Třetí část: Koncept turkického světa – nová výzva nebo zdroj rozvoje

Dne 17. června se konala v Moskvě velmi zajímavá konference na téma Moderní Rusko a turkické státy. Tuto konferenci pořádalo Euroasijské hnutí a zúčastnili se jí přední ruští i zahraniční odborníci na současnou euroasijskou i světovou geopolitiku. Jelikož konference byla velmi zajímavá, přinášíme vám třetí pokračování.

Znovu připomínáme, že moderování této vysoce odborné akademické konference se ujal světový odborník na geopolitiku a zástupce vedení Mezinárodního euroasijského hnutí Valerij Michajlovič Korovin (jeho úvodní příspěvek je v první časti – odkaz pod článkem), dále pak geopolitik Kamran Hasanov, odborník na latinsko-americkou geopolitiku, předseda Fondu Fidela Castra, šéfredaktor geopolitického portálu geopolitika.ru Leonid Vladimirovič Savin, akademik a historik Leonid Vladimirovič Kuzněcov, expert na euroasijskou geopolitiku Dmitrij Nikolajevič Rodionov, brazilský novinář a geopolitický analytik Pepe Escobar, dále Alexandr Selantiev, rovněž geopolitický odborník, Alexandr Igorevič Drogovoz, zástupce ředitele Institutu mezinárodního vzdělávání Ruské státní univerzity Kosygina, Vladimir Evsejev, vedoucí oddělení ŠOS Institutu zemí SNS, doktor historie Darja Viktorovna Saprynskaja, vědecká pracovnice ISAA MSU, analytička Gorčakovovy nadace, Gagik Sergejevič Ohanjanian postgraduální student Fakulty globálních procesů Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova, Natalja Makejeva, Roman Blaško ředitel zahraničního zpravodajství z České republiky a další hosté.

Valerij Korovin před udělením slova dalšímu řečníkovi řekl: "Podívejte, chtěl bych poukázat na to, že Turecko, přestože kulturně v regionu vůbec není přítomno, se stále snaží prodat svůj vliv především prostřednictvím ekonomických projektů. Zatímco my máme ve Střední Asii, v turkickém světě, z hlediska kulturní a civilizační přítomnosti úplnou carte blanche (bílou kartu), při realizaci eurasijských integračních projektů se soustředíme pouze na ekonomiku, která je neustále zdůrazňována. A nevnucujeme, ba ani nenavrhujeme žádné programy kulturního či politického sjednocování postsovětského prostoru, což je pro nás přirozený proces. To znamená, že se vlastně vracíme na kulturní a civilizační pole, kde jsme byli vždy přítomni. Ale opět se kulturní programy realizují výhradně na zbytkovém principu, což je podle mého názoru kolosální chyba – tento důraz na ekonomickou složku. Chtěl bych požádat Alexandra Selantieva, aby se vyjádřil ke konceptu turkického světa, k tomu, jak analyzovat tuto pro nás novou výzvu, o které budeme mluvit později, k nějaké kritice. Buď je to zdroj rozvoje, a pak můžeme koexistovat ve formátu dvou kultur právě tím, že poneseme a obnovíme tuto kulturně-civilizační jednotu."

Alexandr Selantiev – otázky migrační politiky

Alexandr Selantiev uvedl, že mnoho věcí, které již na konferenci zazněly, bylo řečeno těmi, kteří mluvili před ním, takže z nich má pocit, že Rusko by se mělo nejen prohlásit za součást turkického světa, ale hlasitě o tom křičet a zaujmout doslova první místo. Protože jestli má někdo právo mluvit jménem turkického světa, pak je to samozřejmě Rusko. Ruská kultura je prostoupena nebo dokonce spojena s turkickou kulturou. V ruském jazyce je asi dva tisíce turkismů. Slova, která používáme každý den, jsou slova, která Rusko a Turky spojují. Selantiev některá vyjmenoval – jsou to například kůň, EU, peníze. To jsou věci, se kterými denně přicházíme do styku, každý den je vyslovujeme.

