Komentáře

Zachovejme to dobré z práce našich otců

Která z politických stran se může chlubit tak dlouhou dobou své existence? Je to 103 let, kdy tato politická strana byla založena. Komunisté byli ti, kteří nasazovali své životy v letech 1939 – 1945. V boji proti německému nacismu. Bojovali na východní frontě po boku Rudé armády. Prvnímu samostatnému armádnímu sboru velel generál Ludvík Svoboda. Hodně komunistů zemřelo v koncentračních táborech. Komunisté i po okupaci přešli do ilegality, odkud bojovali proti nacismu.

V roce 1948 vytvořila nový a do té doby neznámý společenský systém. Socialismus. Vlastně vznikl z ničeho. Neměl žádné společenské základy, jako kapitalismus. A přesto projevila svoji života schopnost. Nebyla ideálním společenským systémem. Ale ukázal, že i obyčejný člověk může žít důstojným životem. Získat vzdělání, dokázal se postarat o malé děti v jeslích a potom v mateřských školách a umožnit rodičům chodit bezstarostně do práce. Protože věděli, že je o jejich děti dobře postaráno. Na Základních devítiletých školách (ZDŠ) bylo o žáky postaráno. Dostali bezplatně zapůjčené učebnice, sešity. A mohli chodit do školních jídelen na obědy. Na každé základní škole existovalo Sdružení rodičů a přátel školy (SRPŠ). Každý rok do něj rodiče přispívali částkou. Nevím, jak velká tato částka byla. Jezdili jsme na školní výlety. Měli jsme cvičení Civilní obrany (CO).

Po ukončení ZDŠ někteří šli studovat na gymnázia a potom na vysoké školy. A někteří jsme šli do učení. Já jsem se učil v Železničním učilišti v Karlových Varech, kde jsem byl na internátě. Ten do dneška stojí naproti Dolnímu nádraží. Měl jsem ubytování zdarma, celodenní stravu zdarma a učebnice zdarma. Domů a do školy jsem jezdil vlakem zdarma. Ve třetím ročníku jsem dostal drážní uniformu. Po vyučení jsem podepsal pracovní smlouvu s ČSD na tři roky. Jaké vymoženosti má současná mládež?

V dnešní době KSČ působí na některé lidi jako červený hadr na býka. Vím, že socialismus nebyl ideální společenský systém. Že i přes své klady měl i zápory. Bavil jsem se s lidmi, kteří byli zatčeni StB. Byli i fyzicky biti. Důvod toho všeho mi však nesdělili. Ale i tak se toto nemělo stát. Ale stalo se. Komunisté nebyli jen členy Ústředního výboru, ale byli to i obyčejní lidé z řad dělníků, rolníků a pracující inteligence. Lidé, kteří svýma rukama budovali tuto zemi. A po roce 1989 se k moci dostali jiní v oblecích a kravatách a zničili toto dílo. Před rokem 1989 zarytí komunisté. Po roce 1989 zarytí demokraté. A dav jásal a s nadšením je volilo do Poslanecké sněmovny. A tihle politici nám ukázali, jak podle nich má vypadat socialismus s lidskou tváří. Znehodnotili úsilí těch, kteří tuto zemi budovali. A udělali z nich žebráky a ze sebe boháče. Odkud asi vzali tak velký majetek a tak velké množství peněz? Vždyť za socialismu nebylo tolik milionářů jako po roce 1989. Na důchodce nadávají, ale sami berou vysoké důchody. Určitě ne 20 000 Kč měsíčně.

Změnila se doba. Změnili se i lidé a u některých i jejich myšlení. A tak se sám sebe stále ptám: Kdo tuto zemi zbaví těch, kteří tuto zemi nebudují, ale soustavně ničí? Rozděluji tuto společnost. A schovávají se za vlastenectví. Vždyť oni sami ani neví, co to slovo znamená. Jen si je přizpůsobují vlastním potřebám. Odpovězte si sami sobě. Co vlastně chcete? Co očekáváte od své budoucnosti? Vždyť z dětí jsou jen vzdělanci, kteří nesmí přemýšlet. Strana Pirátů zakázala, aby se děti učily pamatovat si probíranou látku. Že to je vůči nim šikana. Zda to skutečně prohlásili, nebo ne, nevím. Ale pokud se nebudou učit pamatovat, tak z nich budou jen vysokoškoláci bez ducha. Teoreticky mohou být na vysoké úrovni. Ale v praxi budou nepoužitelní. V současné době asi není tolik učebních oborů jako za socialismu. Kde jsou noví instalatéři, zedníci, pokrývači a jiné učební profese?

Říkejte si, co chcete. Ale tím, že zrušili povinnou vojenskou službu, vlastně vytvořili nový »druh muže«. Za nás se říkalo, že kdo nebyl na vojně, není chlap. Z dnešních kluků vyrůstají mamánci. Zahlceni tablety, mobily a počítači. A laxní ke svému okolí a k dění v této společnosti. Což vyhovuje našim samozvaným politikům. Proto si říkám z logiky věci pojďme a zachovejme si, nebo znovu obnovujme, myšlenky, principy, konkrétní systémy, které se v minulosti ukázaly z pohledu potřeb a důstojnosti člověka efektivní.

