, bez otázek a bez toho, aby se zamyslela nad tím, zda obraz adekvátně představuje realitu.

Ve skutečnosti se 75 let NATO rovná 75 letům popírání, i když s dramatickým rozšířením rozsahu a záběru v posledních letech.

Částečně je to dáno tím, že se nyní vytrácejí tři velké mýty o NATO.

Prvním je ústřední mýtus, že NATO je organizované coby obranné společenství, zavázané mezinárodnímu právu: NATO že je společenstvím ústavních států prosazujících právo, umožňujících mezinárodnímu právu řídit své jednání tak, aby neexistovalo za jiným účelem, než je obrana území jeho členů.

Když se však vyptáme na skutečnou politiku NATO, co zjistíme?

V roce 1999 vedlo samo NATO v rozporu s mezinárodním právem agresivní válku proti Svazové republice Jugoslávie. Mezi válečné zločiny NATO patřilo bombardování televizní stanice v Bělehradě a údajně náhodný bombový útok na čínské velvyslanectví, při němž zahynuli tři čínští novináři.

V roce 2011 NATO zaútočilo na Libyi. Zneužilo rezoluci Rady bezpečnosti OSN k vedení války za změnu režimu, jejímž výsledkem bylo mimo jiné to, že se část země dostala pod vládu islamistů; Libye se celkově ocitla ve stavu děsivé bídy, a dokonce utrpěla návrat otroctví.

V Afghánistánu se NATO od roku 2003 zapojilo do války daleko od území Aliance, jen aby o 20 let později předalo moc Tálibánu – jehož svržení bylo deklarovaným cílem invaze. Tato dvacetiletá válka v Afghánistánu se vyznačovala četnými válečnými zločiny – například leteckým úderem USA v říjnu 2015 na nemocnici Lékařů bez hranic v Kunduzu –, které, netřeba dodávat, zůstaly nepotrestány.

NATO převzalo motto mušketýrů: všichni za jednoho a jeden za všechny. To v praxi znamená, že skutky jednotlivých členů NATO musí být připsány i samotné organizaci. Brownova univerzita vyčíslila počet obětí válek USA na Blízkém východě jen za posledních 20 let na 4,5 milionu lidí – válek, jako byla ta v Iráku, založených na lžích, a které nebyly ničím jiným než nehorázným porušováním mezinárodního práva.

Sebevědomí NATO jako společenství pro obranu při dodržování mezinárodního práva prostě neodpovídá realitě. Musíme spíše vyvodit opačný závěr.

NATO je společenstvím nezákonnosti a porušovatelů mezinárodního práva, kteří, ať už samostatně nebo jako organizace, vedou agresívní války na politicky oportunistickém základě.

Druhým mýtem, jenž na veřejnost zapůsobil asi nejtrvaleji, je představa NATO coby společenství demokracií zakotvených v právním státě. Pokud však zkoumáme minulost alespoň s trochou péče, tato lichotivá sebeprezentace okamžitě splaskne ošklivým a ostudným záznamem. Až do roku 1974 vládla v Portugalsku, které bylo členem NATO, fašistická diktatura, jež vedla krví nasáklé koloniální války v Angole a Mosambiku. Ti, kteří kladli odpor, byli zahnáni do koncentračních táborů jako Tarrafal na Kapverdách, kde bylo mnoho Angolanů a Guinea-Bissauanů umučeno k smrti. Stejně jako fašistické Portugalsko byly Řecko i Turecko po vojenských převratech členy NATO.

Samotné NATO, jak dnes víme, uvedlo do pohybu operaci Gladio, tajnou organizaci, která měla být aktivována vždy, když hrozilo, že demokratická většina bude hlasovat proti členství v NATO. Například v Itálii byly teroristické útoky prováděny ve jménu krajně levicových skupin, aby zdiskreditovaly italskou komunistickou stranu v jejím úsilí o sestavení vlády.

Někdo by mohl namítnout, že se zde odvoláváme na minulou éru a že NATO je nyní připraveno být povoláno do globálního boje demokratů proti autokratům. I v tomto bodě však musí každý seriózní pozorovatel dospět k závěru, že v tomto aspektu sebeobrazu Aliance 21. století není něco v pořádku.

Vezměme si Turecko pod vedením prezidenta Erdoğana. Opakovaně vedl ilegální války proti Iráku a Sýrii, podporoval islamistické teroristické skupiny v Sýrii a podle vlastního hodnocení německé vlády z roku 2016 je odpalovací rampou pro islamisty; přesto Turecko vždy bylo a dodnes zůstává váženým členem NATO.

Se Saúdskou Arábií a Katarem jsou dnes uzavřeny dvoustranné bezpečnostní dohody, takové jako ty uzavřené s Frankovým Španělskem, a to i s plným vědomím, že tyto státy jsou otevřeně antidemokratické. Je zřejmé, že jediným smysluplným kritériem pro jednání s Aliancí je geopolitická výhoda. NATO není ani společenstvím demokracií, ani neexistuje proto, aby bránilo demokracii.

Třetí: NATO v současnosti prohlašuje, že chrání lidská práva. I kdybychom přehlédli, jak akce NATO milionkrát pošlapávají práva na práci, zdraví a přiměřené bydlení – uprostřed rostoucí chudoby a historicky vzestupného přerozdělování bohatství na domácí scéně – takový účelový obraz v mezinárodních záležitostech neobstojí.

Jak zde diskutujeme, vězni zajatí Spojenými státy v takzvané "globální válce proti teroru" stále strádají v zátoce Guantánamo, kde jsou bez soudu drženi už téměř čtvrt století. Taková je realita "lidských práv" ve vedoucím státě NATO. Pokud jde o svobodu názoru a tisku, USA, podporované svými pomocnými silami v NATO, se pokusily udělat z Juliana Assange exemplární příklad tím, že ho 14 let mučily. Jeho jediným zločinem bylo, že odhalil americké válečné zločiny veřejnosti. Poté proti němu byla zahájena pomlouvačná kampaň; Hillary Clintonová a Mike Pompeo otevřeně uvažovali o jeho vraždě. To je tak trocha reality vztahu NATO k lidským právům.

Jsem nadšená, že mohu konečně říci, že Julian Assange je nyní svobodný člověk. A Julian je neporažen. Mezinárodní kampaň za Assange, všechny důvěrné rozhovory a podobně, byly nakonec úspěšné. Musíme si ale také uvědomit, že boj za svobodu Juliana Assange byl také součástí boje za svobodu jako takovou. A tento boj zuří i zde, v samém srdci systému NATO.

Vzhledem k hustotě propagandy, k tomu, jak neúnavně působí při oslavách mytologie NATO, je téměř zázrak, že se podpora NATO nejen hroutí na celém světě, ale že právě ti, kdo jsou jeho propagandě nejvíce vystaveni, jsou vůči vojenskému paktu stále skeptičtější.

Ve Spojených státech v posledních letech trvale klesá veřejná podpora NATO, a zároveň většina v Německu zpochybňuje princip obrany všech členů; to znamená, že už nejsou připraveni se zavázat k článku 5 Severoatlantické smlouvy.

Proč tomu tak je? Proč lidé začínají mít pochybnosti o NATO – navzdory náporu propagandy?

Odpověď je vcelku jednoduchá: tuto krizi způsobuje samo NATO a lidé to cítí.

Zatímco její obhájci o alianci hovoří jako by byla věčná, snaha této organizace o eskalaci na Ukrajině a její expanzi do Asie vlastní kapacity Aliance přesahuje. Stejně jako u většiny říší, i NATO padá do pasti samovolného přeroztahování. V tomto ohledu je NATO politickou zkamenělinou, nepřipravenou poučit se z porážky Německé říše v první světové válce a zdá se, že opakuje hrubou chybu císařského Německa, pouze v globálním měřítku.

Německá říše věřila, že může vést válku na dvou frontách. Dnes v NATO nabývá na síle podobné přesvědčení, že se musí nejen postavit Rusku a Číně, ale že se má také angažovat na Blízkém východě. To je nárok na globální hegemonii, který se nyní formuluje. Jaká arogance!

NATO se evidentně vidí ve vedení války na třech frontách. Kdyby to však udělalo, jeho porážka by byla jistá hned od začátku.

Vzhledem k tomu je jen logické, že se na tento týden plánují tři konkrétní schůzky na summitu NATO. První z nich je pracovní schůzka věnovaná dalšímu posilování vlastního přezbrojování Aliance. Další na pořadu jednání je Rada NATO-Ukrajina. Ta má jednat o tom, jak lze rozšířit štědré finanční transfery a závazky NATO vůči Ukrajině, s nárůstem dodávek zbraní a případným členstvím Ukrajiny v NATO. Za třetí se uskuteční schůzka s AP4 čili asijsko-pacifickými partnery – Austrálií, Japonskem, Novým Zélandem a Jižní Koreou – a schůzka s vedoucími představiteli EU.

Pětasedmdesát let po svém založení má NATO prosazovat vystupňovanou bojechtivost na Ukrajině a expanzi do Asie. Záměrem je pokročit v NATO-izaci Asie a zavést tam strategii, o níž se domnívá, že ji již úspěšně nasadila proti Rusku.

Prozatím se v Pacifiku nezaměřuje primárně na přímý vstup asijských zemí do NATO, ale spíše na rozšiřování sféry vlivu NATO prostřednictvím bilaterálních bezpečnostních dohod – a to nejen s AP4, ale také s Filipínami, Tchaj-wanem a Singapurem.

Stejně jako byla Ukrajina postavena jako frontový stát proti Rusku, NATO doufá, že promění asijské země, jako jsou Filipíny, ve vyzyvatelské státy vůči Číně. Prvotním cílem je zapojit se do studené proxy války, ale zároveň se připravit na horkou proxy válku USA a NATO v Asii.

A stejně jako se rozšíření NATO uskutečňovalo podle principu "vařící se žáby" ve vztahu k Rusku, přičemž rozšíření postupovalo postupně, aby nevzbuzovalo přílišné podezření Ruska, politika zadržování Číny nyní sestává z řazení států jeden po druhém do falangy připravené na válku. Cílem je jako vždy vyhnout se nutnosti vést takovou válku sám, ale mít přístup ke zdrojům Spojenců, aby se tyto studené a posléze horké války vedly. Tento vývoj provází hospodářská válka, která je nyní namířena i proti Číně a jejíž hlavní břemeno nesou ekonomiky amerických klientských států.

USA a NATO ve skutečnosti uplatňují válečnou metodu, kterou stanovil starověký čínský vojenský stratég Sun-c', jenž radil, že typem válčení, o jehož vedení by stát měl usilovat, je ten, při němž se nepoužívají vlastní zdroje.

Problémem stratégů NATO zde není jen jejich ochota podpálit celý svět, ale také riziko, které si sami přivodili svými globálními domýšlivostmi, což jen podporuje spojenectví mezi těmi státy, které odmítají NATO. Politika NATO skutečně hrála významnou roli ve vzestupu zemí BRICS, neboť toto seskupení je pro mnoho států prostředkem k ochraně vlastní svrchovanosti.

Paradoxně pak platí, že pokud existují síly, které dnes prosazují multipolární svět, je třeba USA a jejich spojence v NATO považovat za jedny z nejvýznamnějších. Dokonce i státy jako Indie a Vietnam se strategii NATO odmítají podřídit.

A se svou bezpodmínečnou podporou krajně pravicové vlády Benjamina Netanjahua ztrácí NATO na globálním jihu veškerou morální legitimitu, neboť je považováno za spolupachatele izraelských válečných zločinů.

Jak už bylo zmíněno, veřejná podpora NATO odhodlaného k eskalaci a expanzi se na Západě drolí. V Německu odmítá vstup Ukrajiny do NATO 55 % lidí. Většina je proti dodávkám zbraní na Ukrajinu a přeje si okamžité příměří. Ve Spojených státech se finanční pomoc Ukrajině, dosud 200 miliard USD, stala krajně nepopulární. Rostoucí počet lidí si přeje zastavení toku peněz do systému v Kyjevě, který je nejen zkorumpovaný, ale ctí krajně pravicový státní kult kolem nacistického kolaboranta Stepana Bandery.