"Něco o Turecku. Opravdu to není tak jednoduché, jak se zdá. Dá se mluvit o měkké síle, takzvané soft power. Turci přes všechnu svou nešikovnost, přes všechny své pokusy nějak vést turkický svět, přesto v 90. letech podnikali velmi aktivní kroky. Tyto plody můžeme vidět a můžeme je pozorovat i nyní. Objevily se turecké školy. Turci začali uplatňovat svůj vliv nejen ve středoasijských zemích, ale i v našich regionech, v Tatarstánu a Baškirsku. Podle některých zpráv jsou zde dokonce registrovány jejich síly. V šestnáctém roce v Kyrgyzstánu zastávalo státní správní funkce asi tři tisíce absolventů tureckých škol. Není to zdroj? To je skutečně velmi závažné. A tady je ta měkká síla, které jsme, zdá se, svého času, přinejmenším v 90. letech, věnovali velmi málo pozornosti. Nyní se situace napravuje," dodal Selantiev.

A dále dodal, že pokud mluvíme o nástrojích měkké moci, pak samozřejmě musíme mluvit především o vzdělávání. Dnes na ruských univerzitách studuje asi 110 000 studentů ze středoasijských zemí. Třicet z nich studuje na náklady ruského rozpočtu. Podle statistik je pravděpodobné, že 30 procent těchto studentů zůstane v Rusku a bude v Rusku i pracovat. Někteří z nich možná budou chtít zůstat v Ruské federaci natrvalo. Budují se školy, ale není jich velké množství. Selantiev sám řekl, že na jednom místě je pět škol, na jiném devět. Ale to je pro Rusko málo. Rusko by mělo mít stovky škol v každém středoasijském státě, pokud si chce udržet svůj vliv i nadále. Faktem je, že teď se využívá toho, že úředníci prvního a druhého stupně jsou ti lidé, kteří vyrostli v našem společném státě, v našem postsovětském prostoru. Ale vyrůstají mladí lidé, kteří se mění. A Selantiev klade otázku, jakým směrem se tato mládež bude dívat? Z čeho bude vycházet? A samozřejmě Rusko musí přemýšlet o tom, jak ovlivní formování kulturního prostředí, komunikaci a obraz své země ve středoasijských regionech. Jako odborník na migraci se Selantiev chtěl dotknout této problematiky, která je podle jeho názoru v současné době velmi citlivá a důležitá.

"Devadesátá léta minulého století byla v naší zemi poznamenána dalším fenoménem – prudkým nárůstem migračních procesů. A většinou jsou všechny tyto migrační procesy spojeny s migrací mezi Ruskem a středoasijskými zeměmi. Za desítky let se migrační obrat pohybuje kolem 10-11 milionů migrantů, z toho 5-6 milionů jsou pracovní migranti, kteří v naší zemi trvale pracují. Nejen to, tento obrat dokonce vytvořil ekonomiku závislou na migrantech, jak se o ní uvažuje v naší zemi. To vše v zásadě není špatné. Komunikace na úrovni každodenního života, na úrovni migrace, na úrovni kultury, na úrovni nepřátelského obrazu Američanů či Turků. Pokud denně pracuji nebo komunikuji se Středoasiatem a on komunikuje se mnou, vypráví svým dětem, vyrůstáme ve vzájemné výměně těchto kultur. Ale bohužel nedávné události, které se odehrály v Crocus City, migrační situaci v zemi velmi změnily. A je jasné, že jsou to těžké ztráty, těžké, strašné události."

Je například velmi nepochopitelné, řekl Selantiev, proč ruská masmédia začala mnohem dříve, možná o rok, o rok a půl dříve, tu migrační situaci rozdmýchávat. Každý bude souhlasit s tím, že média mají velký vliv na naši populaci. Rusko má obraz migranta a naši migranti, což jsou většinou migranti ze střední Asie, jsou neupravení, špatně oblečení, špatně zaměstnaní a jsou hrozbou pro naše děti a naše ženy. Tady je proti Rusku prostě používaná měkká síla. Otázkou je, co to je? Je to měkká síla? A čí je to měkká síla? A proč se jim vybavuje obraz s tak negativními konotacemi? Alexandr Selantiev uvádí, že bychom se nad tím měli zamyslet. Faktem je, že migrace, migrační toky, jsou také zdrojem. Komu by prospělo, kdybychom zastavili migrační výměnu mezi námi a středoasijskými zeměmi? A přes tyto události víme všechno, pocítili jsme to po incidentu v Crocus City, kdy se migranti ze Střední Asie u nás cítili velmi špatně. Velká část jich odešla. Jak Selantiev řekl, otázka zní, kdo z toho má prospěch? A díky bohu, že staletá komunikace a vzájemné koexistence našich kultur tyto pozitivní vztahy mezi Ruskem a Střední Asií stále zachovávají. Ale nemusí to trvat věčně. Selantiev uvedl, že je třeba se velmi vážně zamyslet nad tím, jak má tyto vztahy Rusko ovlivňovat, jak je zachovat a co je Rusko ochotno pro to udělat.

