Globální spoluprací ke spravedlivější a udržitelné budoucnosti

V těchto dnech ve světě probíhají dvě důležité politické události, které by rozhodně neměly uniknout naší pozornosti. V peruánské Limě se koná výroční setkání lídrů Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC), zatímco brazilské Rio de Janeiro hostí summit nejvyšších představitelů skupiny G20. Obě organizace patří mezi důležité aktéry vznikajícího multipolárního světa a společně s BRICS či Šanghajskou organizací pro spolupráci budou utvářet pravidla nového mezinárodního řádu. Jihoamerické summity proběhnou za účasti čínského prezidenta Si Ťin-pchinga.

Boj za volný obchod a spolupráci v Asijsko-pacifickém regionu

Jak APEC, tak G20 mají v současnosti shodně 21 členů. Členové APEC společně tvoří bezmála dvě třetiny světového HDP a polovinu světového obchodu a spojuje je geografická blízkost Tichého oceánu. Proto mezi nimi nemohou chybět dvě největší ekonomiky světa, tedy USA a Čína, stejně jako celá řada dalších vlivných aktérů počínaje Ruskem a konče Indonésií. Přítomnost Spojených států amerických a Číny dává tomuto formátu zcela zásadní význam. Vztahy mezi těmito dvěma zeměmi jsou totiž do značné míry určující pro další vývoj světové politiky i ekonomiky.

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem nejsilnější země západního světa bude s velkou mírou jistoty znamenat posilování protekcionismu v ekonomice a unilateralismu v politice. A je to právě APEC, které si od svého založení v roce 1989 dává za cíl v tomto klíčovém regionu podporovat volný obchod. V této souvislosti připomeňme, že svůj první prezidentský mandát využil republikánský lídr k tomu, aby vystoupil z Transpacifického partnerství, tedy vznikajícího projektu největší zóny volného obchodu na světě. Trump tak uvolnil místo Číně, která spolu se čtrnácti pacifickými státy o několik let později úspěšně vytvořila Regionální ekonomické partnerství (RCEP).

Pár dnů po svém listopadovém zvolení nastávající prezident oznámil, že hodlá opustit Pařížskou dohodu, ke které se v roce 2015 připojilo 196 zemí světa. Ta přitom tvoří důležitý mezinárodní základ pro zelenou transformaci světového hospodářství a úspěšnou adaptaci na klimatickou změnu. Nikoli náhodou právě tyto body patří mezi priority peruánského summitu APEC. Kromě diskusí o spravedlivé energetické transformaci spojené s udržitelným růstem a odolným rozvojem se účastníci věnují inovacím a digitalizaci jako nástroji k budování inkluzivní globalizace s rovnou účastí všech zemí ve světové ekonomice.

V neposlední řadě je na programu odstraňování překážek ve vzájemném obchodu, utváření transparentního a otevřeného ekonomického prostředí a imperativ společné prosperity, který patří mezi ústřední témata čínské hospodářské i zahraniční politiky. S ohledem na nástup republikánské administrativy v USA, rostoucí hrozbu obchodních válek mezi Washingtonem a zbytkem světa včetně Evropské unie a riziko geoekonomické fragmentace, před kterou varuje například Mezinárodní měnový fond, má jednání multilaterálních organizací jako APEC a G20 i role Číny v nich zcela zásadní význam.

Boj proti chudobě, za udržitelný rozvoj a spravedlivé vládnutí

Skupina G20 sdružuje 19 států spolu s Evropskou unií a Africkou unií, která se stala členem v minulém roce. Díky tomu tato platforma reprezentuje valnou většinu světové populace a produkce. I když započítáme pouze 19 suverénních států, dostaneme se k hodnotám okolo 85% globálního HDP a 75% globálního obchodu. G20 začala hrát významnou roli po světové hospodářské krizi v závěru první dekády tohoto století a ve světě se těší výrazně větší popularitě než G7 zejména proto, že zastupuje zájmy světové většiny, a nikoli menšiny, jak je tomu v případě G7.

