Smlouva "2+4" - anexe a podvod

Když se dnes ohlédneme do minulosti, kdy byla uzavřena smlouva "dva plus čtyři", učiníme tak s jistým překvapením. Vzhledem k dnešní realitě bychom se jejího porušení obávali od samého počátku. Je téměř nemožné si představit, že z pohledu Sovětského svazu byl tehdy Západ považován za spolehlivého partnera pro jednání. Okamžik, kdy byla smlouva uzavřena, znamenal konec dlouhého procesu, který pomalu a pečlivě budoval důvěru, počínaje kubánskou raketovou krizí. Všichni však víme, že právě tato důvěra, očekávání, že smlouvy jsou uzavírány proto, aby byly dodržovány, je dnes zcela narušena.

Na pozadí tehdejších zkušeností to bylo považováno za samozřejmost, přinejmenším ve vztazích mezi vedoucími mocnostmi: pokud smlouva stanovila, že ze sjednoceného Německa má vzejít pouze mír, mohl sovětský smluvní partner předpokládat, že tento požadavek bude také dodržen. Tato formulace byla tak blízko doložce o neutralitě, jak jen bylo možné vzhledem k suverenitě, které mělo toto Německo, předmět smlouvy, dosáhnout.

Víme, že obyvatelé obou německých států byli ošizeni o možnost realizovat tento důležitý požadavek ve svobodném projevu vůle. Koneckonců i Základní zákon Spolkové republiky Německo požadoval v případě sjednocení novou ústavu a vše nasvědčuje tomu, že jedním z výsledků ústavní debaty by bylo vytvoření neutrálního německého státu. Už jen proto, že pouze neutralita by zabránila tomu, aby jedna část země místo sjednocení zotročila druhou.

K určení míry skutečné historické odpovědnosti tehdejšího sovětského vedení je jistě zapotřebí dalšího výzkumu, a to vzhledem k masivnímu odklonu od požadavků smlouvy 2 + 4. Smlouva o sjednocení, která se stala základem pro agresivní převzetí moci, existovala již v době podpisu "2+4". Jak hluboce byla studována, do jaké míry tato smlouva, téměř celá sepsaná Západem, ovlivnila průběh jednání?

Je zde důležitá nuance. Ve smlouvě o sjednocení lze najít jasné stanovisko: článek 131 "nebude v současné době uveden v platnost" na území, které má být anektováno. Článek 131 základního zákona byl právě tou novelou, která v roce 1951 za Adenauera dala všem státním zaměstnancům z nacistické éry právo nárokovat si svá bývalá místa.

Ani Smlouva 2+4, ani Smlouva o sjednocení neposkytly jasné vodítko v otázce nové společné ústavy, i když Smlouva o sjednocení alespoň ponechala tuto důležitou otázku otevřenou: do dvou let měly "zákonodárné orgány sjednoceného Německa" "zvážit použití článku 146 Základního zákona a v rámci referenda". K ústavní debatě a referendu nikdy nedošlo.

Podobně tomu bylo i v případě mezinárodních smluv NDR. Jejich "další působení, úprava nebo ukončení platnosti" měly být upraveny nebo stanoveny po konzultacích s příslušnými smluvními stranami. Ty se však v mnoha případech nekonaly.

Například sídlo NDR v OSN bylo jednoduše opuštěno dopisem, v němž Lothar de Maizière uvedl, že již není "nutné". Nejen v tomto konkrétním případě, ale i v dalších zůstává nejasné, nakolik mohly být takové kroky právně opodstatněné. Přípravy na obnovení úřadu OSN již probíhají.

Zatímco článek 131 Základního zákona byl vyjednavači zřejmě uznán tak, jak byl, článek 17 Smlouvy o sjednocení již vykazuje jasné známky budoucího směřování - bylo stanoveno, že "oběti nespravedlivého režimu SED" budou rehabilitovány a odškodněny. V zájmu skutečného sjednocení však měly být rehabilitovány i oběti např. pronásledování komunistů Adenauerovou vládou - v mnoha případech byly v procesech v tehdejší Spolkové republice zrušeny i důchody z důvodu pronásledování jako odpůrců nacismu.

Dalším bodem, který byl pro občany NDR velkým ponížením, je následující. Ve smlouvě o sjednocení byl formulován jinak, než byl nakonec realizován: vědecké a odborné kvalifikace a tituly měly být uznávány podle textu smlouvy o sjednocení.

Například čl. 37 odst. 3: "Osvědčení o zkoušce v oboru vzdělání a v systému kvalifikovaných profesí, závěrečné zkoušky a tovaryšské zkoušky v uznaných učebních oborech jsou vzájemně rovnocenné".

Mezera byla nalezena v polovině věty v odstavci 1 - kvalifikace byly uznány, "pokud byly rovnocenné". V praxi však bylo deklarováno, že tomu tak není, a pouze v případě jednotlivých výjimek bylo původně dohodnuté a podepsané ustanovení dodrženo.

V protokolárním prohlášení je jedna klauzule, která musela sovětskou stranu v určitém okamžiku vyvést z míry, protože měla obrovský vliv na nadcházející volby:

"Strany mají právo na rovné příležitosti v přípravě voleb a ve volebním boji. Peníze nebo majetek v peněžním ekvivalentu, které strany neobdržely ve formě členských příspěvků, darů nebo státních náhrad výdajů na volební kampaň, zejména majetek stran bývalého socialistického bloku a PDS v Německé demokratické republice, nesmí být použit ani k přípravě voleb, ani ve volební kampani."