Mýty NATO ztrácejí na lesku. Strategie Aliance podléhá vlastnímu imperiálnímu přehnanému rozšíření. To, co nyní potřebujeme, je okamžité ukončení dodávek zbraní na Ukrajinu a konečně příměří tam. Ti, kdo hledají mír a bezpečí pro vlastní obyvatelstvo, musí zastavit agresivní politiku expanze do Asie.

Boj proti NATO je v konečném důsledku bojem za vlastní svrchovanost. Evropě coby alianci klientských států hrozí kolaps. Emancipace, jak ji vidíme v Latinské Americe, se teprve musí projevit. Prvním krokem by bylo přestat se nechat vodit za nos vojenskou aliancí, která svou agresivní strategii financuje sociální válkou vedenou svými ústavou danými vládami proti vlastnímu obyvatelstvu.

Konference: No to NATO – Yes to Peace 6.-7. července 2024, Washington D.C.

Více od poslankyně Bundestagu za BSW na www.sevimdagdelen.de

Překlad Vladimír Sedláček

Connoly and Cuba

Solidarita v nerovném světě

Následující stať je projev kubánského velvyslance v Irsku Bernarda Guancheho Henandeze na letošní vzpomínkové slavnosti na památku Jamese Connollyho v Arbour Hill v Dublinu:

Všichni soudruzi, jsem toto odpoledne velice poctěn, že mohu vzdát hold památné postavě Jamesi Connollymu, významnému marxistovi a bojovníku, jehož příklad a myšlenky jsou stále platné ve stále nerovnějším a militarističtějším světě.

Connolly byl jedním z mála velkých levicových předáků v Evropě, kteří odmítali I. světovou válku, tak jako Lenin, jehož Dekret o míru 8. listopadu 1917 navrhl okamžité stažení Ruska z I. světové války. Tato velká vlna třídních bojů v Irsku byla přerušena válkou, ale Connolly si zachoval pevný internacionalistický postoj jako Lenin, Rosa Luxemburgová a další internacionalisté.

Hrdinská bitva Connollyho a jeho druhů byla opravdovým úderem. Přestože byli zmasakrováni, jejich příklad inspiroval velká revoluční hnutí dělnické třídy v pozdějších letech. James Connolly je součástí nejlepšího revolučního odkazu Irska i světa.

Co se dělo na Kubě v roce 1916, kdy byl Connolly zavražděn? Od počátku 19. století, ještě pod španělskou nadvládou, přitahovala Kuba chamtivost Spojených států. V roce 1805 zdůraznil Thomas Jefferson, třetí prezident mladé země, strategický význam ostrova a vyjádřil touhu po "snadném dobytí".

V roce 1823 John Quincy Adams, tehdejší ministr zahraničí, rozvinul slavnou teorii "nízko visícího ovoce", která připomínala existenci zákonů "politické gravitace" a nepřirozenou povahu vazeb mezi Kubou a Španělskem. Ostrov "by mohl být přitažlivý jen kolem Severoamerické unie". Téhož roku Jefferson poznamenal, že "Kuba by byla nejzajímavějším přírůstkem do našeho systému států".

Během 19. století Washington nejméně šestkrát navrhl Španělsku, aby ostrov získalo, a vydělal na tom 100 milionů dolarů.

Spojené státy se rozhodly uvalit na Kubu své opatrovnictví prostřednictvím Plattova dodatku, násilně začleněného do nové ústavy, který jedinečně omezoval svrchovanost ostrova a povoloval mimo jiné vojenský zásah, kdykoli měl Bílý dům za to, že jsou jeho zájmy v ohrožení. Tak tomu bylo v letech 1906, 1912 a 1916, což Kubáncům pokaždé připomnělo nedokonalost jejich nezávislosti.

V roce 1953 znamenal útok na kasárna Moncada začátek období povstání. 1. ledna 1959 byl svržen Batistův vojenský režim, čímž se zrodila nová éra v kubánských dějinách.

Nástup kubánské revoluce, proti které Eisenhowerova administrativa od počátku vystupovala, stejně jako proces sociálně-ekonomické transformace vyvolaly silné napětí se Spojenými státy, které zavedly hospodářské sankce a od roku 1960 vyvíjely tajný program zaměřený na svržení havanské vlády.

Americká diplomatická rétorika se postupem času vyvíjela tak, že ospravedlňovala nepřátelství vůči Kubě. Republikánská Eisenhowerova vláda vyvolala proces znárodňování a vyvlastňování, aby vysvětlila zavedení prvních sankcí vůči Kubě. Demokratický prezident John F. Kennedy se při vysvětlování posílení donucovacích opatření v únoru 1962 spoléhal na spojenectví se Sovětským svazem. Jeho nástupci pak naráželi na to, že Havana podporuje revoluční hnutí a hnutí za nezávislost ve světě, zejména v Latinské Americe a Africe, aby ospravedlnili zachování nepřátelské politiky vůči ostrovu.

Od konce studené války a pádu Sovětského svazu v roce 1991 všichni prezidenti Spojených států, od George H. Bushe po Joe Bidena, přes Billa Clintona, George W. Bushe, Baracka Obamu a Donalda Trumpa, nastolovali otázku demokracie a lidských práv, aby ospravedlnili trvání sankcí vůči Kubě. Fidel vzdělával Kubánce podle principu štědré ruky lidem v nouzi a do centra zahraniční politiky země kladl solidaritu a integraci.

Fidel učinil z internacionalistické solidarity pilíř revoluce, když poskytoval podporu hnutím, která bojovala proti imperiálnímu útlaku v Latinské Americe, Africe a všude tam, kde to bylo potřeba.

První, kdo v prosinci 1961 těžil z kubánské pomoci, bylo Alžírsko, když vedlo válku proti francouzskému kolonialismu. Stejně tak Kuba hrála klíčovou roli v boji proti apartheidu. Kuba uskutečnila téměř 600 000 misí ve 158 zemích se všemi typy lékařských konzultací, jako jsou porody, chirurgické operace a očkování.

Rád bych využil této příležitosti a odsoudil krutou genocidu Izraele proti Palestině. Vždy vyjadřujeme solidaritu s palestinskou věcí a v současné době studují na Kubě stovky studentů z této arabské země.

Moje země prochází těžkou ekonomickou situací kvůli dopadu ekonomické blokády Spojených států, brutálně zesílené v souvislosti s COVID-19. Velmi agresivní opatření přijatá vládou bývalého prezidenta Donalda Trumpa, jako je nelegitimní označení Kuby za státního sponzora terorismu, jsou stále v platnosti, způsobují obrovské náklady a vážné humanitární důsledky pro kubánský lid (Kuba je z tohoto seznamu od května letošního roku definitivně vyškrtnuta; pozn. aut.).

Kuba čelí vážným komerčním a finančním těžkostem na všech trzích motivovaných severoamerickými opatřeními. Kombinovaný účinek výše uvedeného se projevuje vážnými problémy s dodávkami služeb, na kterých je obyvatelstvo závislé.

Uprostřed této obtížné situace Kuba trpí komunikační válkou, která se snaží lidi odradit, dále dráždit a obrátit je proti revoluci. K tomu se používají miliony dolarů a jsou využívány vysoce sofistikované informační a dezinformační technologie.

Snaží se stlačovat životní úroveň občanů, vyvolávat nespokojenost a snažit se mobilizovat segmenty obyvatelstva, aby páchaly násilné činy a manifestovaly proti vládě. Nepravdy, vykonstruované legendy a jejich šíření v hromadných sdělovacích prostředcích jsou využívány k vytváření obrazu země, která je sociálně nestabilní a nachází se v politické krizi.

Kubánský lid i mezinárodní společenství si uvědomují nekalou kampaň, kterou vláda Spojených států zahájila roku 2019, aby zdiskreditovala mezinárodní lékařskou spolupráci Kuby; vyvinula tlak na vlády, které o ni požádaly, a připravila národy o tyto zdravotnické služby.

V kampaních proti Kubě platí jakákoli záminka. Dokonce i náboženská svoboda na Kubě, právo podporované tamní ústavou, je překrucována a zpochybňována.

Od roku 2019 je blokáda zpřísněna do krajnosti. Nebylo by přehnané tvrdit, že následky tohoto obléhání by se daly označit za zničující. To znamená, že solidarita s Kubou musí nadále posilovat, dokud jednoho dne nebude zločinná blokáda definitivně zrušena. Kuba má právo žít bez blokády.

Kuba znovu potvrzuje, že je stabilní, bezpečnou, jednotnou zemí, schopnou čelit velkým výzvám s kreativitou, úsilím a že její obyvatelstvo není v nebezpečí.

Chtěl bych vyjádřit upřímný vděk za toto pozvání a zopakovat naše uznání za vaši neochvějnou podporu.

Ať žije Komunistická strana Irska!

Z webu The Guardian [týdeník KS Austrálie] 24. června 2024 přeložil Vladimír Sedláček

Proč je pravice v Dánsku na vzestupu

Rozštěpená pravice by se mohla stát masovým hnutím s výraznou podporou dělnické třídy tím, že využije nespokojenosti zemědělců a dlouhotrvající opozice vůči EU, říká KAREN SUNDSOVÁ z Dánské komunistické strany Mortenu Larsenovi

(morningstaronline.co.uk) 30. května 2024

V Británii možná máme volební horečku, ale Evropa jde k volbám také – u voleb do Evropského parlamentu od 6. do 9. června se předpovídá, že se krajní pravici bude dařit na celém kontinentu.

S našimi sesterskými listy Junge Welt z Německa a Arbejderen z Dánska jsme sestavili sérii článků, které se zabývají povahou krajní pravicové hrozby v různých evropských zemích, z nichž tato je čtvrtá. Rádi bychom poděkovali Junge Welt za uspořádání série a překlad.

Pokud neexistuje široké, napříč stranami zaměřené opoziční hnutí proti EU, které by organizovalo boj proti škrtům v sociálních výdajích z Bruselu a sbíralo hněv a frustraci lidí, "pak to bude pravice, kdo bude organizovat odpor".

Karen Sundsová, předsedkyně výboru pro EU Dánské komunistické strany (KP) je o tom přesvědčena, varuje dánský deník Arbejderen. Sundsová je členkou Folkebevaegelsen Mod EU (Lidové hnutí proti EU), jehož cílem je sdružovat odpůrce EU napříč stranickými liniemi na protirasistickém základě.

Ve Folkebevaegelsen se Sundsová zapojila do řady kampaní, například do boje proti směrnici EU o vysílání pracovníků, outsourcingu (najímání- většinou jednorázové- firem z ciziny na provedení určité práce; pozn. VS), škrtů ve veřejných rozpočtech a na vnitřním trhu EU i do tzv. svobody pohybu v rámci EU. Důvod: vedly k hrozným životním a pracovním podmínkám zahraničních pracovníků. Folkebevaegelsen Mod EU bylo poprvé zvoleno do parlamentu EU v roce 1979, kde bylo zastoupeno až do posledních voleb v roce 2019.

Naposledy se jí však nepodařilo shromáždit více než 70 000 podpisů, které jsou v Dánsku vyžadovány, aby mohla kandidovat v nadcházejících volbách do EU 9. června.

(Přesto jsou dánské výsledky voleb do EP pozoruhodné; zvítězila Zelená levice [odštěpená od KS Dánska] se 17,42 % a 3 křesly, Rudo-zelená aliance byla 7. se 7,04 % a 1 křeslem. Když vezmeme v úvahu, že v Dánsku je přibližně 15 stran hlásících se k marxismu, kdyby se jim podařilo se sjednotit, je Dánsko jejich. Pozn. VS)

"V jiných evropských zemích, kde není žádné široké, napříč stranické protiunijní hnutí, vedou úspěšnou kampaň proti EU pravicové síly, jako je Le Penová ve Francii a AfD v Německu," řekla Sundsová listu Arbejderen (Dělník). V Nizozemsku se největší stranou v zemi stane Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse.

V Dánsku podle Sundsové existence všelidového hnutí napříč stranami pomohla omezit vliv extrémní pravice. Podle analýzy Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) budou pravicové strany kritické k EU v červnových parlamentních volbách v EU v řadě evropských zemí výrazně úspěšnější. Pravicové strany by se pak staly nejsilnější silou v devíti z 27 členských států EU, včetně Polska, Rakouska, České republiky, Maďarska a Francie.

