Kultura

Poznámky z druhé kapsy

Haló noviny vyšli naposledy s přílohou LUK (Literatura - Umění - Kultura) 27. dubna 2022. Bylo to také jediné autorské vydání mých poznámek, básní i esejí inspirované životem. A tak jsem si dovolil zde tyto poznámky souborně publikovat i s autorskými fotografiemi s dovolením i zde. Tak příjemné čtení. 

Prožíváme složitou dobu, která bude ještě složitější. To je také jeden z důvodů, proč jsem oslovil Karla Sýse, zda bych mohl v našem středečním LUKu, který je součástí deníku Haló noviny, publikovat své krátké autorské věci, ať už to jsou básničky, eseje, zamyšlení, různé společenské i osobní teze o životě.

Kdo mne zná, ví, že u sebe nosím neustále nejen svůj diář, ale vždy i takové malé sešitky, které jsem naplnil právě těmito poznámkami z jedné i druhé kapsy. Původně jsem to chtěl přísně rozvrhnout na jakési části o společnosti, o politice anebo o lásce. Karel Sýs mi doporučil, abych toto aranžmá nechal volně plynout, a tak věřím, že Karel ví, co povídá a nechám v tomto směru jemu volnou ruku.

Nečekejte vysoké umění havlovského typu, kdy po přečtení se vám myšlenky zavrtají do hlavy a kdy v nich hledáte tu skrytou filozofickou myšlenku, abyste pak zjistili, že je to ve skutečnosti nakonec jen malá opilecká etuda, totálně bez významu. Ne, opravdu tohle nehledejte.

V mých krátkých poznámkách jsou spíše věci podněcující k zamyšlení a inspiraci. Velký prostor zde má láska, neboť ta nás provází celým životem a zasahuje i celou společnost. Dělá z nás opravdovou lidskou bytost. Snad vám odlehčí tuhle vypjatou dobu a možná vykouzlí i chvílemi úsměv na vaší tváři.

V hluboké úctě k vám i životu

Dávná doba

Roman Blaško

Narodil jsem se v době, kdy pracovat se muselo, i když se někde upřednostňovalo lajdáctví a šlendrián, ale co je to proti dnešnímu nelidskému destruktivnímu spekulantství a dvacetinásobnému kriminálnímu chování, které nikdy nebude potrestáno důsledně. Narodil jsem se v době, kdy poctivé práce bylo dost pro každého. Kdy mládenec, který zbouchnul holku, tak si ji nakonec vzal, neboť by u rodiny neobstál jako čestnej chlap. Narodil jsem se v době, kdy ženy a dívky byly především vznešeným symbolem úrodnosti, rodinného štěstí a mateřství, a ne jako dnes, falešné a nakvótované rovnosti, kdy muže a ženu nerozeznáte. Narodil jsem se v době míru, jelikož jsme si jej dokázali ubránit. Z kluků se vraceli z dvouleté vojny chlapi. A i ti obyčejní vojíni měli dokonce slavnostní uniformu s kravatou. Dnes mají jen flekatý bojový mundůr různých skvrn, na němž asi není tolik vidět krev. Zlatem vyšívanou kravatu k sváteční uniformě má jen generálská šlechta.

Byla to doba, kdy jsme vlastenectví dávali jako samozřejmý vzor a vychovávali jsme k němu mládež i ostatní. A být lotrem se jednoznačně odsuzovalo. Byla to doba, kdy se neutrácelo zbytečně za ropu, a tak se mnohé převáželo po železnici, což bylo ekologičtější a nezatěžovalo to tolik silnice. Ale taky občas vlaky stály pro přeplněnou trať. Byla to doba, kdy ti šikovní a pracovití ničím nestrádali a vlastně nikdo nestrádal v tom nejzákladnějším. Byla to doba, kdy jedinec byl nucen přizpůsobit se společnosti a měl i kolektivní společenskou odpovědnost, a ten kdo nechtěl, a těch zas tolik nebylo, tak ten pak prostě musel počítat, že to nemůže mít jednoduché.