Vladislav Jurutka

Rudá armáda byla, je a navždy zůstane osvoboditel

Už ani nevím, kdo mi tento citát nedávno říkal, ale zaujal mě: »Dějiny jsou soupis významných událostí, které se udály úplně jinak. Popsaných historiky, kteří u nich vůbec nebyli. Pro poučení lidstva, které se z ničeho nepoučí!« Hlavně mě zaujalo to, že se lidstvo nepoučí. Ne, lidstvo poučené je a velmi krvavě. Ale moc, která vládne i v současnosti, má všechny možnosti další generace uvrhnout do lži, krvavých válek a zabíjení, kdy lidský život nemá žádnou hodnotu.

Pražské povstání a Prahu »zachránili vlastně kontroverzní, chudáci vlasovci« a ruští padlí osvoboditelé se vlastně otrávili alkoholem, protože neměli už co osvobozovat.

Takže proč se vlastně Rudá armáda na rozkaz maršála Ivana Stěpanoviče Koněva hnala do Prahy? Nebylo to snad v reakci na volání o pomoc z Českého rozhlasu? Proč byl sestřelen a vzplanul první tank T-34 A, který vjel na Klárov jako první, když Praha byla vlastně osvobozená? Proč zakázal maršál I. S. Koněv Prahu odstřelovat z těžké techniky? Nebylo to náhodou proto, aby nebyly poničeny památky? Nebylo to hlavně také proto, že by zemřelo více civilistů a občanů Prahy? A nebylo to také proto, že Praha byla plná Němců a fašistů? A nestálo tohle rozhodnutí maršála I. S. Koněva více životů právě Rudou armádu? Když se projdete po Olšanech, kde vojáci Rudé armády leží, a pohlédnete na jejich data narození, tak kdo má děti, tomu vyhrknou slzy do očí, protože zjistí, že to byli většinou tuze mladí kluci okolo dvaceti let. A dnes se o nich mluví jako o opilcích, okupantech a ztělesněném zlu. Hrozný svinstvo tohle přepisování dějin.

Neskutečná hanebnost a neúcta především k Rudé armádě jako k osvoboditelům. Tohle se prostě ubránit musí! Tady přesto nikdo neprojde. A ještě jedna věc, kterou je třeba zdůrazňovat a obhajovat. A tím je zásadní role komunistů při vítězství nad fašismem v druhé světové válce. Pod vedením komunistů, bolševiků a jejich spojenců, byl poražen Hitler a jeho fašisticko-nacistické Německo. Máme být tedy na co hrdi. Oslavujme 79. výročí Vítězství nad fašismem důstojně i pro poučení dalších generací lidstva, i když boj komunistů o historii a proti fašismu teprve začíná.

Jiří Grünbauer

A ještě stávka zemědělců

Tato otázka neutichla, to jen média se ji snaží zavrstvit jinými zprávami. Dokonce je tato otázka neustále aktuálnější. Zemědělci, stejně jako lidé působící v mnoha jiných odvětvích, se rozhodli pro stávku v našem hlavním městě v Praze. Stávky v posledním období proběhly dokonce dvě.

A hlavní důvody? Především slabá podpora ze strany státu, či upřednostňování podpory dovozu ze zahraničí. Vláda od svého nástupu spíše než o podpoře našich občanů, hovoří o nutných škrtech ve všech oblastech. A to se samozřejmě týká i tentokrát stávkujících občanů fungujících v zemědělství.

Před zemědělci stávkovali lidé působící ve školství. Dokonce také několikrát. Jim ta stávka výrazně pomohla při budoucích vyjednáváních o podpoře ze strany státu. Myslím si, že důležité je, být ve stávce sjednocen, což se pedagogům podařilo o něco lépe, než stávkujícím zemědělcům. Podle mého názoru vláda z tohoto důvodu nevěnovala příliš pozornosti protestujícím, jelikož zemědělská scéna nebyla sjednocena.

Já doufám, že se podaří zemědělcům vyjednat takové podmínky, aby mohli pracovat více v klidu s dostatečnou podporou ze strany státu. Že vláda bude upřednostňovat pouze české zemědělce a třeba jim sníží DPH, či jiné úlevy. Protože čeští zemědělci jsou pracovití a skutečně oddaní svému náročnému povolání, za které nejsou dostatečně ohodnoceni jak slovně, tak především finančně. A za takové budu bojovat v Evropském parlamentu, protože už STAČILO!

Jiří Svoboda

Premiére Fialo - děkujeme

Narodil jsem se v Československu, přesněji v Československé socialistické republice (ČSSR). Jsem nesmírně rád za to, že mohu porovnávat s dneškem, s kapitalistickým systémem. Vztahy Čechů a Slováků byly, jsou a rozhodně budou propojeny, a národnostní otázky si málokdo a málokdy dovolil hrotit. Tenkrát v Československu bylo pro nás nepředstavitelné, že bychom mohli existovat každý zvlášť. A navíc tak zásadní otázku nám ani nedovolili rozhodnout v referendu. Věděli proč. Byl to podvod na československém národu. Nakonec se to stalo. Ani jsme se nedokázali pořádně nadechnout a nestačili jsme koukat.