Podle ECFR se pravicovým stranám bude dařit i v Německu, Španělsku, Portugalsku a Švédsku. Pravicové strany "se šikovně napojily na hnutí protestující proti schvalování zákona za klimatickou krizi na zemědělce a obyčejné lidi," řekla dále listu Arbejderen.

V roce 2022 nizozemská vláda vyčlenila celkem 25 miliard eur na výkup farem a snížení živočišné výroby o třetinu. Toto oznámení přimělo nizozemské zemědělce k pořádání demonstrací traktorů. To vedlo k dopravním zácpám na 1 200 kilometrech silnic a násilným střetům mezi policií a zemědělci.

Pravičáci se také zabývají obavami ze ztráty kontroly nad dodávkami potravin, protože na pultech supermarketů v EU se objevuje stále více zahraničních hormonálně ošetřeného hovězího a geneticky modifikovaných potravin.

Podle Sundsové se po celé Evropě šíří všeobecně nálada proti vládám, které zanedbávají místně vyráběné potraviny ve prospěch levných dovozů masa a obilí z Ukrajiny, zatímco ceny potravin a energií rostou. "Kromě toho se zavádějí daně z nafty a mzdy nedrží krok," říká.

Ve srovnání s ostatními zeměmi EU je dánská pravice v současnosti rozdělena do mnoha různých stran. Může se však stát skutečně nebezpečnou, pokud se uchytí v dělnické třídě a sociálních hnutích a stane se masovým hnutím, varuje Sundsová.

Pokud se v Dánsku zintenzivní třídní boj a vzniknou masová sociální hnutí, pokusí se i krajní pravice "lovit v neklidných vodách" zde. Už se objevily pokusy pravicových sil využít hněvu zemědělců. Například v Jutsku a v Zealandu se stovky lidí postavily proti plánům na zavedení daně z CO2 pro zemědělství. Pravicově populistická Dánská demokracie se pomocí klobás a piva, jízdy na rodeo-býkovi a soutěže o výhru ve fritování snažila mobilizovat lidi v souladu se svou politikou.

Parlamentní část levice – "rudozelená" aliance Enhedslisten (Seznam jednoty) – se zároveň vzdala důsledného odmítání EU ve prospěch myšlenky, že EU se může přeměnit v solidární projekt ve prospěch obyčejných lidí.

"Pokud levice zároveň opustí svůj odpor vůči EU, dostanou pravicové síly volnou ruku a příležitost promluvit přímo k opozici EU, která existuje ve velké části dánské dělnické třídy," varuje Sundsová.

Podle ní je katastrofální, že široká opozice EU je slabá v době, kdy je jí možná zapotřebí víc než kdy předtím. Nejúčinnějším způsobem, jak zastavit pravicové síly, je aktivně se podílet na bojích obyvatelstva.

"Musíme se organizovat na specifických platformách. Pokud budeme organizovat lidi a aktivizujeme je, můžeme – a ne pravice – pomoci politizovat hnutí a dát mu směr." Aktivní síly budou z vlastní iniciativy požadovat informace o tom, jak EU řídí sociální škrty a jak jednotný trh EU způsobuje chudobu mezi pracovníky ve všech členských státech – "A pak lidé rychle dojdou k závěru, že jediným řešením je vystoupit z EU," říká.

Dále řekla Arbejderenu, že existují dva způsoby, jak toho dosáhnout: buď se Folkebevalsen Mod EU přemění v pevnou sílu, která je zakořeněná v populaci a ve velkých částech Dánska; a pokud se to nepodaří, Sundsová je přesvědčena, že musí být vybudováno nové, široce založené protiunijní hnutí založené na konkrétních iniciativách.

"Musíme se angažovat s obyčejnými lidmi a brát jejich obavy vážně. Musíme vytvořit široké lidové hnutí, vytvořit sítě a spojit síly například v boji proti škrtům a sociálnímu dumpingu," říká.

Překlad z němčiny do angličtiny Marc Bebenroth. Překlad z angličtiny Vladimír Sedláček

Prvomájové prohlášení Komunistické strany Irska

Komunistická strana Irska posílá prvomájové pozdravy irské dělnické třídě, všem antiimperialistickým a progresivním organizacím, mezinárodnímu komunistickému hnutí, všem, kdo bojují proti imperialismu, kolonialismu a rodilému kapitalismu, a těm, kdo aktivně bojují za budování socialismu. Zejména posíláme pozdravy obyvatelům Palestiny, kteří nadále trpí pod sionistickým kolonialismem osadníků, a Kubě, zemi, která odmítá opustit svou revoluční cestu tváří v tvář rostoucímu ekonomickému a politickému tlaku ze strany amerického imperialismu.

V době, kdy mezinárodní dělnická třída slaví první máj, jsou životy miliard lidí stále nejistější kvůli jejich zhoršující se materiální ekonomické pozici vykoupené dopadem válek a klimatickými změnami, které obě vycházejí přímo z kapitalistického systému. Monopolní kapitalismus – tj. skutečný existující imperialismus vedený USA a jejich spojenci v Británii, Francii, Německu, dalších státech EU a Japonsku – zůstává dominantním světovým ekonomickým systémem a jeho další existence ohrožuje existenci lidstva. Avšak zatímco americký imperialismus zůstává dominantní světovou mocností, jeho relativní pozice klesá především kvůli rostoucímu růstu Čínské lidové republiky, ale také proto, že ostatní kapitalistické mocnosti, zejména na globálním jihu, stále více považují USA kontrolovaný "mezinárodní řád založený na pravidlech" za překážku jejich vlastního kapitalistického rozvoje. Tento pokles je vidět v postupném oslabování amerického dolaru a ekonomické síly amerického imperialismu.

V posledních letech tvořila Čína 35 % globálního zpracovatelského průmyslu, USA na druhém místě tvořily 12 %. Americké sankce v době relativního poklesu tamní ekonomiky vedly k posílení aliance BRICS, přičemž globální instituce sponzorované Číňany představují alternativu k brettonwoodským institucím. Čínská alternativa kreditních karet UnionPay k Visa má dnes hodnotu poloviny všech kreditních karet v oběhu. Podíl dolarů v globálních rezervách klesl ze 70 % v roce 2000 na 58 % v roce 2023, někteří odhadují ještě větší propad. Krach tří velkých amerických bank v roce 2023 ukázal slabiny amerických financí. V únoru prohlásil šéf EU Josep Borrell, že "éra dominance Západu skutečně definitivně skončila".

Aby si americký imperialismus udržel své dominantní postavení, stále více se připravuje na válku proti kapitalistickému Rusku a socialistické Číně. Veřejné mínění uvnitř USA, Velké Británie a EU je manipulováno tak, aby akceptovalo, že válka proti Rusku a ČLR je nevyhnutelná a oprávněná. Názorové články v kapitalistickém tisku a prohlášení vojenských a politických vůdců tvrdí, že na evropskou "obranu" musí být vynaloženo více peněz, a to navzdory skutečnosti, že NATO je zodpovědné za 75 % současných celosvětových vojenských výdajů. Americký kongres nedávno schválil návrh zákona s téměř 100 miliardami amerických dolarů na vojenskou pomoc Ukrajině, Izraeli a Tchaj-wanu. To jasně ukazuje, že tím, co pohání zhoršující se militarismus a hrozby míru v Evropě, západní a východní Asii, je americký imperialismus.

Komunistický teoretik Gramsci proslule napsal, že "starý svět umírá a nový svět bojuje o zrození, nyní je čas zrůd". Mohl psát o dnešním světě. Je málo přehnané říci, že možnost 3. světové války v tomto desetiletí každým rokem roste. Situace, kterou lidstvo nemůže dopustit.

V Gaze sionistická entita pokračuje ve svém genocidním útoku na palestinský lid a má v úmyslu rozšířit konflikt do regionální války s Íránem a jeho spojenci v Sýrii, Iráku, Libanonu a Jemenu. Jemenský lid statečně zasáhl, aby pomohl lidu Gazy, když odolal americko-britské podpoře genocidního útoku Saúdské Arábie na lid Jemenu.

Palestinský odpor v Gaze, k němuž se nyní připojily odbojové síly na Západním břehu Jordánu, se ukázal být mnohem větší, odhodlanější a trvanlivější, než jak Izrael, tak USA věřily. Způsobil pozemním silám okupační armády větší ztráty, než sionistická entita i západní imperialismus považovaly za možné. Boj palestinského lidu a odboj také odhalily hloubku pokrytectví imperialistických mocností i plytkost západního liberalismu, pokud jde o jeho "řád založený na pravidlech" a "lidská práva".

Události na Blízkém východě, zejména v Palestině, byly katalyzátorem mobilizace desítek milionů lidí po celém světě, kteří se sjednotili v odporu proti této genocidní válce proti palestinskému lidu. Tato mobilizace a rostoucí počet lidí, kteří prohlédli kouřovou clonou a propagandou imperialismu a sionismu, je bezprecedentní od vietnamské války. V současnosti existuje rostoucí rozpor mezi tím, co lid požaduje, a tím, co jsou imperiální mocnosti připraveny udělat.

Vzdáváme poctu desítkám milionů pracujících lidí, kteří udržují své mobilizace proti této válce již více než šest měsíců, mobilizace, která stále roste, šíří se a prohlubuje, což vede k vážnému oslabení ideologické hegemonie imperialistických mocností, zejména USA, Británie, Německa, Francie a dalších zemí EU. Vyjadřujeme solidaritu s masovými mobilizacemi, k nimž nyní dochází na univerzitních a univerzitních kampusech po celých USA, studentům, kteří prokázali velkou houževnatost ve svém odporu proti této genocidní válce a nyní čelí rozsáhlé represi.

Tyto mobilizace se neomezují jen na protiválečné požadavky, ale také stále více požadují obranu demokratických práv, práv získaných po mnoho desetiletí protestů a bojů pracujících lidí. Tato práva jsou nyní pod trvalým útokem po celém kapitalistickém světě, jak se vládnoucí třídy pokoušejí tyto protiválečné protesty potlačit a podkopat jejich rostoucí vliv. Imperialistické státy zavádějí nové drastické zákony omezující právo na protest, zákony, které budou použity k dalšímu omezení schopnosti pracujících lidí bránit v budoucnu svá ekonomická a sociální práva a požadavky.

Kvůli své upadající ekonomické síle se imperialistické země stále více uchylují k válkám a militarismu, aby upevnily svou oslabující globální hegemonii. Tyto války někdy přímo zahrnují státy USA/NATO a jindy zase použití zástupců.

V Evropě zažíváme přímý dopad zástupné války USA/NATO proti Rusku se stále rostoucím počtem obětí mezi ukrajinskými a ruskými vojáky a civilisty. Navzdory tvrzením USA, Velké Británie, EU a jejich spojenců nebyla ruská invaze na Ukrajinu "nevyprovokovaná". Pokračující expanze NATO na východ a puč EU/NATO v roce 2014, který dosadil vládu prosazující NATO, která obsahovala nacistické elementy, považovaly ruská vládnoucí třída i ruská dělnická třída za hrozbu. EU a NATO podpořily upálení ukrajinských odpůrců puče ukrajinských nacistů v Oděse, vojenské útoky na etnické ruské komunity na východní Ukrajině, které si před ruskou invazí vyžádaly 14 000 mrtvých, a diskriminaci rusky mluvících osob na Ukrajině. Rozhodnutí nabídnout Ukrajině členství v NATO a možnost založit tam jaderné zbraně musely nutně vyústit v ruskou reakci. USA to považovaly za oboustranně výhodnou situaci. Pokud by Rusko nic nepodniklo, NATO by mělo předsunuté základny na ruských hranicích, a pokud by Rusko provedlo invazi, USA věřily, že ozbrojené a vycvičené ukrajinské síly NATO Rusko porazí.

Desetiletí trvající strategie USA/NATO spočívající v použití fašistických a reakčních sil uvnitř Ukrajiny k prosazování své globální strategie proti Rusku i Čínské lidové republice má za následek ztrátu desítek tisíc životů ukrajinských a ruských dělníků. Má také za následek zvýšení cen potravin a energií a masivní zvýšení zisků především amerických, ale i britských a evropských zbrojních společností, neboť miliardy eur, liber a dolarů byly odkloněny ze sociálních výdajů na zbraně hromadného ničení.