Byla to doba, kdy žádného člověka spícího v parku nenechali spát venku, a každý musel a taky dostal postel se střechou nad hlavou. Byla to doba, kdy skoro každý něco uměl a v něčem byl šikovný. Říkalo se zlaté české ručičky. Byla to doba, ve které když někdo něco ukradl, bylo jedno, jestli to bylo 50 halířů či milion, pořád platilo, že to byla krádež. Byla to doba, kdy jsme takměř vůbec nevěděli, co jsou to vlastně drogy a znali je jen z americkejch filmů. Byla to doba, kdy člověk, když dostal byt a dekret, měl jistotu, že jej nikdo, nikdy nevyhodí z bytu na ulici, a už vůbec ne, jako dnes klidně těžce nemocného a třeba i s dítětem. Byla to doba, kdy klér se staral víc o své duchovno, než o zlodějnu zločinně nazvanou restituce a o to, jak si užívat obžerství, zatímco lid chudne, nebo někde dokonce i chcípá hlady. A spousta dětí nemá ani na obědy ve škole.

Byla to doba, kdy jedinec byl daleko svobodnější, a nebylo nutno mít ke vlastní svobodě peněz, jelikož mu stát byl oporou v sociálních, a i mnohých dalších otázkách. Byla to doba, kdy sport byl dostupný všem dětem prakticky stejně, a takměř zdarma. Byla to doba, kdy jsme si byli všichni rovni, i když jich bylo pár rovnějších, ale co je to proti rovnějším z dneška. Byla to doba takových hodnot, jako je solidarita, spoustu práce a společné hodnoty si mnozí vybudovali v akcích "Z" ve svém volném čase a odměnou jim byl pocit, že udělali něco společně pro svou společnost, což posilovalo mravním způsobem celý charakter národa.

Byla to doba, kdy prostituce byla jednoznačně nepřípustná a zákonem zakázána. A i když byla, tak jen minimálně a nejvíc se vyskytovala tam, kde byly hotely a vznikala poptávka většinou od turistů ze západu, kteří vytvářeli poptávku, jelikož absolutně nedůstojná prostituce byla součást západního života. Byla to doba, kdy zákon byl jasně formulován, aby si ho každý nevykládal po svém, a místo pro lobbisty bylo tak možná jen v káznici. Byla to doba, ve které nebylo prostoru na tzv. dvojí metr. Byla to doba, kdy jsme nemohli běžně mít doma žádný arzenál zbraní a nábojů. Byla to doba, kdy byla kriminalita dvacetkrát menší než dnes.

Byla to doba, kdy jsme sice nemohli nic a mohli jsme vše.

Dnes můžeme vše a nezmůžeme se skoro na nic. Byla to doba, za kterou se nemusíme vůbec STYDĚT a já se za ni rozhodně nestydím a beru na sebe veškerou odpovědnost za případné křivdy té doby. Myslím, že v porovnání s dneškem, by to skóre křivd na společnosti a jednotlivcích bylo nesrovnatelně mnohem nižší…

Vlna oceánu

Roman Blaško

Bylo to předloni na Vánoce, a já si vždy uvědomím, jak moc je důležité udělat si obrázek o té, či oné zemi tak nějak na vlastní oči. Měl jsem to štěstí opravdu probrouzdat prakticky celý nejzápadnější cíp Francie – Bretaň. Tentokrát mě na tomto konci světa, jak tomu zde říkají, spíš nutilo k jakémusi hlubšímu zamyšlení. Jelikož mě uhranuly vlny oceánu, jež byly zrovna neuvěřitelně obrovské, a to už Atlantický oceán párkrát viděl. Uvědomil jsem si tady naši lidskou malost, která mě osobně vede k pokoře a respektu vůči tomuto vodnímu živlu. Zároveň velikost, která mne zase nutí k obdivu, co vše člověk Homo sapiens už dokázal a co hlavně překonal. Bylo zvláštní, protože při setkání s místními rybáři jsem vypozoroval, že měli vůči oceánu spíše hořký vztah. Neboť neexistuje v Bretani námořnická rodina, které by oceán nevzal někoho blízkého.

Ale mne zaujaly prostě vlny oceánu. Pohled na vlny oceánu je, jak jsem se zmínil, nesmírně úžasný a přitažlivě fascinující. Dokonce i lidé, jimž se naskýtá možnost vidět oceán denně, jsou jím fascinováni. Pozitivně i negativně. Člověk od nepaměti tuto ohromující nezměřitelnou sílu neustále překonavá, jako svoji výzvu osudu. Může ji překonat, ale nikdy ji nepokoří. Taková vlna je někdy malá a klidná, zdánlivě nehnoucí se. Jindy se promění v neskutečnou bouři a neuvěřitelnou sílu a dá všem najevo, že umí být skutečně smrtelně krutá. Dává nám signál, že právě ona je jedním z prvočinitelů života.