Nicméně svět se mění a já osobně věřím, že na samém konci bude pro příští generace progres a rozvoj k lepšímu a vyššímu. Jen je otázkou, jak rychle tento proces proběhne. Protože všechno jde totiž udělat různým způsobem, postupně, něco téměř okamžitě, ale taky se to dá zdržovat, že se to zdá až nekonečné. No a jsem u meritu věci. Česká vláda odložila na neurčito dubnové jednání české a slovenské vlády z důvodu rozdílných názorů na válku na Ukrajině. Neuvěřitelná nehoráznost a arogance vůči slovenským bratrům a jejich legitimním představitelům. Nicméně premiér slovenské vlády Robert Fico to řekl správně, vztahy Čechů a Slováků jsou jedinečné a historicky osvědčené. Jsou plné přátelství, příbuzenských vztahů a porozumění a rozhodně je nelze narušit. To, že má vláda Slovenska mírovou linii politiky, je v její plné kompetenci, která je podpořená jejím volebním mandátem, a nám nepřísluší se do ní vměšovat.

Já osobně si myslím, že naše česká vláda v čele s premiérem Petrem Fialou, kterého podpořil prezident České republiky Petr Pavel, udělala velmi dobře. Proč? Z celé řady důvodů. Jednak proto, že to progresivně sníží ještě více její nedůvěryhodnost a ukáže její základní elementární politickou "gramotnost". Za další, naopak to zvýší popularitu Roberta Fica, který v reakci odpověděl, že česká vláda je vždy na Slovensku vítaná. No a pak se také vykreslilo, kdo je na čí straně a proč zrovna naše vláda toto jednání se slovenskou vládou zrušila jen čirou náhodou chvilku po tom, co ČR navštívil francouzský prezident Emmanuel Macron. Vlastně si můžeme přát více takových "skvělých" kroků ze strany naší české vlády a našeho proukrajinského premiéra. Fialo, děkujeme.

Jiří GRŰNBAUER – První tajemník Komunistické strany Československa

O čem se mlčí

Roku 410 dobyl král Alarich se svými Vizigóty Řím. Tři dny plenění centra Západořímské říše zcela zlomily starou římskou hrdost a odhodlání. Barbaři ničili vše, co symbolizovalo moc a slávu do té doby dominantní civilizace. Zničili nesčetné svědky vysoké úrovně umění a vzdělanosti a zasadili rozhodující ránu blahobytu věčného města.
Z pohřebních uren vysypali i popel dávných císařů a zajali řadu obyvatel. Desetitisíce jich zároveň město opustily. Prostoduchý císař Honorius mezitím seděl v Ravenně, odkud nebyl schopen zorganizovat ani vojenskou, ani diplomatickou záchranu Říma, přestože to bylo v jeho možnostech. Traduje se dokonce, že když mu oznámili, že Roma padla, myslel si, že pošla jeho oblíbená slepice stejného jména.

Zjevně se mu pak ulevilo, když jej ubezpečili, že slepice se těší dobrému zdraví, neboť bylo vypleněno pouze město měst. Z této rány se antický Řím již nikdy nevzpamatoval. A samotná Západořímská říše se v příštích 66 letech prakticky rozpadla. Na jejím území vznikly nástupnické státy pod vládou příštích Germánů, jež římskou říši rozbili.
A následky pro původní obyvatelstvo? Počet obyvatel postupně klesl na pouhou desetinu oproti době římského rozkvětu. Lidi kosil hlad, epidemie a války, protože likvidace profesionální veřejné zprávy, produktivní výroby a efektivního zásobování, likvidace vzdělávacího systému, neschopnost využívání již objevených technologických vymožeností, jež šla samozřejmě ruku v ruce s neschopností opravy porušené a chátrající infrastruktury, to všechno byly faktory, které prudce zhoršily kvalitu života na území dnešní tzv. západní Evropy. Trvalo mnoho set let, než se evropská civilizace vrátila na svou někdejší úroveň. Posléze začala dokonce opět dominovat světu. A dnes? Je pozoruhodné, jak Evropa, v níž se kdekdo po celé věky v dobrém i zlém hlásí k různým odkazům starého Říma, rychle nabírá směr, který v pátém století znamenal všeobecný zmar a úpadek s následkem masivní depopulace kontinentu.

Podobností je zde opravdu mnoho. Zejména v chování elit, které dnes, stejně jako před patnácti sty lety, vykazují známky jakési únavy, jež doprovází snižující se úroveň faktického vzdělání, nekulturnost, nenormálnost, neodpovědnost, mělkost a pýcha. Také rozpad tradičních systémů, účelová tvorba i aplikace práva a celková dehumanizace.
Stejně jako tehdy, kdy loutkové císaře v podstatě řídili vojenští velitelé, tak i dnešní politiky řídí nadnárodní oligarchické struktury. Přitom jsme nuceni se dívat na slabomyslné, neschopné a infantilní neosobnosti typu císaře Honoria, či na intelektuálně podvyživené bizarní figury, jež vydávají svou bezdětnost či nenormální orientaci za ctnost důležitější než péče o blaho vlastního lidu.