Bez ohledu na vojenskou pomoc se zástupná válka USA/NATO-Rusko na Ukrajině začíná naklánět ve prospěch Ruska, proukrajinské síly nemají zájem o mírové rozhovory a nedávno nám nová polská vláda deklarovala ochotu hostit jaderné zbraně namířené proti Rusku. Francouzský prezident Macron také učinil pobuřující prohlášení o umístění vojsk NATO na Ukrajinu, pokud by to vypadalo, že Rusko je na pokraji vítězství.

Jediným trvalým řešením této války jsou seriózní mírová jednání mezi Ukrajinou a Ruskem, organizovaná Organizací spojených národů a bez jakéhokoli vnějšího vměšování. Minulá zkušenost s takovými mírovými jednáními ukázala, že USA, Británie a Německo záměrně zasahovaly a bránily mírovému výsledku na Ukrajině. Okamžité příměří je nezbytné k zastavení vraždění a plýtvání životy. Řešení se najde v bezpečnostních a obranných dohodách mezi Ruskem a Ukrajinou a v ustavení neutrální Ukrajiny plus stažení agresivních sil NATO od ruských hranic. Porážka strategie USA/NATO na Ukrajině je nezbytná, pokud máme ukončit tento a další globální konflikty.

V západní Asii se akce sionistů setkaly s přiměřenou odvetou ze strany Íránu a jeho spojenců, ale útok proti Gaze nejeví známky brzkého ukončení. Je jasné, že strategií sionistů je vyprovokovat Írán k přímému zapojení a využít to jako záminku k tomu, aby se USA a další přímo zapojili do oblastního konfliktu.

Ve východní Asii USA nadále provokují ČLR vyzbrojováním tchajwanských separatistů a povzbuzují Filipíny, aby zaujaly konfrontačnější postoj vůči ČLR v Jihočínském moři. Navýšily finanční prostředky pro AUKUS a podpořily vojenské posilování Japonska. Na Korejském poloostrově KLDR zničila svůj oblouk znovusjednocení a vzdala se naděje na znovusjednocení s Jižní Koreou. USA a Jižní Korea posílily svá vojenská cvičení v oblasti.

Západní Afrika zaznamenala sbližování států, jako jsou mimo jiné Niger, Burkina Faso a Čad, po vojenském převzetí moci, v boji přímo a otevřeně proti zájmům Francie, USA a EU v rozvíjejícím se antikoloniálním procesu v oblasti, jemuž částečně pomohla čínská a ruská pomoc.

Latinská Amerika nadále zaznamenává růst levice, bez ohledu na vítězství extrémní pravice v Argentině, s Brazílií a Kolumbií velmi přímo kritizují Izrael, a vůdci, jako je AMLO v Mexiku, označují americkou blokádu Kuby za genocidní.

Jsme svědky vzestupu globálního jihu a nového, multipolárního světa. To v sobě nese anti-imperialistickou hybnou sílu pod vedením Čínské lidové republiky, což musí být pochopeno a uznáno. My si ale musíme vzít poučení z dějin, že mocenská rivalita může vést jen k totální válce, ve skutečnosti jsme už na pokraji několika oblastních válek na různých kontinentech. Úkolem pro mezinárodní komunistické hnutí je využít rozporů mezi imperialistickými centry a rozporů mezi požadavky lidu kapitalistických zemí a politiky jejich vládnoucích tříd k naplánování cesty k demokracii, anti-kolonialismu a socialismu.

Naši zemi nemůžeme vytrhnout z mezinárodní arény. Boj o irskou neutralitu je klíčovým geopolitickým bojem. Zajištění neutrality by znamenalo významnou porážku irského politického a vojenského zřízení a zásadní podkopání jeho podřízeného vztahu k politické i vojenské strategii EU/USA. Nemůžeme selhat ve spojování boje za národní suverenitu, za mír a za životní prostředí s bojem za socialismus.

Demokratické mínění v Irsku se musí tlačit kupředu a vyžadovat od irské vlády víc než jen slova. Zatímco výmluvně hovoří o svých "obavách" a "hrůze" z toho, co se do dnešního dne děje v Gaze, nenavazuje na žádné konkrétní kroky, ale naopak posiluje spolupráci se sionistickou entitou a neustále se schovává za falešný příznak, že irský stát může vyvíjet činnost pouze ve spojení s tím, co EU dovolí.

Zde v Irsku je výzvou nárůst a prohlubování antiimperialistických nálad, které vycházejí z historické zkušenosti našeho lidu s antikoloniálním odporem. Toho lze, vzhledem k současné korelaci sil, nejlépe dosáhnout vložením vojenské neutrality státu do ústavy a ukončení využívání letišť Shannon a Aldagrove silami USA/NATO je životně důležitou nutností. Zdá se, že už nejsme na takzvaném konci dějin.

Komunistická strana Irska

Národní výkonný výbor 

 Z webu communistparty.ie přeložil Vladimír Sedláček

Prohlášení Světové odborové federace k 1. máji 2024

Světová odborová federace, radikální, třídně orientovaný hlas, zastupující přes 105 milionů pracujících, kteří žijí, pracují a bojují ve 134 zemích pěti kontinentů, vzdává čest 138. výročí boje dělníků v Chicagu v roce 1886. Boje, jenž znamenal trvalý mezník dělnické třídy a maják pro dnešní i zítřejší boje, maják nepřerušeného boje za trvalou práci s právy, sociálním zajištěním, bezplatným veřejným a všeobecným zdravotnictvím a vzděláním, s důstojným životem.

Letošní prvomájové výročí se zapíše do dějin jako krvavé, protože zatímco se miliony pracujících po celém světě organizují, vystupují proti antilidové politice kapitálu, kapitalistických vlád a EU, naši kolegové v Palestině budou pohřbívat desítky těl zavražděných každý den v rámci genocidy, kterou provádí Izrael. Pracující ve všech koutech zeměkoule nebudou při páchání zločinu mlčet. Každé prvomájové vystoupení promění v demonstraci solidarity s bojujícím palestinským lidem a odsouzení vražedného státu Izrael a jeho imperialistických spojenců, kteří tím či oním způsobem masakr podporují.

Stejně tak dělníci nemlčí o žádném dalším zločinu spáchaném na národech, pro zisk imperialistů a monopolů. V době, kdy z planety na různých místech kape krev při vojenských intervencích, mezinárodní třídně orientované odborové hnutí, organizované a odhodlané, bojuje za mír. Říkáme NE imperialistickým plánům a vojenským konfliktům. Boj za mír má specifický obsah. Znamená v první řadě boj za rozklad NATO a všech vojenských koalic, boj za obranu práva každého lidu zvolit si cestu svého hospodářského a společenského rozvoje bez intervencí, sankcí, blokád a hospodářských válek. Proti politice dvojího metru, kdy mezinárodní právo nakonec v praxi je právem mocných.

Poselství a požadavky chicagských průkopníků z roku 1886 zůstávají aktuální i dnes. Krize kapitalismu se zobecňuje a prohlubuje. Společenské nerovnosti se dramaticky prohlubují. Demokratické svobody a práva odborů jsou po celém světě napadány. Vysoké životní náklady a inflace brutálně podkopávají životní úroveň pracujících a důchodců. Právo organizovat a kolektivní vyjednávání a posvátné právo na stávku jsou pod útokem.

Individuální smlouvy, privatizace, najímání zaměstnanců zvenčí (outsourcing), práce na dálku a "pronajímání služeb" jsou jen některé z forem, které tento drsný neoliberální útok používá.

Hlavní sociální výdobytky, jako je sociální zabezpečení a veřejné zdravotnictví, jsou privatizovány, zatímco autoritářské a svévolné zvyšování věku odchodu do důchodu metodicky pokračuje.

Je zřejmé, že je znovu zkoušeno, aby břemeno kapitalistické krize bylo přeneseno na bedra pracujícího lidu a obecně slabých lidových vrstev.

Pracující po celém světě pasivně nepřijímají kapitalistické útoky proti obyčejným lidem a dělníkům. Odmítají zaplatit účet za kapitalistickou krizi. Za radikálních bojů a mobilizací ve všech koutech zeměkoule požadují uspokojení svých současných potřeb. SOF a v ní sdružené organizace stojí a budou pevně stát v čele těchto bojů!

Při letošních prvomájových oslavách a demonstracích bude vedle vlajek SOF a jejích sdružených organizací hrdě vlát palestinská vlajka. V duchu solidarity a internacionalismu pevně stojíme po boku lidu hrdinné Kuby a národů, které bojují proti vražedným sankcím, intervencím, imperialistické agresi, blokádám a hospodářským válkám.

U příležitosti prvomájového dne 2024 vyzývá SOF třídní a radikální odbory po celém světě, aby zorganizovaly letošní kampaň a činnost pod heslem:

PROTI JEJICH ZISKŮM, VSTÁVÁME ZA SVÉ ŽIVOTY!

Masivněji a radikálněji

• za okamžité potřeby pracujících, proti vykořisťování!
• Za demokratické a odborářské svobody!
• V solidaritě s Palestinou, proti imperialistickým válkám a intervencím!

Za třídně orientované odborové hnutí, za pracující, kteří vzdorují, kteří se nesmiřují s útlakem, diskriminací a vykořisťováním je jen jedna důstojná cesta - cesta bojů!

Probíhající boje dávají naději, ukazují obrovskou sílu organizované dělnické třídy, vyznačují perspektivní cestu proti kapitalistickému vykořisťování. 

Z webu SOF přeložil Vladimír Sedláček 

Komuniké Ústředního výboru Portugalské KS z 15. dubna 2024

Ústřední výbor Portugalské komunistické strany (PCP), který se sešel 15. dubna 2024, analyzoval politickou situaci vyplývající z nedávných parlamentních voleb, zabýval se přípravou voleb do Evropského parlamentu a Zákonodárného shromáždění autonomní oblasti Madeira a prohloubil analýzu situace v zemi a reakcí, které jsou nutné. Ústřední výbor PCP svolal XXII. sjezd na 13., 14. a 15. prosince 2024.

1. Národní (celostátní) situace

1. Nedávný vývoj vnitrostátního politického života po volbách a potvrzení AD (Demokratické aliance; pozn. překl.) jako síly s nejvíce hlasy a s nejvíce poslanci, i když s malým náskokem, v rámci pravicové většiny v parlamentu, potvrzuje podstatné aspekty charakterizace učiněné na předchozím zasedání ústředního výboru: rovnováha sil na institucionální úrovni ještě příznivější pro velký kapitál, zostření pravicové politiky, zhoršení vykořisťování a nových nezdarů v oblasti práv; růst sil, jež stojí v čele reakčních a fašistických projektů; rezignace PS s ohledem na vývoj politického rámce, čímž se usnadní politická činnost vlády AD ve službách cílů hospodářských skupin.

Volba předsedy Shromáždění republiky, vstup vlády do úřadu, její program a první oznámená opatření potvrzují cíle a projekt PSD a CDS (soc-dem a lidovci), které je spojují s IL a Chega (strany ultrapravice) - zvyšování vykořisťování, nerovnosti, nespravedlnosti, zvýhodňování hospodářských skupin, zhoršení veřejných služeb, aby se ospravedlnilo předání sociálních funkcí státu soukromému podnikání, posun privatizačního procesu ještě dále, na počátku TAP (Trans-adriatický plynovod), zvýšení podřízenosti země Evropské unii (EU) a USA.

Vládní program potvrzuje ve svých základních rysech, ať už tím, co uvádí, nebo tím, co opomíjí, možnost prohlubování pravicové politiky. Mimo jiné vynikají tyto aspekty: možnost nízkých mezd a důchodů, včetně obhajoby návrhů CIP (Konfederace portugalských podniků), jejichž cílem je snížení TSU (jednotné sociální daně) pro kapitál a útok a privatizace sociálního zabezpečení; odklonění ještě většího množství veřejných zdrojů do velkého kapitálu, konkrétně snížením IRC (daň z příjmu právnických osob) a také přirážky pro velké společnosti; podrobení se uložení EU a eura dalším útokem na veřejné služby, včetně odklonění zdrojů z Národní zdravotní služby a veřejných škol do soukromých skupin, spolu s novými omezeními veřejných investic; nové privatizace a partnerství veřejného a soukromého sektoru (zdravotní péče, železnice atd.); další liberalizace sektoru bydlení; ještě větší komodifikace přírody.