Vlna nás ale dokáže na druhé straně bezpečně nést na svém hřbetě přes převeliké vzdálenosti. Dokáže nás s laskavostí ovlažit, ale i velmi pyšně zchladit. Dokáže nás pěkně poděsit i pobláznit. Skládá se z nevyčíslitelného množství kapek, a přitom je jen jedna. Vlna se někdy zdá chladná, a jindy nás dokáže pěkně rozpálit. Vlna tvrdě neustoupí ze své cesty, když se valí tím či oním směrem, ale přitom se dokáže dokonale přizpůsobit. Dokáže vás jemně obejmout, ale taky pěkně sevřít. Vlna je každým okamžikem originální, nenapodobitelná, ale lidé mají pocit, že je vlastně vždy stejná, vlastně jako všechny vlny moře nebo oceánu. A někdy ji vnímáte jako viditelnou a jindy naopak. Vlna je krásná, také je často strašidelně ošklivá. Vlna je dar i břemeno zároveň. Vlna jsou spousty vzpomínek a řada zapomnění. Je tak složitá a zároveň tak jednoduchá. Vlna je smysl i nicota, bolest i radost, touha i odevzdání. Nevýslovná láska, štěstí i hluboká nenávist. Vlna je černočerná, až čarovná tma. Vlna je smrt i zrození. A přesto je vlna tím světlem naděje. Vlna tu prostě vždy byla, je a bude…

A přesně takový je i život!

Křehkost křídel motýlích

Roman Blaško

Můj věk se počítá v řádech desítek měsíců. Otvírám velmi zpomaleně oči. Záře světla mne mate, vidím tak nejistě, jsem sluncem oslněn a vše okolo je jaksi rozmazané. Slyším rytmický tlukot svého srdce, někde až uvnitř hlavy, buší mě ve spáncích. Stejně zpomaleně oči zavírám a zvědavostí znovu otevírám, před sytými jasy. Následuje hluboké hrobové ticho a černočerná tma. Prázdnota, jen můj tlukot srdce tepenně buší do mých spánků. A když oči opět otevřu, zasažen oslňujícím světlem a všude nějaký chaos, kterému nejsem schopen porozumět. Opět tma a zas světlo. Jsem silně udýchaný…

Rychle pobíhám mezi něčím, co je větší než já, přitom vdechuji směsici různých příjemných, hebkých a nových vůní a sleduji nádherné barevné skvrnky v třepetavém pohybu. Taky mi překáží to něco, co je větší než já a podivně mě lechtá. Co to je? Říkám si sám pro sebe. Později se dozvím, že tomu, co mi tak lechtivě překáželo a roste ze země, říkají tráva. A celému tomu prostoru říkají louka, louka, kterou protíná šikmá, pro mne jakoby nekonečná vzdálená a úzká pěšinka. Tehdy mi to slovo nešlo ani zopakovat, Louka. Vlastně jsem jen okolí napjatě naslouchal. Opět se rozběhnu, tráva překáží více a více, mé slabé nemotorné nohy mě ale unášejí, a vlastně ani nevím kam. Kolem je pořád hluk, nebo křik, který vychází z nitra těch malých postaviček, jež se prudce pohybují okolo mne a strkají do mě. Chvílemi mi jejich křik rve uši, ale přitom to snadno přecházím. Zvláštní, proč?

Zastavuji a rozkoukávám se, všechno mne fascinuje, vadí, láká i doslova vtahuje. Nevím, co dřív a do toho pořád ten pravidelný tlukot mého vzrušeného srdce bijící do spánků. Vidím plno barev a vůbec svět plný rozmanitého.

Z ničeho nic se ocitám ve vlastním životě, vlastním bytí, uvědomuji si sám sebe. To jsem já. A co to vlastně znamená? Kdo jsem a co jsem? Neobratně se dotýkám sám sebe a jsem v rozpacích. Přesto vše kolem mne se zdá nádherné a vzrušující, krásné i nějak tíživé. Něco mě nutí k neustálému pohybu, ze kterého mám skvělý a radostný pocit, jež ani nedokážu popsat. Bylo toho tolik, že nebylo možno pro tak malé dítě tohle vše absorbovat v takovýchto dávkách. Jsem stále zadýchaný. Všechny děti kolem mne jsou vlastně větší, mám pocit, že je musím dostihnout, a přitom jim vůbec nestačím.