Jsou zde však i rozdíly. Zatímco někdejší stěhování národů coby hlavní vnější důvod rozbití impéria bylo spuštěno spontánně, hromadná migrace je svévolně organizována a vyvolávána záměrnými válkami. Někdejší epidemie taktéž nevznikaly v laboratorních zkumavkách a hladomory nebyly vyvolány vědomou a systematickou likvidací sedláků.
O takových zbraních, jako je řízená energetická krize či démonizace oxidu uhličitého neměli lidé pátého století ani ánunk. A přitom tak efektně vyzmizíkují obchodní konkurenty a zotročují náš svět. No a naše šance, vážení spoluobčané, spočívá právě v tom, že známe viníky. A víme, že jejich řádění umožňují jimi do politiky dosazení kašpaři a mafiáni.
Jejich odstraněním tedy můžeme proces sebedestrukce zpomalit, ne-li zastavit.

Nejbližší možnost budeme mít v ČR 19. února, kdy do Prahy zamíří traktory našich sedláků. Jejich protest je namířen proti Evropské unii i vládě, jejíž demisi požadujeme. Přidejte se k nim. A přijďte se svými požadavky. Nejsme tak daleko od zhroucení celého euroamerického světa.
Barbaři už rabují všude. Naši zemi nevyjímaje. Postarejme se proto alespoň o vlastní dvorek. Udělejme pro začátek více pro svržení nejhorší polistopadové vlády. Vzpomeňme osudu Říma a snažme se odvrátit nevyhnutelné následky. Vážení a milí, mějme se rádi, nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme. Těším se na vás na dalším setkání u pokračování cyklu O čem se mlčí.

Stanislav Novotný - Předseda Asociace nezávislých médií

Stydím se za prezidenta 

České republiky

Naše společná paměť týkající se druhé světové války nesmí být nikdy podobnými žvásty přepsána. Je nedílnou součástí našeho historického vědomí. Je utvrzením, že jsme stále ještě antifašistickou společností. A do této paměti patří hrdinství všech Čechoslováků, kteří bojovali jako partyzáni, v zahraničním odboji, na barikádách Pražského povstání nebo třeba bojkotem v továrnách nebo dodáváním odvahy svým spoluvězňům v koncentračních táborech a nacistických kriminálech. Stejně tak sem patří Sovětský svaz a jeho Rudá armáda i její nezpochybnitelný a nejvýznamnější podíl na porážce hitlerovského nacismu a osvobození Československa. Na ty všechny pan prezident dnes zapomněl.

Petra Prokšanová

Potřebujeme odbory?!

Ano, tak zní otázka a moje odpověď? Ano, potřebujeme!

Jejich vznik v polovině 19. století provázeli politické bouře a nepokoje. Odbory později v druhé polovině 19. století položily základ pro větší organizaci pracujících při zakládání dělnických a socialistických stran. Odbory při vzniku 1. republiky umožnily podpořit vznik nemocenského pojištění, placenou podporu v nezaměstnanosti či placenou dovolenou.

Jejich význam vzrostl po 2. světové válce, u nás to bylo ROH, které zajišťovalo spoustu věcí, např. ochranu mladých zaměstnanců, kulturní či sportovní akce, dovolené, organizování lidí a spolupráce s vedením podniku.

Na západ od nás jsou i dodnes natolik odbory silné, že jejich postavení, např. v Německu, Rakousku či Francii umožnuje i zásah do politických věcí, stávky, demonstrace, které mohou vést až k výměně vlády. Jejich členy jsou zaměstnanci i proto, že pokud jste člen odborů, tak vás není tak snadné propustit a jejich tvrdá vyjednávání za neustále zlepšování práv a ochrany zaměstnanců, vyšší mzdy a proto odbory mají na západ od nás masivní členské základny. Navíc, když na Západě odbory demonstrují, další odborové svazy je podpoří i jen ze solidarity, ví, že je potřeba se semknout a držet pohromadě, spolu jsou silnější.

V naší zemi bohužel po roce 1989 došlo k dehonestaci práce odborů, a že prý de facto nebudou potřeba, bude jakási "demokracie" a tím pádem si každý zlepšení prosadí sám nebo s námi zaměstnavatelé budou jednat dobře. Opak je pravdou, přesto počet členů klesá, kdysi z masivní organizace je jen pár stovek tisíc lidí a bohužel nejsou tak silné jako ty západní, proto je i lidé opouští, nevidí jejich výhody, smysl při vyjednávání kolektivních smluv a zlepšení mzdových a pracovních podmínek. A čím dál tím více firem je rádo, když u nich odbory nejsou a nemusí tak čelit jejich tlaku jako ve své mateřské zemi.