Snaha vlády skrýt své základní možnosti zvýhodnění velkého kapitálu neobstojí a stala se ještě jasnější, jakmile vláda nastoupila do úřadu. Příkladem toho je manévr kolem údajného "obrovského propadu" v IRS (daň z příjmu), jenž měl ve skutečnosti zakrýt skutečnou možnost vlády snížit daně pro velký kapitál a především co nejvíce oddálit a omezit zvyšování mezd.

2. Navzdory vehemenci, s níž byla vznesena tvrzení o sporech o vedení opozice, postoj PS k návrhu na zamítnutí vládního programu a k prvním návrhům předloženým PCP potvrzuje nejen její postoj rezignace, ale také opakované trvání na možnosti pokračování pravicové politiky.

Jak PCP varovala, institucionální reprezentace Chegy, která je sama o sobě negativním faktorem, který je třeba zdůraznit, je využívána k oklamání a bagatelizaci závažnosti cílů a záměrů vlády PSD/CDS, jakož i její reakční povahy a koncepcí, a k rozvoji manévrů k otevření prostoru pro sbližování a dohody mezi PS a PSD, které jen zvyšují základnu politické a institucionální podpory pravicové politiky. Za těchto okolností je nutné tyto záměry rázně odsoudit, bojovat proti reakcionářským projektům a silám, bránit dubnové hodnoty a dodržování ústavy Portugalské republiky.

Z celostátních problémů není cesty ven tím, že bude pokračovat a bude podporována pravicová politika, která je nahromadila a zhoršila. Situace v zemi ukazuje, že řešení těchto problémů – nízké mzdy a důchody, útok na práva pracujících, zejména na kariéru, pracovní dobu a smlouvy; oslabení práva na zdravotní péči, s vážnými problémy v NHS; vážná omezení práv na vzdělání, bydlení, mobilitu, práva dětí a rodičů; zhoršení národního výrobního aparátu, mimo jiné, vyžaduje konkrétní opatření, jako jsou opatření navržená a předložená PCP od prvního dne tohoto zákonodárného sboru a především vytvoření alternativní politiky, která zajistí práva a zájmy pracujících, lidu a země. Vývoj boje pracujících a lidu bude určujícím faktorem při jeho provádění.

Návrh na odmítnutí vládního programu, jenž PCP představila, zhmotňující od prvního okamžiku závazek učiněný vůči portugalskému lidu pevného odporu vůči pravici a její politice, má kromě svého institucionálního rozměru také výraz roztržky s touto politikou, jasný signál ohledně jakýchkoli iluzí o povaze současné většiny, potvrzení nezbytné alternativy, okamžik vyjasnění pozice různých politických sil. Od politického programu a složení současné vlády nelze očekávat akci, která poskytne řešení toho, co je podstatné pro život dělníků, lidu a země. A ani to či ono demagogické opatření, které přijme nebo je nucena přijmout v důsledku boje dělníků a lidu, neoklame obecný smysl jejích možností a zájmů, kterým slouží.

3. V roce 2023 činil růst národního hospodářství 2,3 %, což ukazuje na očekávané zpomalení, jež prognózy na rok 2024 potvrzují a prodlužují, a na trend přibližovat se počínajícímu průměrnému růstu, jenž charakterizoval poslední dvě a půl desetiletí jednotné měny.

Hodnotíme-li výsledky boje pracujících za omezení, zastavení a zvrácení ztrát kupní síly, je důležité poznamenat, že realita nízkých mezd přetrvává jako strukturální problém a kontrastuje se zisky hlavních ekonomických skupin a nadnárodních společností. Pod vlivem inflace sektory jako velký maloobchod, energetika nebo telekomunikace v posledních letech navýšily zisky. Bankovní sektor, jenž se veze na růstu úrokových sazeb a zachování bankovních provizí, zaznamenal po roce 2022 skandální zisky – jen pět hlavních bank dosáhlo zisku více než 4,3 miliardy eur. Významná část těchto výsledků opustila zemi ve formě dividend a úroků.

Zhruba 1,8 milionu lidí (z celk. Počtu cca 10,45 mil.; pozn. překl.) žije pod hranicí chudoby. Zvyšuje se počet lidí, kteří žijí s obrovskými obtížemi a jejichž platy a důchody jim neumožňují pokrýt základní každodenní výdaje. Zvlášť významná je skutečnost, že 250 tisíc pracujících má více než jedno zaměstnání, přičemž toto číslo v loňském roce vzrostlo o 7 %.

Zahraniční bilance zboží dosáhla schodku téměř 22 miliard eur, což potvrzuje vysokou ekonomickou závislost země a křehkost jejího výrobního aparátu. Tuto znepokojivou realitu umožnily maskovat pouze výsledky dosažené v odvětví cestovního ruchu.

Na úkor nedostatečné reakce na vážný rozsah národních problémů zaznamenala země rozpočtový přebytek ve výši 1,2 % HDP. Přibližně 60 % dosaženého rozpočtového přebytku, jímž se chlubí předchozí vláda PS, vyplynulo z možnosti nerealizovat veřejné investice plánované na rok 2023. Přebytek je vyjádřen v obtížích, jež existují v NHS, ve veřejných školách, v bydlení, ve veřejné dopravě, bezpečnostních složkách a službách nebo v justici, jakož i v neschopnosti budovat a udržovat infrastrukturu a zařízení.

V roce 2023 uskutečněné veřejné investice opět nestačily k tomu, aby nahradily investiční kapacity spotřebované v letošním roce, a to z důvodu opotřebení a zastarávání vybavení a infrastruktury. Situace, kterou nezměnilo ani provádění plánu obnovy a odolnosti, což potvrzuje jeho nedostatečnost a malý dopad na růst HDP.

Politika podřizování se zájmům velkokapitálu a vnucování EU, jež vyústila do omezení mezd, rozpočtových omezení, liberalizace a privatizace, financování zisků kapitálem z veřejných zdrojů, drancování přírodních zdrojů, označuje možnosti předchozí i současné vlády a s každým dalším dnem se ukazuje jako příčina problémů lidí i země.

4. Přetrvává zahraniční a národní obranná politika, která je sladěná a podřízená USA, NATO a EU a jejich působení na zhoršování situace v Evropě a podporu konfrontace, militarismu a války. Právě v této souvislosti vznikla široká činnost kolem znovuzavedení povinné vojenské služby (MMS), rovněž s vyjádřením v Portugalsku, a která by měla být odmítnuta. PCP vždy hájila MMS v rámci logiky zakotvené v ústavních cílech – míru, spolupráce, přispění ke kapacitě země a potvrzení svrchovanosti -, což v návrzích, které se nyní objevují, chybí. Je třeba reagovat na stav, ke kterému vedly ozbrojené síly volby po sobě jdoucích vlád PS, PSD a CDS, a to valorizací mezd a kariéry a zajištěním jejich společenské důstojnosti.

5. Odpověď a řešení problémů a výzev země vyžaduje odtržení od pravicové politiky a realizaci vlastenecké, levicové alternativy. Alternativy, jež volá po zostření masového boje, sbližování demokratů a vlastenců a posílení sociálního, politického a volebního vlivu PCP.

Alternativa, kterou je třeba vybudovat – aniž by byly dotčeny vlastní postoje, citlivost a názory – se nemůže vzdát jasnosti, pokud jde o nevyhnutelnou roztržku s pravicovou politikou a potvrzení charakteristické cesty pro suverénní rozvoj země. Musí být jasno při volbě politiky, která zahrnuje zhodnocení práce a pracovníků, jejich práv a mezd, jako prioritní cíl, v konfrontaci se zájmy monopolního kapitálu, jeho privilegií a nástrojů vykořisťování, při obraně a oceňování sociálních funkcí státu a veřejných služeb proti útokům, kterým jsou vystaveny, v při boji proti veškeré diskriminaci, odhalování a pranýřování třídních důvodů, které jsou v jejich kořenech, a prosazování rovnosti.

Jasno v odmítnutí strategie podřízení Portugalska evropskému kapitalistickému integračnímu procesu, v boji proti federalistickým představám, které podkopávají suverenitu států a podřizují jejich národní zájmy zájmům velmocí.

V potvrzení postoje, který se rozhoduje pro mír a proti válce, upřednostňuje dialog a spolupráci mezi státy, odmítá závody ve zbrojení a zabraňuje tomu, aby byla země uvržena do militaristických dobrodružství.

V odsouzení toho, co kapitalismus představuje jako systém vykořisťování, drancování a útlaku, na němž jsou založeny nerovnosti a nespravedlnosti.

V boji proti pravici, reakcionářským a antidemokratickým projektům a silám, v pranýřování a boji proti jejich cílům.

Alternativa, která je založena na hodnotách a úspěších dubnové revoluce a má ústavu Portugalské republiky coby faktor nashromáždění.

Alternativa nebude vybudována výlučnou činností PCP, ale bez PCP a její určující činnosti žádná alternativa neexistuje. Alternativa, kterou země potřebuje, vyžaduje posílení vlivu PCP s její identitou, projektem, programem, závazkem vůči pracujícím, lidem a zemi. Alternativa, kterou je nutné vybudovat, se neobejde bez politické odvahy, důslednosti a odhodlání PCP, jejího vlastního potvrzení coby faktoru při rozšiřování konvergence, rozhodujících faktorů cesty, kterou se Portugalsko musí vydat.

Právě směrem k této konvergenci, jasně vedené směrem ke skutečně alternativnímu projektu a cestě, vyzývá ústřední výbor PCP všechny, kdo se nepodřizují kurzu, vnuceného desítkami let pravicové politiky, všechny, kdo se nepoddávají růstu reakčních a retrográdních sil, všechny, kdo vědí, že síla transformace je v jejich rukou, aby se mobilizovali a jednali tak, aby se vzepřeli a postupovali po dubnových cestách.

6. Politika a hlavní směry EU a pravicové politiky po sobě jdoucích vlád v Portugalsku jsou dvě strany téže mince. Obě stojí u kořenů strukturálních problémů, jimž země čelí, blokád jejího rozvoje a obtíží, jež pociťují široké vrstvy obyvatelstva.

Pro PCP je boj, který musí být veden v Evropském parlamentu na obranu zájmů pracujících, lidu a země, neoddělitelný od boje za Evropu spolupráce mezi svrchovanými státy s rovnými právy, sociálního pokroku a míru, která se rozchází s neoliberální, federalistickou a militaristickou integrací. Je také neoddělitelný od boje za rozchod s pravicovou politikou v Portugalsku, za vlasteneckou a levicovou alternativu.

Pokusům jiných zakrýt skutečnou třídní povahu EU a dopady jejích politik, které se snaží zakrýt vlastní odpovědnost při definování a uplatňování těchto politik, je třeba čelit nezbytným uznáním a objasněním souvislosti mezi problémy a potížemi, které se vyskytují v životě jednotlivých států, a rozhodnutími přijatými na úrovni EU, včetně Evropského parlamentu.

Je cestou z liberalizace a privatizace, jež ponechaly strategické sektory a společnosti v rukou zahraničního kapitálu, ke zhoršení národního produktivního aparátu; z politiky nízkých mezd k narušení sociálních a pracovních práv; z rozpočtových omezení, jež dusí veřejné investice a plné financování sociálních funkcí státu, nárůstu sociálních a územních nerovností; z možností Evropské centrální banky (ECB) zvýšit úrokové sazby, které zvyšují zisky bank na úkor potíží rodin, k vydírání a hrozbám sankcí v případě nedodržení diktátu vůči vedoucím představitelům EU.