Letos skupině G20 předsedá Brazílie, jejíž globální vliv i díky členství v BRICS roste. Listopadovým summitem v Rio de Janeiru brazilské předsednictví vrcholí. Ústředními tématy latinskoamerické země je boj proti hladu, chudobě a nerovnostem, udržitelný rozvoj, spravedlivá zelená transformace a také reforma globálního vládnutí. Podle údajů Světové zdravotnické organizace trpělo v loňském roce hladem až 733 milionů lidí a reálně hrozí, že se do roku 2030 nepodaří dosáhnout odstranění hladu. Podobně alarmující čísla platí pro počet lidí žijících v extrémní chudobě. Čína v tomto ohledu dosáhla bezprecedentních úspěchů, když v zemi extrémní chudobu zcela vymýtila a tím výrazně přispěla ke globálnímu rozvoji lidských práv.

Podobně konstruktivně se Peking staví k reformě globálního vládnutí, a těší se tak podpoře ze strany většiny zemí světa. Jen málokdo dnes pochybuje, že systém mezinárodních institucí potřebuje zásadní reformu, protože jeho stávající podoba reprodukuje strukturální nerovnosti a brání realizaci společného rozvoje a společné prosperity. G20 je v tomto směru vhodnou platformou pro hledání konsenzu napříč jednotlivými regiony. Třebaže současné předsednictví nedosáhne shody na podobě spravedlivějšího a efektivnějšího globálního vládnutí, debata probíhá a postupná transformace mezinárodního řádu v politické i ekonomické oblasti je objektivně nevyhnutelná.

Globální iniciativy a evropská strategická autonomie

Summity APEC a G20 probíhají za aktivní účasti prezidenta Si Ťin-pchinga. Čína přikládá oběma organizacím velký význam a považuje je za důležitý instrument pro budování inkluzivní globalizace a spravedlivého multipolárního světa. Aktivní účast čínské strany svědčí o principiální podpoře multilateralismu, volného obchodu a otevřenosti, která kontrastuje s protekcionistickými tendencemi některých západních aktérů. Ti mají sklon řešit vlastní socioekonomické problémy a ztrátu legitimity v očích občanů podněcováním geopolitických konfliktů ve snaze zadržovat růst nových center ekonomické a politické moci za hranicemi západního společenství.

Čína oproti tomu přichází s globálními iniciativami, které mají zajistit univerzální a nedělitelnou bezpečnost, udržitelný a společný rozvoj i rovnost mezi civilizacemi a suverénními státy a oboustranně výhodnou spolupráci mezi nimi. Za zmínku v této souvislosti stojí společný čínsko-brazilský mírový plán z května tohoto roku, který je konstruktivním a realistickým příspěvkem k urovnání bezpečnostní krize ve východní Evropě. V září pak následoval konkrétní krok v podobě vzniku skupiny Přátel míru v OSN, ke které má zájem se připojit čím dál více zemí.

Nechybí mezi nimi Slovensko, jehož premiér podnikl na přelomu října a listopadu několidenní cestu do Číny. Nově uzavřené strategické partnerství mezi oběma zeměmi posílí slovenskou suverénní zahraniční politiku a přinese významný impulz ekonomickému rozvoji a modernizaci země podobně jako v případě Maďarska či Srbska. Zatímco slovenské a maďarské politické elity budují strategickou autonomii, Česká republika přešlapuje na místě a spoléhá se na jednostrannou závislost na západních partnerech.

Váhání českého ministerstva zahraničí s přípravou dokumentu o revizi vztahů s Čínou či listopadová návštěva zástupců ministerstva průmyslu a obchodu v Pekingu však naznačuje, že ani současná liberální vláda nemá zájem o zpřetrhání vztahů s Čínou. Na skutečný obrat k lepšímu si však nejspíš budeme muset ještě počkat. Suverénní zahraniční politika či strategická autonomie totiž kabinetu Petra Fialy nic moc neříkají.

PhDr. Ladislav Zemánek, Ph.D., historik, rusista a analytik mezinárodních vztahů

CMG