Sám jsem řadu let členem odborů byl, vyjednával mzdy a sám jsem čelil i určitému tlaku ze strany zaměstnavatelů, že některé věci si jako, že nesmíme dovolit, nebo tolik si toho dovolit a dodnes nelituji. Je smutné, že sami odboráři se nedokáží semknout a držet pohromadě, proto zakládejme odbory, vstupujme a podporujme lidi, kteří se nebojí jít do střetu. Jen my sami můžeme něco změnit.

Josef Zahradník

Verteuflung, andělská křídla, andělé anebo draci? Burlaci!

Poslední dobou mě často píchá v oblasti prsou. Někoho může napadnout, že to je infarkt. Ale pozor – konkrétně myslím pravou stranu. Od doby, kdy jsem nabral jistý politický rozhled, jsem si myslel, že jsem levičák a že mé srdce bije vlevo. Takže mám buď srdce vpravo, nebo to infarkt není.

Dovolím si položit kontrolní otázku: poznáte autora následujících slov? »Před několika dny jsem četl pozoruhodnou úvahu svého přítele Rogera Köppela (šéfredaktora švýcarského týdeníku Die Weltwoche), který – ve zcela jiné souvislosti – napsal, že 'démonizace' (on použil slovo Verteuflung) nepřítele či protivníka dává člověku pocit, jako by mu 'narůstala andělská křídla'. Takovýchto novodobých andělů máme teď v Evropě, i u nás, více než dost. Proto si nechci ulehčovat argumentaci sváděním všeho na jednu osobu.«

Poslední dobou mě často nutí souhlasit slova prezidenta Václava Klause. Stal se on z pravičáka levičákem – nebo já z levičáka pravičákem? Prezident Miloš Zeman často používá bonmot, který se připisuje Winstonovi Churchillovi, že »jen idiot nemění názory«. To bude možná vysvětlení.

Ano, citovaná slova pronesl prezident Václav Klaus nejprve v Debatě v podzemí (Slovenského domu v Praze 1) na téma »15. březen 1939 dnešníma očima«, kterou uspořádala Nadace Železná opona, a následně je použil i ve článku pro MF Dnes Již osmdesátý pátý 15. březen. Souhlasit se s ním dá i v dalších větách – třeba: »Je evidentní, že 15. březen 1939 nebyl nečekanou, předchozím vývojem nepřipravenou událostí. Cítím povinnost dodat, že stejně tak nebyly nečekanými momenty ani 24. únor 2022 nebo 7. říjen 2023. Ubránit stát před vnější hrozbou vyžaduje buď dostatečnou sílu, nebo silnou vůli, nejlépe obojí. To první nemáme, a neměli jsme ani v roce 1938 a 1939, ale ani v roce 1968. To druhé nemáme také. Beneš ale nebyl Zelenskyj. Nedopustil masové vraždění a rozbombardování země. Je třeba posunout se od tehdejšího k dnešnímu ohrožení České republiky. Tehdy byla ohrožována naše skoro 'fyzická' podstata. Tehdy nás chtěli vysídlit kamsi na východ. Teď nás nikdo nevysídluje, teď nás naopak osídluje. Naše státnost a suverenita dnes nejsou ohrožovány mašírujícími vojenskými jednotkami. Je evidentní, že o nic takového Rusku ve vztahu k nám nejde, i když nám někteří naši vládní politikové tvrdí opak.«

Kdo je pravičák, kdo levičák? Je to vlastně ještě vůbec nutné rozlišovat? Co když to dělení je už jiné? Třeba to, o kterém zpívá kapela Kabát v písni Burlaci: »Nebe je temný a mnohem níž, jen vlků dávnej chorál z hor, a já tu marně hledám skrýš, když cesta rovná se nám ztrácí, lidi jsou andělé anebo draci, a každej dobrej skutek sílu vrací, no tak jen otoč se a podívej na lodě za tebou!«

»Burlaci jsou o takovym tom životě, co tady prožíváme všichni. Občas je to dobrý, občas je to na ho*no. Ta písnička je prostě o tomhle. Je to jakoby hozený na Burlaky na Volze, ale když si to poslechneš tak ti dojde, že je to o všech lidech okolo tebe, o nás…« uvedl autor textu Milan Špalek.

A o tom to asi bude…

Zbyšek Kupský

Zrodil se hrdina

Smrt Alexeje Navalného rozpoutala další sérii hysterie v tzv. demokratickém světě. Ovšem, hodila se. Pro Rusko jde, ač to jistě nepřizná, o tragédii. Dokazuje totiž, že je něco podivného v jeho soudnictví a vězeňství. Skoro se zdá, jako by to nebyla náhoda. Navíc se stala dalším kamenem, kterým lze hodit po Rusku a používat ho jako argument mezi neutrály. Nic lepšího tedy koalici vedené Spojenými státy nemohlo potkat. Živý Navalnyj, i když ve vězení, nebyl ničím, nemohl být oponentem Putina a ani v Rusku moc neznamenal. Jen on si mohl myslet cosi o své velikosti. Stejně jako odpůrkyně Putina a exhibicionistky ze skupiny Pussy Riot. Mrtvý Navalnyj je však terno.