Právě v této souvislosti nabývá zásah poslanců PCP v Evropském parlamentu jedinečných rysů, které jej činí nepostradatelným a nenahraditelným:

- pro potvrzení rozhodující povahy národní svrchovanosti, pro obranu národních zájmů, proti škodlivým vnucením EU;

- pro obranu práv pracujících a lidí, pro zlepšení jejich životních podmínek;

- pro obranu veřejných služeb a sociálních funkcí státu;

- konkrétními opatřeními minimalizovat omezení a negativní důsledky integrace a mobilizovat všechny prostředky, zdroje a možnosti ve prospěch pokroku Portugalska a blahobytu portugalského lidu;

- pro boj na obranu svobody a demokracie, proti všem formám diskriminace, nerovností a nespravedlností; proti promiskuitě mezi ekonomickou mocí a politickou mocí, která podněcuje korupci;

- Za odvážné prohlášení, že militarismus a válka nejsou řešením a že je nutné otevřít cesty k míru, založené na politickém řešení mezinárodních konfliktů, rozpuštění politicko-vojenských bloků a budování kolektivního bezpečnostního systému;

- Za přesvědčení, že boj za životní prostředí a za řešení palčivých problémů, kterým lidstvo čelí, je neoddělitelný od boje za hospodářskou a společenskou transformaci;

- Za hluboké propojení s národní realitou, s dělníky a obyvatelstvem a za solidaritu s bojem jiných národů, jiných zemí, za Evropu míru, spolupráce a pokroku.

2. Intervence a masový boj

1. Ústřední výbor PCP zdůrazňuje význam a důležitost rozvoje masového boje a oceňuje různé akce vyvíjené a probíhající, k obraně práv a lepších životních podmínek, protestu proti akcím zaměstnavatelů a pravicovým politikám, akcím, které jsou součástí poptávky po alternativní politice. Boje, v němž hráli klíčovou roli pracující z různých odvětví činnosti, mobilizovaní odbory CGTP-IN, při stávkách, shromážděních, plenárních zasedáních a jiných formách boje. Boje, v němž vyniká činnost žen, soustředěná na 8. březen, Mezinárodní den žen, vyjádřená v četných iniciativách, jež zahrnovaly Týden rovnosti podporovaný CGTP-IN od 18. do 22. března a celostátní demonstraci žen podporovanou MDM (Demokratickým hnutím žen) 23. března.

Ústřední výbor PCP zdůrazňuje význam boje mládeže, konkrétně celostátní demonstrace pracující mládeže, v Lisabonu a Portu 27. března, svolané CGTP-IN/ Interjovem, a akce středoškolských a vysokoškolských studentů při příležitosti 24. března, Národního dne studentstva, s důrazem na Národní demonstraci vysokoškolského vzdělávání, 21. března v Lisabonu.

2. Několik dní před oslavami 50. výročí dubnové revoluce vyzývá ústřední výbor PCP stranické organizace a radikály, všechny demokraty a vlastence, aby se zapojili do lidových oslav, které se připravují v celé zemi. Je to důležitý okamžik pro uznání po sobě jdoucích generací bojovníků, jejichž akce byla nepostradatelná pro osvobození lidu a země od jha fašismu a dubnové armády; pro ocenění úspěchů dubna proti falzifikacím, mystifikacím a zatajování, které propagují jeho nepřátelé; pro potvrzení hodnot dubna a podporu jeho projekce v bojích současnosti a v demokratické a nezávislé budoucnosti Portugalska, zejména mezi novými generacemi.

Prvomájová cesta, Mezinárodní den pracujících, již svolává CGTP-IN, má nyní větší význam a vyžaduje pečlivou přípravu ve firmách a na pracovištích a rostoucí a širokou účast.

3. Mezinárodní situace

Při zopakování aspektů týkajících se mezinárodní situace, které jsou obsaženy v komuniké z předchozího zasedání ústředního výboru PCP, je však třeba zdůraznit, že:

1. EU tím, že se připojuje k USA a NATO a podřizuje se jim, se nejen nadále snaží skrývat svou velkou odpovědnost za zhoršování situace v Evropě, ale také trvá na politice konfrontace, militarismu a války, která je jejich původcem.

Zvláště závažná je stále znepokojivější a nebezpečnější rétorika, jež doprovází podporu zbrojního průmyslu a zvyšování vojenských výdajů v EU. Rétorika a opatření, která volají po "válečné ekonomice", ve skutečnosti představují podněcování a zvyšování militarismu a transformaci EU v nový vojensko-válečný blok doplňující NATO, sloužící zájmům svých velmocí a příslušných vojensko-průmyslových komplexů a na úkor míru, práv a životních podmínek pracujících a národů.

Ústřední výbor PCP varuje před nebezpečím a odmítá zapojení Portugalska a portugalských ozbrojených sil do válečných plánů USA, NATO a EU, které jsou nehorázně v rozporu s mírem a zásadami zakotvenými v ústavě Portugalské republiky.

2. Nejnovější vývoj na Blízkém východě a zejména v Palestině potvrzuje silnou odpovědnost Izraele, USA a dalších mocností NATO za trvalý stav destabilizace a války v této oblasti, o čemž svědčí dlouholeté vměšování a agrese proti Libanonu, Iráku, Sýrii, Jemenu nebo násilné popírání práv palestinského lidu.

Ústřední výbor PCP vyjadřuje znepokojení a odsouzení nad posledním vystupňováním napětí a konfrontace, jež začalo bombardováním a zničením íránského konzulátu v Damašku Izraelem a útokem Íránu v reakci na něj, a domnívá se, že je nutné to ukončit a otevřít cesty, jejichž cílem je zajistit mír na Blízkém východě.

Ústřední výbor PCP znovu potvrzuje, že otázka Palestiny je ústředním tématem Blízkého východu, jež by nemělo být opomenuto nebo opomíjeno, a znovu potvrzuje, že je naléhavě nutné ukončit masakr a genocidu palestinského lidu, které provádí Izrael, nastolení okamžitého a trvalého příměří, humanitární pomoc palestinskému lidu a vytvoření svrchovaného a nezávislého Státu Palestina s hranicemi a Východním Jeruzalémem coby hlavním městem z roku 1967 a uplatňování práva na návrat uprchlíků, jak je stanoveno rezolucemi OSN .

Portugalská vláda musí ve svých zahraničních vztazích, včetně mezinárodních orgánů, v nichž je zastoupena, jednat na obranu míru a zejména za plnění nezcizitelných národních práv palestinského lidu, a to od počátku uznáním palestinského státu v souladu se zásadami stanovenými v Chartě Organizace spojených národů a v mezinárodním právu.

3. Ústřední výbor PCP vítá a vyzývá k rozvoji akcí na podporu míru a solidarity, zejména s palestinským lidem, s ohledem na brutální a zločinnou politiku okupace, kolonizace a genocidy, praktikovanou Izraelem.

4. Strana

1. Ústřední výbor PCP vzdává čest stranickým organizacím a radikálům za jejich rozhodný zásah s cílem zajistit naplnění úlohy strany v náročném rámci, čelit manipulacím a umlčování jejich postojů, podporovat vyjasnění, posilovat mobilizaci pracovníků a obyvatelstva, na počátku oslav 50. výročí 25. dubna a velkého dne boje na 1. máje, rozvíjet práci na budování výsledku CDU (dlouholetá volební koalice PCP a Zelených; pozn. překl.) ve volbách do Evropského parlamentu a do Zákonodárného shromáždění autonomní oblasti Madeira, pokračovat v akci na posílení strany.

Mezi těmito akcemi a iniciativami, neoddělitelnými od realizace hlavních směrů definovaných na konferenci "Převzetí iniciativy, posílení strany, reakce na nové požadavky", vynikají následující: příspěvek k rozvoji masového boje; iniciativy Parlamentní skupiny ve Shromáždění republiky na počátku zákonodárného období; rozsáhlé konání plenárních zasedání a schůzí, včetně schůzek s demokraty a vlastenci podporujícími CDU; akce k objasnění problémů a tužeb pracujících a obyvatelstva, zejména ta, která se konala mezi 21. a 24. březnem; shromáždění v Lisabonu, Setúbalu a Portu; zasedání "25. dubna. - Osvobozující a emancipující revoluce, duben je více budoucnost"; iniciativa "Festival mládeže, více dubna"; mnoho dalších iniciativ připomínajících 103. výročí PCP a 50. výročí 25. dubna; kampaň ve prospěch Festivalu Avante!, který se konal mezi 11. a 15. dubnem.

2. Ústřední výbor PCP poukazuje na následující prioritní rysy zásahu strany: oslavy 50. výročí 25. dubna a velký den boje Prvního máje; pokračování příprav na volby do Evropského parlamentu 9. června a volby do Zákonodárného shromáždění Autonomní oblasti Madeira 26. května; zásah do problémů pracujících a obyvatelstva s iniciativou, objasněním, mobilizací a bojem; příprava festivalu Avante!, který se uskuteční 6., 7. a 8. září.

3. Ústřední výbor PCP oceňuje vykonanou práci, upozorňuje na potřebu pokračovat v diskusi a přijímat opatření k překonání nedostatků a zdůrazňuje prioritu práce na posilování strany, neoddělitelnou od iniciativy a spojení s masami a zobecnění tohoto stylu práce. Mezi hlavní body patří: realizace kontaktní akce se všemi členy strany v nadcházejících měsících; potřeba realizovat obecnou akci, která by dala odpovědnost kádrům, "tisíc nových kádrů"; podpora náboru a integrace nových členů s rychlou reakcí na ty, kteří stranu kontaktují, a zejména s organizovaným náborovým úkolem; posílení organizace strany a zásahů ve firmách a na pracovištích s pravidelným fungováním buněk; vymezením více odpovědných osob, vytvořením nových buněk a zárukou obsahu zaměřeného na konkrétní problémy pracovníků; posílit místní organizace; pracovat s konkrétními třídami, vrstvami a sociálními sektory; zobecnit a prohloubit pozitivní zkušenosti v informační a propagandistické práci; zintenzivnit kampaň za šíření (týdeníku PCP) Avante!; opatření pro finanční nezávislost.

4. Ústřední výbor PCP se rozhodl svolat XXII. sjezd PCP na 13., 14. a 15. prosince 2024. XXII. sjezd se bude konat ve složité a náročné mezinárodní a národní situaci, v níž role strany nabývá ještě většího významu, což vyvolává potřebu hlubší analýzy, definování hlavních směrů a potvrzení komunistického ideálu a projektu.

Kratší přípravné období na sjezd, vyplývající z okolností politického vývoje a zvážení jeho konání v plánovaném období, klade specifické aspekty do jeho plánování a fázování, aby byla zajištěna široká účast, angažovanost a přínos stranických organizací a členů při jeho přípravě.

S ohledem na vlastní zkušenosti strany a konkrétní podmínky, které existují, tak příprava sjezdu začíná po tomto zasedání Ústředního výboru s rozhodujícím přispěním stranického kolektivu k jeho úspěchu.

Ústřední výbor PCP vyzývá organizace a členy strany, aby na základě závěrů XXI. sjezdu a usnesení národní konference "Převzetí iniciativy, posílení strany, reakce na nové požadavky" a s přihlédnutím k probíhajícímu vývoji přispěli k otázkám, jež považují za důležité při přípravě XXII. sjezdu.

Na konci prvního pololetí ústřední výbor zhodnotí pokrok v přípravě sjezdu, včetně dosud získaných příspěvků, rozhodne o programu a poukáže na základní obsah přípravy dokumentů, které má ústřední výbor schválit a předložit k projednání v celé straně na začátku října.

Tváří v tvář náročné situaci, s posilováním politické intervence a boje pracujících a lidových mas, posilováním strany a potvrzováním jejího ideálu a projektu, podporuje Portugalská komunistická strana konání svého XXII. sjezdu s důvěrou v odpověď, již poskytne pracujícím a portugalskému lidu, pro velký cíl osvobození pracujících a národů, budování nové společnosti, socialismu a komunismu.

https://www.pcp.pt/en/communique-central-committee-april-15-2024

Překlad anglické verze Komuniké Vladimír Sedláček 28. 4. 2024 (ze serveru www.solidnet.org ) 

Federace odbojářů - sdružení antifašistů (FIR): 75 let vojenské aliance NATO

4. dubna 1949 dvanáct západních zemí - USA, Kanada, Francie, Velká Británie (tehdy s Maltou), Itálie, Belgie, Dánsko (s Grónskem), Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Lucembursko a Island - založilo "Severoatlantickou smluvní organizaci" (NATO) coby západní vojenskou alianci. Založení NATO bylo vyjádřením začátku "studené války", rostoucího napětí mezi bývalými spojenci USA, Francií a Velkou Británií na jedné straně a SSSR na druhé. Zkušenost ničivých následků války byla v Evropě stále všudypřítomná, ale geopolitické vztahy na druhé straně Atlantiku se už začínaly reorganizovat.