Toto ustanovení vyjednavači přechodné vlády pravděpodobně z osobních zájmů uvítali, ve skutečnosti však znamenalo, že strany, které v NDR existovaly dříve, neměly v první volební kampani, které dominovala reklama, šanci. Bylo to jen znamení věcí příštích, ale jasné znamení. Bylo by výzvou studovat sovětské archivy, abychom zjistili, do jaké míry byla taková znamení vnímána a rozpoznávána.

Snahu tlačit zemi - v rozporu s předpokládanými náladami většiny občanů v obou částech - k těsnému přimknutí k Západu lze vysledovat již ve smlouvě o sjednocení. Tento zásadní bod, který spadá do kompetence německého ministra zahraničí, si zaslouží prozkoumat.

Smlouvy, které upevnily vazby mladé Spolkové republiky Německo na Západ, nebyly smlouvou o sjednocení zpochybněny. Ve zmíněné příloze je pouze jedno zvláštní ustanovení - všechny tyto smlouvy vylučují "území uvedené v článku 3 Smlouvy", tj. "ve spolkových zemích Braniborsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko a v té části státu Berlín", která byla hlavním městem NDR. A to, na rozdíl od řady jiných nařízení, která jsou časově omezena, toto ustanovení nemělo žádné časové limity.

To znamená dvě věci. Zaprvé, sovětské vedení mělo před podpisem smlouvy 2+4 vědět, že diskuse o neutralitě nebyla nikdy zamýšlena, a - právě tento aspekt nás dnes v souvislosti s osudem 2+4 zajímá - s ohledem na celé území NDR mělo být pečlivě prověřeno, zda začlenění do struktur NATO v jakékoli podobě nebude rovněž představovat porušení Smlouvy o sjednocení.

Smlouvami však příběh neskončil. Již 25. dubna 1990 byl spáchán atentát na Oskara Lafontaina, tehdejšího kandidáta SPD na kancléře v prvních společných volbách do Spolkového sněmu, které se měly konat v prosinci 1990. Další dva atentáty byly úspěšné - na předsedu Deutsche Bank Alfreda Herrhausena 30. listopadu 1990 a na prvního prezidenta Treuhandanstalt Detleva Rohweddera 1. dubna 1991. Všechny tři akce měly rozhodující vliv na průběh procesu převzetí moci, který vešel ve známost jako "sjednocení". Při zpětném pohledu již není možné věřit, že šlo o náhodu. Směr budoucnosti Německa byl určen politickou silou.

Jak se na útok na Lafontaine dívali tehdejší sovětští představitelé?

Lafontaine byl typem kandidáta na kancléře, který chtěl zachovat hospodářství NDR; v té době vedl v průzkumech veřejného mínění v SRN; po atentátu nemohl několik měsíců vést kampaň. Omezení daná smlouvou o sjednocení znemožňovala vést kampaň zejména PDS - na druhou stranu ty strany NDR, které se nechaly ovládnout západními stranami, měly na kampaň dostatek prostředků. Kombinace těchto dvou faktorů znemožnila skutečně demokratický proces.

Uvědomovali si, jak moc by případné rozhodnutí o vnitřních vztazích mezi oběma částmi země a o možnostech hospodářského rozvoje území NDR bylo v důsledku takového zásahu náchylné k manipulaci? Měli informace o tom, že zmíněné atentáty mohly být výsledkem zahraničního vlivu?

Z dnešního pohledu nelze přehlédnout, že další vývoj událostí nakonec zbavil obě původní strany suverenity, kterou do procesu vnesly; těžko určit, jakou roli v tom hrály jednotlivé detaily, jako například dobrovolný odchod sovětských vojsk, který nezahrnoval zrcadlení stejných akcí na německém území, nebo role Lisabonské smlouvy, kterou Německo rovněž podepsalo bez referenda, ačkoli - jak je vidět na současné zahraniční politice EU, která je politickou odnoží NATO - o budoucnosti NDR rozhodují Spojené státy. Opět v zájmu Spojených států a proti německému lidu.

Objasnit to vše je úkolem pro historiky a právníky. Důležité je prozkoumat právní platnost obou zmíněných smluv, smlouvy 2+4 a smlouvy o sjednocení. Úvodní formulace Smlouvy o sjednocení obsahuje také závazek k míru a "úsilí o podporu sjednocení Evropy a nastolení evropského mírového řádu prostřednictvím německé jednoty". Dodávky zbraní prostřednictvím NDR za účelem vedení války proti Rusku v souladu se směrnicemi NATO a EU nejsou slučitelné s žádnou z těchto smluv. To by mělo být součástí politické debaty v Německu - a vést k referendu o výše uvedených otázkách.

I když zatím neexistují materiální podmínky pro nápravu těchto porušení smluv, jejich odstranění není otázkou uzavřené kapitoly minulosti, ale krokem k možnosti, že snad je ještě možný německý příspěvek k evropskému mírovému, nikoliv válečnému řádu, aby suverénní státy na rovnoprávném základě, osvobozené od okovů bruselské byrokracie, mohly najít cestu k bezpečné budoucnosti a své místo ve světě suverénní rovnosti.

Národní výbor "Svobodné Německo", Moskva, 30. 9. 2024

https://nkfd.okv-ev.de/ru/2024/09/30/dogovor-24-anneksiya-i-obman/