Kolem nás třepetavě poletují jakési tmavé a jindy zas bělavé skvrnky. S velkým zájmem sleduji tyto barevné třepetavé skvrnky, jež sotva zahlédnu. Děti okolo vyskakují a snaží se lapit tyto skvrnky do své malé hrsti. Nejde to, jsou tak mihotaví, rychlí, a navíc dokáží vzlétnout tak svobodně vysoko. Na chvíli na děti kolem mne zapomenu. Běžím a pak se zastavím, nevím proč, vzpínám své paže k nebi, s dlaněmi vzhůru a rozevřenými dlaněmi, směrem k zářivému slunci, jako bych ho chtěl obejmout, nebo z něj kus utrhnout, ale je však nekonečně vzdáleno. A aniž bych si to přál, jedna třepetavá a krásně barevná skvrnka, mi usedá přímo do mé, tehdy malinké dětské dlaně. Děti se obdivně okolo mne srotily. Obdivovaly, přály, ale i záviděly. Byl jsem to já, kdo nakonec měl na dlani to křehké a barevné něco, zatímco ostatní prostě neměli to štěstí, ač se snažili, jak nejvíc mohli. Nevím proč, snad instinktivně v předtuše plachosti, velmi opatrně, pomalu a zároveň fascinovaně si prohlížím to něco. Jé motýl, ten je krásný, říkaly děti okolo mne. A opravdu, byl tak nádherný, poprvé v životě jsem vnímal takovouhle neuvěřitelnou krásu jemných tvarů a proměnlivých barev. Byl jsem doslova očarován jakousi vzájemnou harmonií, kdy jsme byli sobě tak blízko. Hlubokost mé fascinace vycházela z toho, že to bylo poprvé? Nebo snad jedinečné? Tak jako každá, naše chvíle v lidském životě. Motýlek zatřepetal křídly a já reflexivně, velmi prudce a silně, ale nenávratně a nešťastně sevřel svou dlaň. Teď, když byl tak blízko, byl přece můj napořád. A rozmáčknul jsem ho během vteřiny! Tím ukončil jeho křehké bytí, jeho nádherný, barevný a třepetavý život. Teď jsem si mohl bez veškeré opatrnosti prohlédnout, tu rozmáčknutou šupinatou krásu. Ale můj motýlek už nebyl tak nádherný. Byla to jen hromádka barevných šupinek, bez harmonie, bez krásy, bez záře, a hlavně úplně bez života.

Čas se skoro zastavil a já cítil něco jako bolest a hořkost. Neplakal jsem, ale ta bolest byla opravdu silná, tíživá a nesnesitelná. Nevěděl jsem si s ní rady. Zahoď ho, chytíš si jiného, říkaly děti kolem mne. Ale já chtěl tohoto, byl můj první a byl pro mě nejkrásnější a nejduhovější. Nakonec neobratně nakláním dlaň k zemi a ve zpomaleném čase vidím, jak tu neživou hromádku rozdrcených šupinek vítr rozfoukává do mého okolí, do trávy vyšší, než jsem byl já.

Je mi smutno, hořko. Nevím, co mám udělat. Ten bolestný a krutý pocit nikdy nezapomenu. A nechci ten pocit už nikdy mít, cítím silnou potřebu se tohoto pocitu okamžitě zbavit. Ale nikdy v životě jsem se ho už nezbavil, pořád ve mně zůstává a nesu ho navždy v sobě, na cestě svým životem. Zjistil jsem, že krásný a slunečný den může být i krvácivě a hořce dramatický, kdy nelze vrátit čas zpět za žádnou cenu. Stejně tak jako tu radost, vnímání krásy, barevnosti a pestrosti neustále ubíhajícího a zároveň jedinečného života. Byla to velmi krutá zkušenost na úplném začátku mého vlastního bytí. Čas však plynul a já trochu zapomněl, ale získával jsem i zkušenosti opačného charakteru, stejně vzrušující, stejně krásné a občas plné štěstí.

Po letech přicházím na to samé místo a nevycházím z údivu. Ta nádherná, voňavá a nekonečně velká, převeliká louka, s trávou vyšší než já, se proměnila v takový mrňavý, blátivý plácek, bez slunce a bez motýlů. Jak pomíjivé, říkám si, a opět ještě víc hořké. Uvědomuji si prchavost minulých okamžiků. Vzdálenost času od chvil krásných je nijaká, relativnost je všudy přítomná a v duchu přemýšlím.