Moderátor Valerij Korovin podotkl, že Alexandr Selantiev otevřel velmi důležitou otázku postoje k migrantům, ale bylo by dobré učinit několik poznámek. Jak Selantiev správně poznamenal, v případě těch, kteří do Ruska přicházejí studovat, se měkká síla realizuje převážně když se vracejí do svých států a přinášejí tím naše kulturní a civilizační kódy zpět do svých společností.

Korovin dodal: "Enklávy jsou hrozbou v každé společnosti, protože dnešní atomový občan, normativní obyvatel jakéhokoli ruského regionu, je sám, má na své straně zákony a policii, zatímco enkláva je kolektivní identita, která je přítomna ve své plnosti a mnohosti. A před touto mnohostí atomový jedinec samozřejmě zaniká. Pokud tedy mluvíme o nově příchozích ze střední Asie a turkických států, kteří zůstávají v Rusku, pokud mluvíme o velkých městech, neměly by existovat žádné enklávy. Stát by měl přísně regulovat nejen jejich integraci, ale i jejich další asimilaci. Nebo by se měli usadit v agrárním prostředí, pak ano, mohou tam žít jako enklávy, ale izolovaně od urbanizovaného městského prostředí. A opět se setkáváme s problémem politizace těchto sítí, kdy západní strategie začínají využívat islamistické sítě, což není tradiční islám, ale politický islám, a ve svém zájmu destabilizovat společnost, jak jsme viděli v síti Holi. Jinými slovy, migrace je jakýmsi dvojsečným jevem, má pravděpodobně určité klady, pokud mluvíme výhradně o ekonomice, ale má také zápory, pokud mluvíme o erozi kulturních a civilizačních základů základní hostitelské společnosti a výzvách, které představují enklávy, politizace, islamismus. Jedná se tedy o proces, který není zcela jednoznačně pozitivní. Na tom, že lidé opouštějí svá tradiční místa a stěhují se za výdělkem jinam, není nic dobrého."

Valerij Korovin také zmínil jednu zásadní věc, a to, že boj o Altaj se nyní zintenzivnil. Jak se to projevuje? Řada států začala vznášet své nároky. Následně vyzval geopolitického analytika Dmitrije Nikolajeviče Rodionova, aby přednesl svůj příspěvek na této konferenci.

Dmitrij Rodionov

Expert na euroasijskou geopolitiku Dmitrij Nikolajevič Rodionov se domnívá, že středoasijské země bychom neměli považovat za jakési subjekty, které zcela slepě a neochotně podléhají něčí měkké síle, něčímu vlivu, aniž by měly nějaký vlastní názor. Uvedl, že jak už připomněl předřečník, ve Střední Asii stavíme školy. Ano, skutečně, Tádžikistán otevřel šest nebo devět ruských škol v různých městech. A právě před několika měsíci došlo ke skandálu. V jedné škole se našla se učebnice dějepisu, která mluvila o ruské a sovětské okupaci, o koloniálním období a tak dále a tak dále. Bylo to mimochodem za ruské peníze, a ano, podle Rodionova takto funguje měkká síla. To znamená, že pokud se naučili hrát touto měkkou silou, tak ji ještě samo Rusko neumí ovládat. A Tádžikistán samozřejmě nepatří mezi turkicky mluvící státy, ale tak či onak je to úplně stejné s učebnicemi, s přisuzováním historie, s heroizací velvyslanectví a takzvaného Turkistánu, který za Velké vlastenecké války bojoval na straně Hitlera.