Jenže totéž si tzv. demokratický svět, který si chce podřídit Rusko, myslel také o Němcovovi, když zahynul při dosud nevyjasněné střelbě. Brzy se na něj zapomnělo. Kromě pražských radnic, pochopitelně. Jinak se nestalo nic. Jen Česko a Anglie po něm pojmenovaly ulice a to exministr Němcov byla jiná šajba. Živý Navalnyj byla špatně řiditelná střela, které ustřihli drápky. Velmi dobře ho v pátek ohodnotil exministr Cyril Svoboda. Podle něj byl protiputinovský, ale zda by dělal jinou velkoruskou politiku, než Putin, bylo otázkou. Jeho nacionalismus by zřejmě rozparcelování Ruska a sebrání mu jeho přírodního bohatství Západem těžkou dovolil. Mrtvý Navalnyj odpovědět už nemůže a to je pro jeho současné opěvovatele zřejmě dobře. O to lépe se z něho dělá mučedník.

Čas ukáže, jak dlouho prapor Navalného bude sloužit tzv. demokratickému světu. V každém případě jeho smrt je ternem a je třeba ji využít. Proto nás hodinu za hodinou z televizních obrazovek bombardují informacemi o něm a dalšími šoty o jeho možná dokonce hrdinné smrti. Tzv. demokratický svět je totiž rozrušen. Má další argument. V Rusku je přece před prezidentskými volbami. Je tedy nutné oslabit Putina. Proto v mainstreamových médiích tolik místa pro ruskou opozici. Je totiž něco jiného, když volby vyhraje stávající prezident jen šedesáti procenty hlasy, než třeba devadesáti. Pak lze říkat, že Rusko je jen kousek od pádu na kolena a Ukrajina v krátké době získá zpět všechna »svá ztracená území« a dohodne se s NATO. A Rusko pak třeba přestane také existovat jako mocnost a jeho suroviny převezmou ti, co je potřebují. Ostatně takový záměr vyslovil prezident Zelenský, když na současném fóru prohlásil, že není třeba se bát porážky Ruska.

Souběžně s těmito událostmi probíhají další stejným směrem. Jde o vytváření atmosféry proti vítězství Trumpa v amerických prezidentských volbách. K tomu současné administrativě slouží všechny možné podpásové prostředky, včetně využíváním soudů a CIA. Ani u nás tomu ovšem není jinak. Stačí si připomenout, kolik energie se muselo dát do kauzy Čapí hnízdo a obvinění Andreje Babiše.

Proč toto všechno spojuji? Protože média to všechno vlastně propojila. Vznikla rovnice, v níž na jedné straně je Putin, Trump, který by prý ukončil válku na Ukrajině a dohodl se s Putinem, a Babiš, jenž, pokud by se postavil do čela další vlády, by přestal podporovat Ukrajinu, a naproti tomu »demokratický svět a jeho ideály«. Je třeba jen dodat: Voliči, tomu musíš věřit! Jen my víme, co je správné, proto vol nás! Demokracie a svoboda jsme totiž my…

Do této skládanky se smrt Navalného hodí. Že při tom jde o zájmy globalizovaných firem, takového Huntera Bidena, jenž skvěle podniká na Ukrajině, či příbuzného premiéra Fialy, který tu také má své obchodní zájmy, není ani třeba připomínat. Jistě jsou i další.

Jinak přiznávám, že lituji smrti Navalného. Dostal se do soukolí a nepochopil to. Odsouzen být neměl, když tak k daleko nižší sazbě. Na svobodě by totiž byl stále více nulou, ve vězení byl však »hrdinou«, který se postavil za údajné principy demokratického světa.

Navíc: Je škoda každého zbytečně ztraceného života.

Jiří Vábr - Emeritní Generální tajemník Komunistické strany Československa

Kruh? Sinusoida? Sanitární kordon

Dost často slýcháme, že politický vývoj se pohybuje v kruhu. Jiní tvrdí, že spíše v sinusoidách. A další zase používají pojem šroubovice. Jak to tedy je? Napoví tzv. sanitární kordon.

Osobně s kruhem nemohu souhlasit, protože pohybovat se v kruhu znamená jednou se ocitnout zase tam, kde už se jednou bylo. A to se neděje. Tedy většinou…

Před krajskými volbami začalo sbližování SPD a PRO. »Snažíme se najít průsečíky v našich programech a hlavně v personálních otázkách. Jednání jsou poměrně úspěšná. Pro nás je důležité porazit síly pětikoalice Petra Fialy. Jsme připraveni se spojit v uvozovkách i s čertem, abychom je porazili,« uvedl pro Seznam Zprávy poslanec Jaroslav Foldyna (SPD).

Šel tak o trochu dál, než předseda vlády Jiří Paroubek, který v září 2005 při vystoupení na Ústředním výkonném výboru ČSSD řekl: »Ty zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i s komunisty. A kdyby tu třeba spadli Marťani, tak je budeme schvalovat i s Marťany, pokud budou členy Poslanecké sněmovny.« Údajně šlo o variaci na projev Klementa Gottwalda ze začátku třicátých let, který prohlásil, že komunisté se spojí třeba i s čerty, jen když to bude proti kapitalismu a pomůže to věci komunismu. Foldyna tedy kruh uzavřel - slovně…

S tou sinusoidou to je možná výstižnější – tedy nahoru-dolu, možná ode zdi ke zdi. Ale ani to asi není to úplně nejpřesnější. Nejvíce politický vývoj vystihuje šroubovice. Mohl bych zde použít přesnou definici, ale stačí možná připomenout, že šroubovice není šroub – ten konec má.