Konec jednoty spojenců Postupimské konference se projevil v přípravách na založení samostatného západoněmeckého státu od roku 1948. Založení NATO tedy nebylo jen vojenským, ale i politickým rozhodnutím. V roce 1952 tehdejší generální tajemník NATO lord Hastings shrnul záměr do následující věty: "Jediným účelem bylo udržet Spojené státy uvnitř, udržet Rusy stranou a udržet Německo dole…" Velitelství NATO bylo nejprve umístěno v Londýně, později v Paříži, poté v Bruselu. Spojenecká velitelství NATO byla vytvořena za účasti národních armád, například v Turecku (Izmir), USA (Norfolk, Virginie), na Maltě a ve Francii (Fontainebleau). "Strategická koncepce" byla "předobranná" nebo jasněji: případná válka s Východem by měla být znovu vybojována v Evropě. Z tohoto důvodu se 9. května 1955 stala členem NATO také SRN, i když o remilitarizaci SRN v té době ještě nebylo rozhodnuto.

V reakci na toto frontové postavení se východoevropské státy sjednotily pod vedením Sovětského svazu do "Organizace Varšavské smlouvy".

Až do počátku 90. let utvářela politickou a vojenskou realitu tato bloková konfrontace mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Navzdory politice politického détente (uvolňování), Smlouvě o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 a Smlouvě o SALT I mezi USA a Sovětským svazem se napětí stupňovalo. "Rozhodnutí NATO o přezbrojení", plánované rozmístění jaderných střel středního doletu ve Spolkové republice Německo, na konci 70. let vedlo také k vzestupu mírového hnutí v několika evropských zemích. FIR a její členské asociace byly aktivní součástí tohoto masového společenského hnutí. Přestože jaderné střely byly rozmístěny, společenský tlak na politiku NATO byl viditelný.

Konec socialistického společenství a rozpuštění "Organizace Varšavské smlouvy" v roce 1991 vedly ke zdánlivému přeorientování. "Pařížská charta" popisovala nový geopolitický řád po konci studené války. Budoucí spolupráce mezi bývalými odpůrci bloku měla být regulována na základě Helsinské dohody (CSCE). Během jednání dva plus čtyři o znovusjednocení Německa bylo tehdejšímu Sovětskému svazu slíbeno, že nedojde k rozšiřování NATO na východ – což byl politický slib, který NATO o několik let později již nepovažovalo za nutné dodržet. V roce 1997 bylo členství nabídnuto Polsku, České republice a Maďarsku součástí vojenské aliance se staly několik dní před první agresívní válkou NATO v Evropě proti Jugoslávii v březnu 1999. V roce 2004 následovaly Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. V roce 2009 se připojily Albánie a Chorvatsko, v roce 2017 Černá Hora a v roce 2020 Severní Makedonie, jakmile byla vyřešena otázka názvu. V roce 2024 následovaly bývalé neutrální státy Švédsko a Finsko. To není konec rozšiřování na východ. Pozvánky Gruzie a Ukrajiny jasně ukázaly, že tah lorda Hastingse z roku 1952 platí dodnes.

NATO je v současnosti de facto válčící stranou ve válce mezi Ruskou federací a Ukrajinou. Nejde jen o masivní dodávky zbraní, ale také o výcvik ukrajinských vojáků a rozmístění personálu NATO a infrastruktury NATO (sledovací, kontrolní technologie atd.) k poskytování vojenské podpory Ukrajině. Francouzský prezident Macron dokonce uvedl do hry rozmístění jednotek NATO na Ukrajině. Tím on a strategie NATO ukazují, stejně jako při založení NATO, že případná vojenská konfrontace s Ruskem by měla probíhat na evropském území. Navíc je to podmíněno reálnou hrozbou použití jaderných zbraní.

U příležitosti výročí založení NATO proto FIR opakuje svůj základní postoj, že rozpuštění vojenských bloků v Evropě a vytvoření nové - nevojenské - evropské bezpečnostní architektury je existenciální. Nelze toho dosáhnout militarizací Evropské unie a konfrontací, ale pouze diplomacií a jednáním.

To je však přesně to, co NATO nezastává!

Původní zdroj: Federation of Resistance Fighters - Association of antifascists (FIR) | European Network Against Racism (enar-eu.org)

Z webu SOF přeložil Vladimír Sedláček 

ROZTRŽKA NA LEVICI

Je to tragédie, nebo nová naděje? Po měsících, ve skutečnosti po letech vnitrostranického hašteření v německé straně LINKE (Levice), byly kostky vrženy, Rubikon překročen a Sahra Wagenknechtová s devíti dalšími poslanci Bundestagu stranu opustili a v lednu oznámili své rozhodnutí založit novou stranu. Do té doby, až si zvolí název, si bude říkat Alliance Sahry Wagenknechtové – Za rozum a spravedlnost (BSW = Bündnis Sahra Wagenknecht – für Vernunft und Gerechtigkeit).

To bylo 23. října. Od začátku panovaly třenice. Desítka, i když už nebyla ve Spolkovém sněmu členkou frakce LINKE, odmítla požadavky 28 poslanců, kteří zůstali ve straně, aby se vzdala svého hlasovacího práva. Trvali na tom, že mohou zůstat poslanci až do nových voleb, pravděpodobně v roce 2025.

Ale běda! Aby si strana udržela status "frakce", musí mít alespoň 5 % křesel, v současnosti 37. Až dosud se LINKE protlačila s 38. Ale s pouhými 28 nemůže žádná frakce existovat – poprvé od roku 2005. Jak 28, tak 10, kteří odešli, se mohou ucházet o podřízený status "skupin" a mohou ho získat, ale skupiny nemohou navrhovat nové zákony, mají omezenou řečnickou dobu, méně kancelářských prostor, horší křesla a mnohem méně peněz pro zaměstnance. Až stovka výzkumných, právních a dalších asistentů a sekretářek může přijít o práci, přičemž oproti těm z jiných stran mají jen málo možností. A skupiny mají mnohem méně práv požadovat čas, aby byly slyšet a vidět v hromadných sdělovacích prostředcích.

Proč došlo k tomuto škodlivému rozštěpení? Bylo to nutné?

Strana – stejně jako levičáci navěky – je rozštěpená dlouho. V některých otázkách byly nalezeny společné základy, ale tyto tektonické desky se od sebe nikdy nepřestaly vzdalovat.

Rané téma se týkalo (východní) Německé demokratické republiky (NDR). Ti, kterým se často říkalo "reformátoři", se pečlivě distancovali od toho, co média a politici nazývali "Unrechtstaat" – tedy "zemí bezpráví" – přehlíželi všechny úspěchy NDR a téměř srovnávali "stalinistickou represi" v NDR s tímto dřívějším státem – ano, Hitler jej nazýval "národním socialismem".

Tím, že se s tím víceméně smířili a nikdy to neznělo příliš radikálně, bylo možné, aby se LINKE posunula od ošklivého statusu "zlobivého hocha" a získala částečné přijetí jako levicově orientovaná, ale jinak přijatelně respektovaná figurka na šachovnici "demokracie volného trhu". To umožnilo vstupovat do vládních koalic v řadě státních vlád v Berlíně, ve východním Německu (a v zapadlých západních Brémách) a dokonce stát v čele vládní koalice v Durynsku. V průběhu let však taková účast vyústila ve sklouzávání z kopce a ztrátu peří; stále více rozladěných, nespokojených a ustaraných východních Němců považovalo předáky LINKE za neúčinné figurky v odmítnutém zavedeném systému. Stále více se jich obracelo k hlasitým, pravicovým protestním stranám nebo zůstávalo v den voleb doma.

Naděje mnoha reformátorských předáků, že se stanou – byť slabšími - partnery v národním kabinetu s SPD a Zelenými, se ukázala být nejen iluzí, ale i katastrofou. Strana, která se v roce 2009 pyšnila 11,9 % a stala se vedoucí opoziční stranou, klesla celostátně na ubohých 5,5 % v Evropské unii a ostudných 4,9 % ve volbách do Spolkového sněmu v roce 2019. V říjnu, ve státních volbách v Hesensku, LINKE ztratila svá křesla v západoněmeckém zákonodárném sboru – drženém patnáct let – tím, že těžce minula ono magické číslo pěti procent. A všechna znamení ukazovala na další slzy příští rok ve třech východoněmeckých zemských volbách, kde první místo v průzkumech nyní zaujímala AfD.

Reformátoři obviňovali levičáky, že vyvolávají neshody kolem tak velmi znepokojivé vychytralé Sahry Wagenknechtové, která si přivlastnila tolik mediální pozornosti. Pokud jde o levičáky, ti tvrdili, že vedení strany nikdy pořádně neanalyzovalo příčiny ztrát, neotevřelo možnosti pro svobodnou diskusi členů a nezvažovalo změny strategií, které se ukázaly jako velmi chybné, kde navzdory mnoha dobrým projevům poslanců Bundestagu byl příliš velký důraz kladen na práva uprchlíků a přistěhovalců, na otázky "identity" menšin, na slovíčkaření o genderových otázkách a jak je reflektovat, a to i v interpunkci – ale zanedbávalo přímé záležitosti dělnické třídy a získávání styků s lidmi z dělnické třídy, zejména s těmi, kteří se potýkají s největšími těžkostmi. Už to není skutečně dělnická strana, tvrdili – a pro některé to došlo příliš daleko na to, aby se dala zachránit.

Rozdíly vyvrcholily s ukrajinskou válkou. Obě strany v únoru 2022 ruský útok odsoudily; jakákoliv varianta tohoto postoje by znamenala totální udání jako Putinovi milenci, s následným umlčováním. Levičáci ve straně ale také obvinili NATO, že se vzpírá prosbám a varováním amerických expertů a z Moskvy proti tlačení frontových linií NATO a velkých zbraní blíž a blíž k totálnímu obklíčení Ruska, proti provokativním hrozbám v podobě námořních a pozemních manévrů a proti vyzbrojování a výcviku ukrajinských vojsk při podpoře otevřeně profašistických jednotek "Azov" proti donbaským separatistům. Tvrdili, že všechny pokusy o osídlení v Minsku, v Turecku nebo s Naftalim Bennettem z Izraele byly zmařeny a že základní příčinou konfliktu byl cíl Washingtonu dosáhnout světové hegemonie, jak ho vyhlásil Biden a jeho předchůdci.

Reformátoři na druhé straně, i když někdy nejasně obviňovali všechny strany, měli tendenci vyhýbat se ostrému odmítání – nebo analýze – NATO, ale připojili se k obecným útokům na "imperialistického Putina" a přijali sankce a hospodářské přerušení vztahů s Ruskem, prosazené Washingtonem, bez ohledu na vážné problémy, které to znamenalo pro německou ekonomiku, jako nezbytnou oběť.

Ve hněvivém projevu ve Spolkovém sněmu v září 2022 Wagenknechtová tuto politiku odmítla a označila ji za podlézání americkým zájmům zejména v ropném a plynárenském byznysu, což by znamenalo trvalý a nebezpečný rozkol v Evropě i ve světě.

Projev rozzlobil mnoho reformátorů; někteří pak vyzývali k jejímu vyloučení ze strany. Zásadní zlom však nastal, když se Sahra (jak o ní mnozí hovoří) připojila ke známé feministce a společně vydaly mírový manifest vyzývající k zastavení palby a k jednáním o ukončení ukrajinské války. Ten záhy překvapivě podepsalo přes 750 tisíc Němců a v únoru následovala výzva k obřímu mírovému shromáždění v Berlíně. Ke zděšení bezpočtu stoupenců předáci LINKE nejenže manifest a shromáždění nepodpořili, ale vyzvali členy, aby se od obojího drželi dál, a tak se připojili ke sboru masmédií a obvinili Sahru, že přijala podporu od AfD a dalších krajně pravicových lídrů, kteří – z vlastních důvodů "proti všemu" – víceméně podporují Putina. To bylo vskutku trapné, ale organizátoři shromáždění v čele se Sahrou jasně odmítli podporu či účast AfD, přičemž přivítali každého, kdo upřímně upřednostňoval mír – a poukazovali na to, že na venkovním shromáždění nelze nikomu zabránit v podpisu manifestu či kontrole všech. Tvrdili však, že kontroverzní transparenty jakéhokoliv druhu nelze přijmout.