Je zde vůbec ještě prostor na skutečnost, krásu a lásku, která je nerozplynutelná? Nebo máme nárok jen na prosté vnímání přítomné skutečnosti? Kde je ta úžasná harmonie a symbióza přírody a člověka? Proč nemá trvalejší hodnotu? Pokud tu někde je, a já chci věřit, že je! Kde je ta velká louka plná motýlů a šťastných hrajících si dětí, říkám si. Nevím, ale mou povinností je tohle všechno hledat, a pokud najdu, chránit a vyzdvihnout nad hlavu tam, odkud tenkrát na té louce přilétl ten jedinečný a přenádherný motýl…

Ano, je to povinností nás všech, bezezbytku. Jak však toho dosáhnout, když proti osamělému člověku plnému lásky, stojí zlo, cynismus, amorálnost, lež, lhostejnost, pokrytectví a mamon. Nevím, ale začnu tím, že budu hledat ty, co jsou také plni lásky a cítí stejnou odpovědnost a povinnost k životu jako já. Zde je ta naděje, která by dala šanci dalším krásným a tolik křehkým motýlům. Pak se stane, že nás všechny, co o to budou stát, zaplaví štěstí, které se stane pohonnou hmotou, hlavním zdrojem v pokračování směrem vpřed. Do toho se vkrádá další otázka, jak poznat v tom množství vrstev reality tu podstatu. Aby pak člověk omylem, nebo jen tak reflexí, tu mnohdy křehkou podstatu života na dobro nerozdrtil. Odpověď je v toleranci, pokoře, lidské soudržnosti a úctě, jež je jakousi směsicí upřímné lásky, vyvážené zdravým rozumem, kde respekt střídá obdiv a záplavy obyčejného štěstí. Myslím, že to je pravá a jediná možná tvář skutečné budoucnosti člověka.

Žebrák

Roman Blaško

Spálený od slunce i mrazu,

je otrhaný muž.

Hlava je skloněná,

snad studem mezi kolena.

Šat špinavý a páchnoucí,

duše nicotná a tonoucí.

Čekání na mizivou naději,

každý utíká od něj raději.

Do tepla, za světem,

za láskou pod světlem.

Čekání pro drobné, promění na chvíli něco,

jako je životu podobné.

Podobné něčemu, jako je život sám.

Nemůže utéci, nemá kam.

Kdo z nás mu pomůže, kdo z nás ho potěší?

Kdo z nás ten nicotný chlad

a hladovou žebrotu,

proč se tohle neřeší…

Tři noci v Paříži

Roman Blaško

Nádherná, romantická, secesní a deštivá Paříž. Vstupuji do nenápadného hotýlku Cervantes a usměvavá, brýlatá, drobná a milá recepční s typickým francouzským mikádem mi nabízí malinkatý pokoj, a v tom malinkatém pokoji ještě malinkatější pracovní stolek a k tomu vůbec úplně nejmalinkatější koupelna na světě. Ale od vstupu je zde ještě něco zvláštního, jen pořád nevím, co!

Noc první

Unavený z cesty, propocený a promoklý dohromady. Hned z letiště jsem spěchal na tu pro mne pracovní nespolečenskou akci. V hlavě plno nových poznání a překotných myšlenek. Dávám si sprchu a pomalu se rozpouštím… studenou, neboť teplá, než doproudila do pátého patra, tak jsem to vzdal. Uvolněný uléhám na širokou postel. Zase se mi tady vkrádá do mysli. Je to něco zvláštního, pořád to nemohu přesně určit. Jsou čtyři ráno a já procitám. Budí mě bubnující déšť na terase. Je zde výhled sice na zeď jakéhosi nádraží, ale čerstvý vzduch je nanejvýš příjemný a sladce osvěžující. Myslím na své blízké a je mi vlastně krásně. Myslím, na tebe, má lásko…

Noc druhá

Celý den jsem ale opravdu intenzivně pracoval. Ven jsem si vyšel jen pro nějaké jídlo, ovoce a pití. Zkoumám ta svá nová poznání a docházím k podivným závěrům. Přesto mě to dává všechno smysl a skládám mozaiku souvislostí, až pomalu nevěřím svým očím. Venku je opět, nebo stále dusno a prší. Vyčerpaný padám na postel a pozvolna usínám. Ve čtyři ráno opět procitám. Zase slyším, jak bubnuje déšť do oken a na terasu. Je mně ale dnes smutno. Beru ten malý kousíček látky, na kterém je vyšívaný vzkaz "Mému milovanému". Je to nedlouho, ale city jsou stále hluboké a chvílemi hlubší než kdy jindy. Svlékám se, ležím na lůžku a déšť mě svým bubnováním znovu pozvolna uspává. Je mi smutno, ale vlastně krásně, protože tě doslova vedle sebe cítím, má lásko.