Ono totiž ani to zmíněné »spojení s čerty« vlastně je návrat pouze slovní, fakticky to bylo přesně podle onoho starého Herakleitova nevstoupení dvakrát do téže řeky. O tom se teď přesvědčili třeba i europoslanci frakce Patrioti pro Evropu, tedy čeští zvolení za ANO a Přísaha a Motoristé. Byl na ně uvalen tzv. sanitární kordon a hned se objevila slova o nedemokratičnosti Evropského parlamentu.

Když potrefená, pardon nezvolená, lídryně ANO Klára Dostálová, kterou nezvolili místopředsedkyní EP, řekne, že se »nepokrytě chovají nedemokraticky«, dá se to pochopit. Ale víte, kdo je autorem následujících slov? »Jsem velkým kritikem toho, jak se Evropský parlament chová k některým politickým stranám. Já s nimi mohu nesouhlasit, jisté jednotlivce dokonce mohu považovat za nebezpečné, ale je ostudné, že v europarlamentu vznikají sanitární kordony. Vypovídá to o hlubokém demokratickém deficitu EU.« Mnozí víte, že to uvedl místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Skopeček (ODS) pro pořad 360° na CNN Prima News.

Je s podivem, že člen právě této strany neví, že právě ona byla u toho, když jsme v České republice od roku 1993 měli dva sanitární kordony. SPR-RSČ doktora Miroslava Sládka byla v izolaci po celou dobu své parlamentní existence, druhý byl namířen vůči KSČM. Jenže tehdy to bylo z pohledu (nejen) ODS v pořádku, omluvou páně Skopečka může být snad jen to, kolik mu tehdy bylo let…

Zbyšek Kupský

Hodní, zlí a oškliví?

Zřejmě první, co vás napadne, jsou Joe Blonďák Clint Eastwood, Krásnoočko Setenza Lee Van Cleef a Tuco Eli Wallach. Ti měli své role dané, jak je to s určením těchto rolí jinde? Velmi relativní, záleží vždy na úhlu pohledu…

Jeden takový příklad se stal 26. dubna. Hodní byli »rulíkovci«, když dopřáli českému hokejovému národu řvát: »Sme mistři, kdo neskáče, není Čech…« Nebo byli hodní Švýcaři, protože hráli tak, že »rulíkovci« vyhráli? Je mnoho těch, kteří tento titul světových šampionů snižují – ano, chyběli možní dva účastníci závěrečných vyřazovacích bojů a minimálně jeden z nich by byl favoritem. Nemám to snižování rád, přestože je pravda, že to byl turnaj »zbytku světa« nebo i třeba turnaj členů a sympatizantů NATO, ale titul mistrů světa a zlaté medaile získali a to platí. Copak mají třeba zlaté medaile a tituly mistrů světa z Mexika v roce 1986 takových fotbalistů, jakými byli mj. Daniel Passarella, Jorge Burruchaga nebo Jorge Valdano, nižší cenu jenom proto, že jim cestou pomohla »boží ruka« Diega Maradony?

Je celkem zajímavé, že přesně po dvou měsících většina z těch, co skákali nejen na Staroměstském náměstí, najednou místo: »Sme mistři!« křičeli: »Oni to podělali!« Ano, řeč je o »haškovcích« na fotbalovém evropském šampionátu. Byli oni ti zlí? Nebo ti zlí byli Portugalci, Turci i Gruzínci, kteří »haškovce« nenechali vyhrát? Nebo oškliví byli rozhodčí, zejména pak István Kovács, nový držitel rekordu v počtu udělených žlutých karet v jednom zápase na Euru od roku 1980? A kdo byl vlastně ten hodný?

Během těch 15 let v redakci Haló novin jsem se potkal s mnohými kolegy, ale minul jsem se s tím asi nejznámějším – záměrně nepoužívám slovo nejlepším. I toto hodnocení je relativní, ale je-li post prezidenta republiky tím nejvyšším, pak post jeho tiskového mluvčího asi bude taky nejvyšší a proto nejznámější. Ano, mnozí namítnou: »Ale komu dělal mluvčího?!« I zde záleží na úhlu pohledu…

Pan bývalý mluvčí několikrát veřejně přiznal, že se stydí za některé věci, které kdysi psal do Haló novin. Za dva roky stihl publikovat přesně 443 článků. Možná proto se cítí zlý a ošklivý, proto se teď v rámci jakéhosi očištění dopouští podobných věcí, jako ve článku Ukrajina také chce žít nonstop, Michale Davide. Bez vojenské pomoci totiž Putin zvítězí a lidé stejně nepřestanou umírat.