Shromáždění všechny ohromilo; odhadem 40-50 tisíc i více lidí vzdorovalo mrazu a lehkému sněžení, s mořem log holubic míru a vlastnoručně vyrobených nápisů. Malá skupinka pravičáků byla zablokována a izolována v jednom malém koutě, aniž by si toho obrovský dav všiml. Ale bojkot shromáždění vůdci LINKE, nebo většinou z nich, znamenal bod, kdy mnoho levičáků rozhodlo, že odtržení je nevyhnutelné.

A to se nakonec stalo 23. října, kdy deset delegátů Bundestagu v čele se Sahrou oznámilo zlom.

Někteří levičáci, včetně těch, kteří stojí v čele skupiny Komunistické platformy v rámci LINKE, se postavili proti této i spoustě další politiky vůdců, ale také proti rozštěpení. "Musíme to vybojovat," říkali, ale uvnitř strany jako jediné smysluplné opozice v Německu. Někteří chtěli počkat alespoň tři týdny na celostátní stranický sjezd – který se konal minulý víkend v bavorském městě Augsburg.

LINKE vynaložila veškeré úsilí, aby uspořádala úspěšný sjezd. Až na jeden rozhořčený projev spolupředsedy Sahřiny frakce Dietmara Bartsche, který Sahru za rozkol vyplísnil, se o ní mluvilo jen zřídka. Dobře organizovaný program se zaměřoval na postoj "zaplaťpánbůh, že je pryč", s výzvou k aktivnímu boji za mír a pokrok, proti chudobě a miliardářům. Úvodní projevy jejích spolupředsedů Janice Wisslerové a Martina Schirdevana zněly bojovněji antikapitalisticky než za dlouhou dobu. Wisslerová oznámila, že se v posledních týdnech přidalo několik stovek nových členů, což je mnohem více, než kolik jich ze strany odešlo; veškeré úsilí se nyní musí soustředit na znovunabytí sil pro červnové volby do Evropského parlamentu, životně důležité volby příští rok na podzim ve východoněmeckém Sasku, Braniborsku, Durynsku a v roce 2025 překonání této hrozivé pětiprocentní hranice a znovuzískání silné pozice ve Spolkovém sněmu.

Navzdory hlasitým, radikálním požadavkům na nového bojovného ducha ve vzdoru vůči superbohatým se však změnilo jen málo, bez analýzy základní motivace Evropské unie nebo NATO, sotva o nich padlo kritické slovo, i kritika smrti a zkázy v Gaze byla oslabena, aby neobtěžovala přátele Izraele, bez kladení otázek. Jakákoliv skutečná kritika minulé chybné politiky se omezila na dvouapůlminutová prohlášení. Delegáti, z nichž velkou část tvořili dlouholetí straničtí funkcionáři, dokonce odhlasovali (195 ku 175) i požadavek na znárodnění obřích veřejně prospěšných korporací. Od Gazy po Ukrajinu, EU ve Štrasburku nebo německou ekonomiku obsahovaly jen málo smělých všeobecností, jež by znepokojily masmédia, politiky nebo ty, kdo za nimi stojí.

A jaké jsou šance pro novou stranu, charakterizovanou čtyřiapadesátiletou Sahrou Wagenknechtovou, (která používá neobvyklý pravopis svého křestního jména kvůli svému studentskému otci, který se musel vrátit do rodného Íránu, když jí byly pouhé tři roky, a brzy zmizel)? Sahra se těší neobvyklé popularitě; atraktivní, vždy dobře (a myslím, že draze) oblečená, je velkolepou řečnicí a velmi zručnou v tom, jak s klidným, chladným úsměvem oponovat těm dvěma, třem i více, kteří proti ní stojí v talk-show. Od té doby, co přitáhla mnoho diváků, získala mnoho pozvánek navzdory svým nechtěným levicovým postojům. Ale pokud se ona nebo strana s ní stane skutečnou silou na levici, bude brzy zesměšněna, ignorována nebo obojí.

Původní prohlášení Sahry a její aliance také vyvolalo některé otázky, především ohledně imigrace. Vždy zdůrazňovala boj za práva dělnické třídy a dělnické konexe, které byly v minulých aktivitách LINKE tak často opomíjeny nebo byly slabé. Přitom se však stavěla proti imigraci, protože byla využívána ke stlačování mezd a práv těch, kteří už tu jsou – nebo se tu narodili. Ano, cítila, že je třeba přijmout skutečné uprchlíky, ale pravidla by měla být jasnější, ještě přísnější, čistě ekonomičtí přistěhovalci by měli být odrazováni – a ti, kteří porušují zákony, deportováni. Zdůraznila, že skutečným bojem musí být ukončení válek a zabránění imperialistickému využívání jižních zdrojů, nezpracovaných plodin a trhů příliš otevřených levnému severskému zboží – a tedy zamezení migračním vlnám. Její kritici tvrdí, že se příliš přibližuje pravičáckým sloganům AfD v naději, že získá, nebo znovu získá jejich voliče. Avšak skutečnost, že nejméně tři ženy, které se k ní aktivně připojují při budování nové strany, mají přistěhovaleckou minulost, by měla zaručit internacionalistického ducha. Jednou z nich je třiatřicetiletá Amira Mohamed Aliová (jejíž egyptský otec je zodpovědný za překvapivé dvojí rodinné jméno). Sahra ji upřednostňuje jako možnou hlavní organizátorku nové strany – na tuto roli není Sahra zvyklá. A není snadná! Pokud je známo, nemá žádné ústředí, žádný kancelářský aparát, málo členských seznamů, pokud vůbec nějaké – ale má jednoho pokrokového (vlastnoručně vyrobený software) milionáře jako finančního podporovatele!

Program tohoto levicového, radikálnějšího odtržence od ochočené LINKE obdobně popsal současnou hospodářskou situaci Německa jako nepořádek, s upadajícím vzdělávacím systémem, bolestivým bořením zdravotnických zařízení a infrastruktury. Poté pokračoval: "…v důsledku ruských sankcí a přehnané politiky zlepšování klimatu, zdražování energií… hrozí naší zemi ztráta důležitých průmyslových odvětví." Program pak vyzývá k "návratu rozumu do politiky. Německo potřebuje silnou, inovativní ekonomiku a sociální spravedlnost, mír a spravedlivý obchod, respektování individuální svobody svých občanů…Naše země má stále solidní průmysl a úspěšný malý a střední podnikatelský sektor …Německý průmysl je páteří naší prosperity a musí být zachován."

To zní jaksi ještě méně radikálně nebo socialisticky než mnohá prohlášení strany LINKE. Byla zmírněna, aby neodstrašila středostavovské voliče? Geniální Sahra však v průběhu let občas vyjadřovala nečekané názory. Jak silný bude její vliv? Uvidíme, co se objeví v lednu.

Co se tedy může stát v roce 2024?

Je až příliš možné, že nová i stará strana propadnou a nedosáhnou tu pětiprocentní hranici, jak mnozí v médiích radostně předpovídají. To by znamenalo, že levicové názory vyslovují jen roztroušené malé slabé skupiny a skupinky, které už nejsou ve Spolkovém sněmu ani ve státních zákonodárných sborech, jsou zcela vyloučeny z masmédií. S krajními omezeními levicové opozice (existují už všechny formy cenzury) by lidé jako ministr obrany Boris Pistorius a šéfka EU Ursula von der Leyenová (a velký byznys za nimi) mohli plnou parou vpřed pokračovat v dalším budování Německa jako mocné vojenské síly namířené přímo proti Rusku (a pak Číně), s nebo bez úzkého partnerství s nepředvídatelnými USA Bidena, Trumpa nebo nějakého jiného agresivního Goliáše. Současná "semaforová" koalice, která vládne Německu, je skutečně v chaosu, sociální demokraté, Zelení a Svobodní demokraté se více hádají, než spolupracují, všichni jsou připraveni dát kopačky ostatním dvěma a přitulit se k pravicovým křesťanským demokratům, kteří z opozičních křesel hrají jeden proti druhému. S krajně pravicovou AfD na druhém místě celostátně a na prvním místě ve velké části východního Německa se celá scéna kymácí doprava! Teď nebezpečně! Sílící levice je naléhavě potřebná, nejen pro Německo!

Může se nová strana, podpořená Sahřinými schopnostmi a půvabem, pustit do tvrdých bojů proti militarismu a válce, proti ničení založenému na fosilních palivech, proti větším útrapám těch, kdo jsou nejméně schopni je překonat – může taková nová strana získat nové a rostoucí postavení v Německu – a v Evropě?

První předběžný test proběhne příští sobotu, kdy se u berlínské Braniborské brány opět plánuje, doufejme obří, mírové shromáždění, jehož se zúčastní oddaní řečníci včetně Sahry a nejméně jednoho státního vůdce LINKE. Shromáždění bude požadovat příměří a jednání v ukrajinské válce a v izraelské válce. Čím větší dav, tím větší šance, že bude slyšet – také ze strany politiků, kteří mají obavy z předvolebních průzkumů a sčítání voličů. Může to být zklamání – ale možná, podobně jako nečekané davy v Londýně, na Hlavním nádraží a Brooklynském mostě v New Yorku a ve městech a velkoměstech po celém světě, by to mohlo být právě tak velké, aby to nabídlo další duhovou naději pro rok 2024 i potom!

Victor Grossman, Berlin Bulletin č. 218 21. listopadu 2023

Překlad Vladimír Sedláček

Prominentní německá levicová politička se chystá zahájit činnost nové strany

Přední německá levicová politička dnes (23. 10. 2023) vyhlásila plán vytvořit novou stranu. Aliance Sahry Wagenknechtové - za rozumnou a spravedlivou stranu zahájí oficiálně činnost v lednu, v době před červnovými volbami do Evropského parlamentu. Na podzim potom budou následovat troje státní volby na východě země.

Projekt byl zahájen v době, kdy národní průzkumy ukazují, že pravicoví konzervativci vedou a krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) je na druhém místě s přibližně dvacetiprocentní podporou.

Sahra Wagenknechtová vyrostla ve východním Německu (v NDR) a v roce 1989 vstoupila do vládnoucí Sjednocené socialistické strany. Byla výraznou postavou v její nástupnické organizaci a poté od roku 2005 v die Linke, kdy se bývalí východní komunisté spojili se západními socialisty. (Trochu nepřesný údaj; WASG byla odborová, nikoli politická organizace; pozn. překl.) Od začátku ukrajinské války se opakovaně střetla s vedením strany a vyzvala k mírovým jednáním a ukončení dodávek zbraní do Kyjeva.

Prohlásila, že hospodářskými sankcemi vůči Rusku "jsme se odřízli od levné energie, aniž by existovaly životaschopné alternativy". Obvinila vládu pana Scholze, že opustila "důležitou tradici příměří" a tvrdila, že "konflikty nelze vyřešit vojensky – to platí pro Ukrajinu, to platí pro Blízký východ a to platí i pro mnoho dalších částí světa".

Do nové strany se přidala i další přední levicová poslankyně Sevim Dagdelenová, s argumentem, že v boji s krajní pravicí je zapotřebí bojovné levice.

Řekla: "Demokracie potřebuje názorovou rozmanitost a otevřenou diskusi. Neschopnost vlády vypořádat se s krizemi naší doby a zúžení přijatého názorového koridoru vynesly na vrchol AfD. Chceme vybudovat novou politickou sílu, demokratický hlas pro sociální spravedlnost, mír, rozum a svobodu."

Sahra Wagenknechtová opustila die Linke v pondělí (23. října) spolu s Amirou Mohamed Aliovou, spolupředsedkyní její parlamentní skupiny a nyní předsedkyní aliance paní Wagenknechtové, s Dagdelenovou a sedmi dalšími poslanci.

Roger McKenzie, Morning Star, 23. října 2023

Překlad Vladimír Sedláček