Noc třetí

Můj syn Jan mě pozval na oběd. A byli oba skvělí, syn i oběd. Opět intenzivně pracuji do úmoru. Zároveň utěšuji svou známou z Ukrajiny, protože chtějí opravdu hodně ublížit. Organizuji z tohoto malého romantického a zapadlého místa v centru Paříže pro ni pomoc… Daří se to, ale je potřeba jednat strašně rychle a zařídit opravdu spoustu kroků k tomu, aby se jí nic hrozného nestalo a její život měl dál vlastní existenci.

Unavený a vyčerpaný se otáčím a doslova padám na postel. Okamžitě usínám. Procitám zase ve čtyři ráno. Probouzí mě bubnování deště, ale tentokrát je šílené ale opravdu šílené dusno. Svlékám se sebe šaty, ve kterých jsem usnul a poprvé vcházím na obrovitou střešní terasu.

Připadám si bláznivě, ale na druhou stranu se cítím neuvěřitelně svobodně. Déšť se vpíjí do mého nahého těla. Slyším projíždět vlaky a cítím přenádhernou vůni levandule. Ano, to je to zvláštní, co jsem cítil, nádherná, měkká, ovlažující vůně levandule. A proto myslím celičkou dobu na tebe, má lásko, proto jsi tady se mnou a já tě tak intenzivně cítím. Je to proto, že jsi celá, celičká prostoupená mnou a já mám nejslastnější blažený pocit. A jdou mi na mysl dávné myšlenky, které se k tobě nikdy nedostaly. Chtěl jsem ti dát co největší kus ze svého života. Ale vzala sis jen vroucných několik chvil. Strašně moc a moc mi chybíš, má lásko, i když jsi stále se mnou, má horoucí a hluboká, trvalá, nejbolestivější a zároveň nejlaskavější lásko. Je toho tolik co ti chci říct, ale už asi nikdy neřeknu. Déšť, který do mě buší a vpíjí se do mé rozpáleně horké kůže. Jsem celý zmáčený ale ten pocit, že jsi mnou prostoupená, mě dělá velmi šťastným. Tyto tři pařížské noci jsou jen naše, jsou opravdu jen naše, má lásko… Promáčený usínám s vůní levandule a svírám ten kapesníček, kde je napsáno…Navždy už tvůj.

Paříž 4:10 ráno pondělí 1. února 2021

Vůně mého syna

Roman Blaško

Drásající stesk provázeje mou mysl… Chybí mi srpnové ranní cesty do školky s mým synem Janem. Chybí mi dotyk jeho malinkých prstíků, které ale pevně svíraly tehdy mou dlaň. Chybí mi ty všetečné otázky "Co je tohle a co je támhle to?" Otázky, při kterých jsem si už tehdy moc dobře uvědomoval tu jeho nezměřitelnou touhu po vědění a poznání, která se odehrávala v té malé, ale rychle rozvíjející se hlavince mého syna. I já to měl podobně a dokonce, doposud mne to neopustilo. Chybí mi lahodně chladná rána s chutí pozdního léta a vůní ostružin, jež jsme po této cestě do školky za humny sbírali, a za každou nasbíranou hrst jsem dostal od mého milovaného, rozmilého Jeníčka tuze sladkou a zároveň loupežnickou pusinku. Byli vlastně tak sladké… Pusinky i ty ostružiny. Pamatuji, jak krev ostružin nám ulpěla na prstech a v dlaních do podvečera, kdy jsme se vraceli domů do malé vísky s prostým jménem Luboměř. Dnes mi zbyl už jen ve vzpomínkách ten obraz té cesty, občas vidím i tu karmínovou barvu krve z ostružin ve svých dlaních, i když tam vlastně vůbec není. Ale hlavně cítím tu silnou vůni mého syna… Vůně mého syna je přesně to, co si nosím v sobě od jeho narození… 