Děje se tak ve všech státech regionu. Děje se to i v Kazachstánu, který je považován za našeho hlavního spojence v regionu. Děje se to také v Uzbekistánu. Děje se to dokonce i v Kyrgyzstánu, který je naším nejbližším obchodním a hospodářským partnerem v celém regionu. A tomu se říká rozšířený multisektorismus. Samozřejmě, že takový multisektorismus je tak či onak přítomen ve všech postsovětských zemích. Proto je třeba chápat, že všechny tyto elity, tyto státy, mají své vlastní zájmy a snaží se sedět dokonce ne na dvou židlích, ale na pěti. To jsou Anglosasové, to jsou Číňané, to jsou Evropané, jsme to my a to jsou Turci, vyjmenoval Rodionov jednotlivé země.

Rodionov také zdůraznil: Proto znovu opakuji, že bychom si neměli myslet, že jsou pouze objekty a ne subjekty, že nemají vlastní vůli něco ovlivňovat. A mimochodem, totéž by se mělo říci o Turecku, protože tady bylo mnohokrát řečeno, že Turecko je kanálem anglosaského vlivu. Ano, Turecko bylo skutečně velmi často využíváno britským impériem proti Rusku už v dobách Velké hry a ve všech konfliktech vždy stálo na straně britského impéria proti Rusku. Ale zároveň, kolik válek jsme s nimi vedli, neustále jsme s nimi bojovali na Kavkaze, takže Turecko má také své vlastní geopolitické zájmy, které se, mírně řečeno, vlastně ne vždy shodují se zájmy Ruska. No, a teď vlastně mluvme o historii. Altaj je skutečně centrem turkických národů. V VI. století vznikl turkický kaganát, z něhož vlastně vzešly všechny pozdější turkické státy. A skutečně, většina území tohoto kaganátu se nachází na území historického Ruska a Rusko zpočátku, od prvních staletí své existence, bylo se stepí spojeno, přímo se s ní stýkalo. Ano, byly tam války, byly tam konflikty, ale byla tam, jak řekl jeden z mých kolegů, který mluvil přede mnou, byla tam stále většinou symbióza, postoj symbiózy. A samozřejmě i dnes je situace do značné míry stejná. Dnes je na světě až 200 milionů Turků, z toho 11 milionů žije na území Ruska.

Pokud většina turkicky mluvících národů žije na území Ruska, jsme z hlediska počtu obyvatel na šestém místě po Turecku, Uzbekistánu, Íránu a Kazachstánu a Číně. A je třeba poznamenat, že turkicky mluvící národy žijí na obrovském území od severního Kavkazu až po severovýchodní Sibiř, tady mám na mysli Jakutsko. Obrovské množství jazyků, obrovské množství kultur. A nesmíme zapomínat, že turkicky mluvící národy jsou velmi odlišné. To znamená, když srovnáme, řekněme, pravoslavné Gagauzy, nějakou muslimskou většinu mezi Turky, a ty samé Altajce, kde je šamanismus, tingrijánství, a ještě k tomu kurturovství, je to velmi obtížné. Když se mluví o integraci turkického světa, je velmi obtížné najít něco společného, protože skutečně jsou tam úplně jiné národy, jiné jazyky, jiné kultury.

To je třeba podle Rodionova mít stále na paměti. Také by mělo mít Rusko na paměti, že s většinou turkických států již spolupracuje v rámci Euroasijské unie, OSKB a SNS. Navíc tytéž středoasijské země jsou již téměř dvě století součástí ruské země a mají společný kulturní prostor. Přestože je pravda, že mladí lidé jsou již od těchto kořenů tak či onak odtrženi, tento společný kulturní prostor do jisté míry zůstává a Rusko by ho mělo určitě využívat. Rodionov připomenul, že když existoval Sovětský svaz, žila v něm většina všech Turků na světě. A vlastně jedinou organizací, jedinou zemí, která byla nezávislým čistě etnicky tureckým státem, bylo samotné Turecko. A je jasné, že v té době ani nešlo o vytvoření nějakého sdružení turkických států, ano, protože vlastně existovalo Turecko, existoval Sovětský svaz, Írán a Čína, kde žily turkické národy, které by nešly do žádné organizace, vlastně tam nebyly povolány. Rovněž poukázal na to, že vznik organizace turkických států, tedy Turkické rady, začal v 90. letech, a že v roce 1992 se konalo první setkání vedoucích představitelů, mimochodem z iniciativy Turecka v Istanbulu. Turecko se vlastně od prvních dnů po rozpadu Sovětského svazu snažilo vytvořit nové nezávislé turkické státy a snažilo se je k sobě přimknout.