Nosím si, ve své dnes už potrhané duši tuto vůni a kdykoli si zamanu, je tu můj syn se mnou i přesto, že je v cizím kraji předaleko. Je tam, kde si vytýčil své tužby a sny, jež si pomalu a s jistotou naplňuje. Je to cesta trnitá a myslel vždy na mé rady, které jsem mu dával. Pokud chceš si splňovat sny, musíš za nimi vytrvale jít. Ta vytrvalost je v tom, že hodně nejdříve hodně obětuješ, a pak se ti také cesta bude zdát samý kámen a občas i nezdolná. Abys ji překonal, musíš mít v sobě víru, musíš vědět víc než všichni ostatní a odpírat si pohodlné skryté i přiznané zkratky, musíš si rozložit vlastní sílu a mít na této cestě dobrou náladu pro ty, co jdou s tebou i když se zrovna vesele cítit nebudeš. Protože teprve pak se staneš pro ty ostatní váženou autoritou a následně ti budou sami pomáhat na této cestě. Ano, jedině tak si můžeš naplnit své sny a tužby, ale i život… Život ti leží u nohou a svůj osud máš ve svých rukou zabarvených ještě tou krví ostružin. V tomto směru jsem ho sám směroval a spolu s jeho mámou formoval. A teď mi tu chybí. Zbyla mi jen ta silná vůně… Ta vůně, je plná ušlechtilosti, ale i oprávněné pýchy. Ta vůně je plná víry, neboť mnoho musel už teď překonat. Ta vůně se zrodila v mrňavém kousku světa s mým synem. Ta vůně je plná síly. Síly tak mocné, že hory přenáší – zdá se. 

Ta vůně je prokletá, spolu s prokletými básníky i klasiky, kteří urputně šlehají do duší nás všech, co se ztrácejí v bolestech rodící se tvorby, jež zůstala jako odkaz lidstvu jít vpřed správným směrem. Ty vůně, co procházejí časem dějin a jsou tak dynamicky proměnlivé. Dějin bohatosti i bídy, válek i míru, života, smrti i štěstí. Ta vůně prodchnuta a zdobena láskou ke svým blízkým i vzdáleným. Ctí, která je brněním muže a chrání daleko víc, než jen jeho samotného. Také svědomím v každodennosti, kde toto svědomí málokdo docení a které není viděno. Laskavosti, která trvá jen pár vteřin a která je každou jednou vteřinou stále více mimořádně vzácná. Ta vůně plná plodnosti a hojnosti zářící jako o žních, kde jsou plody těchto žní zdrojem dnů budoucnosti. Ta vůně hrdosti na dosavadní činy našich předků i celých pokolení. Ale i na činy své, i když vypadají bezvýznamně a téměř nejsou vidět. Ta vůně neutuchající vášně a touhy, co rozdává nadhled nad lidskostí v dobrém i zlém. Láskou ke všemu krásnému, kde krása je rozmanitá a takměř každý by ji chtěl vlastnit, nebo se jí alespoň dotýkat, či se jen na ni dívat. Ta vůně touhy a vášně, co tolik komplikuje samotný život. A přitom bez nich nelze plnohodnotně život prožít. Ta vůně tvořivých snů a vizí, které obohacuje společnost a ukazuje se jim jako azimut, když se ztratí v dějinné minulosti. Ta vůně naděje, co je sluncem na nebi, v naprosté černočerné tmě. Naděje, co je zas a znova impulsem dalších nekonečných cest a jejich nesčetných poutníků.

Cítil jsem tu vůni mého syna, když jsme se spolu procházeli někde tam na březích konce světa. Na březích, kde se jim říká Finistere. A právě tady, na konci světa, to teprve vše začíná, můj synu. Na každý konec navazuje další začátek něčeho nového. Tam na konci světa je cítit tu sílu všech živlů. Matky země, vlhkost oceánu s chutí po životodárné soli, a nezlomnosti povětří… Ano tam se člověk skloní před zdrojem života, duhovými paprsky slunce a tam si člověk uvědomí svou malost, ale i svou velikost. Bez uvědomění toho všeho nepřekonáme všechny překážky světa kladené před naši existenci. Kéž by jeho přístup k životní pouti byl příkladem pro mnohé jiné…

Ano, v tom všem cítím vůni svého syna…