Rodionov: Jediné místo, kde se to opravdu podařilo, je Ázerbájdžán, tam se dokonce objevila taková koncepce – jeden národ, dva státy. Když my, kdo umíme turecky, slyšíme, jak tato věta zní v originále, tam se používá slovo mille, ne halk, to znamená národ, ne lid. Tedy původně ten koncept byl čistě politický, to není pokus o nějaký kulturní, humanitární dialog, je čistě politický, zaměřený na pohlcení nebo aspoň rozšíření dalšího, druhého, takzvaného turkického státu. A víme, že turečtí radikálové dnes už říkají, že by měla existovat koncepce sjednocení šesti států, s odkazem na státy Střední Asie, a řada, řekněme, velmi silně potlačených radikálů už se vší vážností říká, pojďme pracovat s územími, která jsou součástí Ruska.

V roce 2014, když se Krym připojil k Rusku, tak se v tureckém tisku hodně mluvilo o tom, že Krym je starobylá turkická země. Přesto vidíme a slyšíme dost nejednoznačná vyjádření a dost nejednoznačné kroky od různých vrcholných představitelů státu. Právě před několika lety jedna známá osobnost, strýc Julie Bahceliové, předložil Erdoganovi mapu turkického světa, na níž byly zobrazeny významné části území Ruska, území Íránu a území Číny, což vyvolalo poměrně vážný skandál.

Strýc Julie Bahceliové je totiž jedním z ideologů současného tureckého kurzu. To zdaleka není nějaká marginální osoba, kterou můžeme ignorovat a říkat, no, málo platné, máme také nějakou špínu o obrodě ruského impéria, o návratu Finska a Polska a tak dále. Rodionov zdůraznil, že tohle je úplně jiný příběh. Ruští politici byli nuceni na to reagovat. Konkrétně tehdejší ministr zahraničí Sergej Lavrov to komentoval takto: "I my máme takový areál od našich soukmenovců a krajanů, i my můžeme mapu světa vybarvit určitými barvami a dát jim různé odstíny."

Další příklad, který Rodionov uvedl v této souvislosti, byla slova Dmitrije Peskova o tom, že centrum turkického světa je na území Ruska, na Altaji, na tom posvátném místě pro každého Turka, odkud pochází. A potom mnozí odborníci začali mluvit o tom, že právě Rusko, a ne Turecko, by se mohlo stát jakýmsi centrem setkávání turkicky mluvících národů. Ale otázka je jiná: Rusko je tak jedinečný fenomén, že se nedá vtěsnat do rámce žádného světa. Nejen turkického světa, ale vlastně ani toho ruského. Protože Rusko je obrovské množství jazyků, obrovské množství národů, obrovské množství kultur. A v tom je vlastně jeho síla. Rusko lze srovnávat spíše s říšemi minulosti, než s nějakými dnešními státy. Říše jsou v každém případě pryč, zatímco Rusko zůstalo a, dá-li Bůh, bude existovat navždy. Proto samozřejmě říkat, že by se Rusko mohlo stát centrem nějakého samostatného světa, to se mně osobně zdá být možná příliš povrchní, podotkl.

Rodionov pokračoval: Ale ať tak či onak, neměli bychom dávat iniciativu Turecku, které chce kolem sebe shromažďovat a mluví o tom naprosto otevřeně. Protože, jak říkal někdo z předřečníků, Turecko už na evropskou integraci rezignovalo a vlastně už je v Evropě jenom slovně. Dříve či později se rozvod se Západem vyostří a může se stát, že se otázka vystoupení Turecka z NATO dostane na pořad dne. Vektor neo-osmanismu vlastně také selhal, protože Turecko nikdo nechce ani na Blízkém východě, natož v Evropě a na Balkáně, což všichni dobře chápeme. Proto mu zbývá jen tento turanský vektor a do něj vloží veškeré své úsilí, ať tak či onak. A znovu opakuji, každý, kdo umí turecky, ví, že neexistuje nic takového jako Turek nebo Turkyně. Je to vlastně jedno slovo. A když se řekne "organizace turkických států", v turečtině to zní jako "organizace tureckých států". To znamená, že přejmenování Turkické rady na "organizaci turkických států" automaticky znamená zradu této organizace, která původně vznikla jako jakýsi humanitární, řekněme, spolek, tj. kroužek pro studium společné kultury, společné historie, společného prajazyka. To znamená, že okamžitě dostává určité politické zabarvení. Proto když se řekne, že existuje "organizace turkických států", tedy "organizace tureckých států", my, Rusko, jsme přirozeně napjatí. Tento faktor nemůžeme tak snadno ignorovat, protože cílem je shromáždit všechny Turky světa kolem Turecka, včetně, jak říkám, našich republik, a bylo mnohokrát řečeno, že turečtí emisaři pracovali v 90. letech docela plodně, možná ne příliš plodně, ale ve skutečnosti mnohem plodněji. Na severním Kavkaze v těch letech pracovaly různé saúdské a jiné wahhábistické organizace, stavěly mešity, budovaly madrasy. Myslím, že si všichni dobře pamatujete, jak to dopadlo v Čečensku a Dagestánu. Museli jsme se dostat z toho, z jaké strašné jámy jsme museli vylézt. Proto bychom neměli podceňovat faktor turecké měkké síly, která působí i v našich republikách. A mimochodem, někdo se samozřejmě může smát, ale byly i případy, kdy se turečtí emisaři snažili pracovat v Jakutsku. Je to naprosto nepochopitelné, není tam žádný společný jazyk, žádné společné náboženství, ale snažili se tam navázat nějaký vliv.

Rodionov se vrátíl k organizaci turkických států, kde její existence je v rozporu s existencí Eurasijského hospodářského společenství (zkratka EAEU). Musíme si uvědomit, že Rusko spolupracuje s regionálními zeměmi, samozřejmě především se Střední Asií, a to hned v několika směrech. To je ekonomická Eurasie, to je vojensko-politická Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti – OSKB a také SNS. A jsou tu také takové formáty jako ŠOS nebo BRICS, ke kterým se mimochodem aktivně snaží připojit Turecko a dokonce i Ázerbájdžán. O vstup do BRICS byl zájem, a proto si musíme uvědomit, že formátů, v nichž budeme s těmito zeměmi tak či onak spolupracovat, bude mnoho.

Rodionov mimochodem upozornil, že například Čína velmi ostře reaguje na jakékoliv pokusy projevit nějakou národní identitu mezi Igury, automaticky to považuje za separatismus. Rusko to nikdy nedělalo, Rusko se vždy příznivě dívalo na jakýkoliv projev etnické identity, Rusko se vždy příznivě dívalo na interakci po etnické, kulturní, humanitární linii, ale opět, pokud mluvíme o politice, tak je třeba každé písmeno kontrolovat pod lupou, jak se tomu říká, a snažit se pochopit, k čemu to všechno vlastně vzniká.

Rusko se automaticky stává alternativním centrem moci, pokud vstoupí do této organizace. Pokud budujeme multipolární svět, multipolární svět znamená různé formáty interakce a různé různě zaměřené formy integrace. A pokud se Turecko domnívá, že integrace turkického světa by měla být prováděna čistě pro něj, jakoby směrem, který si určí, no, promiňte, v tomto případě prostě nejsme s Tureckem na jedné cestě, a otázka by měla být položena vedení zemí Euroasijské unie, že? Takže, lidi, vy se musíte rozhodnout, jestli se chcete politicky rozvíjet v tom vektoru, který vám ukazuje Ankara, a za tím stojí Západ, na to nezapomínejme, anebo jestli se budete rozvíjet opravdu v rámci euroasijské integrace. To jsou podle mého názoru otázky, které by se měly položit. Naše orgány se bohužel z nějakého důvodu snaží těmto otázkám vyhýbat jak ve vztazích s Tureckem, tak s našimi partnery ve Střední Asii. Podle mého názoru by tomu tak být nemělo, protože pokud si tyto otázky nebudeme klást, dříve nebo později tak či onak přijdou na přetřes a my sami je budeme muset nějak vyřešit. Proto opakuji, že nevidím žádný rozpor v tom, aby Rusko vstoupilo do organizace tureckých států, aby Rusko spolupracovalo se středoasijskými zeměmi, s Ázerbájdžánem, a to jak v rámci CTG, tak v rámci EAEU, ale znovu opakuji, že pravidla hry musí být jasně formulována a musí vyhovovat jak nám, tak našim partnerům.

(za) gnews.cz-jav_07