Nejde o název článku, už vůbec ne o názory pana exmluvčího, ale o způsob, jak článek napsal. Dal do něj sice odkaz na celý téměř hodinový rozhovor, použil z něj však jen jedinou větu a na té celé dílo postavil. A vlastně ale na tom, co o rozhovoru uvedli »na síti X lidé z uskupení Dárek pro Putina«.

Co si tedy Michal David dovolil říci? Dle páně exmluvčího vytržení z kontextu toto: »Ale pomáhat tím, že tam budeme posílat zbraně, vlastně de facto pomáhat tomu, aby se zabíjeli další lidi, tak s tím já nesouhlasím teda.« Je na tom něco špatného? Ale dovolil si to říct ten, který je idolem nejen generace Poupat z komunisty prý ukradené Spartakiády. Ten, který získal dům po emigrantech, vybudoval v něm nahrávací studio a pak ho po roce 1989 nechtěl těm navrátivším se emigrantům vrátit. To přece stačí k tomu kopnout si do něj, ne?

Ale co kdyby si pan exmluvčí rozhovor přečetl nebo poslechl celý? Zjistil by, že Michal David ke »kauze« Felixe Slováčka řekl: »To záleží na tom, jak on to má v hlavě, jestli to dělá z přesvědčení nebo pro peníze. Já to nevím. Ale dnes už ani to KSČM není to KSČ, co bývalo, je to politická strana, která má své příznivce a hraje na tomhle písečku. Takže jestli jim někdo fandí, je to jeho věc. Já se mezi fanoušky nezařadím.«

A kdo je v tomto případě hodný, kdo zlý a kdo ošklivý?

Zbyšek Kupský

Svoboda slova a líná huba?

Není to tak dlouho, co jsem zde psal (vlastně spíš citoval), že »lidi jsou andělé anebo draci«. Ale ono je to asi jinak. Lidé jsou totiž hlavně opice – tedy ti, o kterých jsou následující slova. Jde mi o to, co znají už i děti ve školce: »seš chytrej jak opice« nebo »opičíš se jak opice«. Mnohé o tom dokazuje i známý experiment s pěti opicemi.

https://www.youtube.com/watch?v=y-PvBo75PDo

Několik nedávných událostí potvrzuje něco podobného. Když premiér Petr Fiala (ODS) v březnu oznámil, že se česko-slovenské mezivládní konzultace v příštích měsících neuskuteční, určitě nevěděl, co se za nějakou dobu stane v Handlové… 

Nechci tvrdit, že to je důvod toho, že se část Čechů vyjádřila ve smyslu, že je škoda, že byl slovenský premiér Robert Fico (SMĚR-SD) pouze postřelen. Ani nechci tvrdit, že by to zavinil »černý pytel« Víta Rakušana  (STAN) na »jeho« ministerstvu vnitra. Když se ale  prezident Petr Pavel neudržel na své motorce, neobjevil jsem vyjádření ve stylu, že je škoda, že nehodu přežil. Proč asi? Osobně zastávám názor, že i když někoho opravdu nemusím, smrt mu rozhodně nepřeju – možná jsem divný, ale možná nejsem sám.

Možná to ale »jen« přehlušily různé verze komentářů k tomu, že »svatá trojice« (premiér, ministr vnitra a šéfka Sněmovny) vyrazila na hokejové čtvrtfinále mistrovství zbytku světa (jeden z největších favoritů se už delší dobu nesmí účastnit) fandit své reprezentaci, zejména pak o tom, komu udělala radost šťastná teč české posily ze zámoří Pavla Zachy…

Když poslanec Radim Fiala (SPD) řekne 7. dubna v Otázkách Václava Moravce, že nevěří informacím Bezpečnostní informační služby (BIS), ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) mu odpoví, že člen Stálé komise pro kontrolu činnosti BIS za SPD se jednání této komise neúčastní a že by ho měli vyměnit. Ostře se přidal i sám moderátor s otázkou, zda tak učiní. »Samozřejmě o tom (náhradníkovi) jednáme, ale není to tak jednoduché, protože Jaroslav Bašta je velmi vážně nemocný,« zdůraznil místopředseda SPD. A proč to připomínám? Jistě víte, kdy poslanec Bašta zemřel…

Když řeporyjský pán radnice napíše něco ve stylu, že Felix Slováček byl vždycky debil, a potvrdil to účastí na slavnostním zahájení ostré fáze kampaně STAČILO!, ještě se to dá jakžtakž pochopit. Ale proč se navíc cynicky obul do hudebníkovy dcery Anny Julie Slováčkové, která bojuje s těžkou nemocí? Už vůbec nelze pochopit, proč se do diskuze zapojila prý mladá a krásná kandidátka kamkoli a na cokoli: »S panem Novotným se na řadě věcí neshodnu. Na jedné však určitě ano. Že komunisté jsou košťata a zločinci.«

A právě ona o několik dní později vzkáže: »Překvapilo mě, kolik z vás mi včera přišlo říct, jak vám vadí vzájemné okopávání politiků na sítích a vážíte si toho, že vedu slušnou kampaň. Díky a slibuji, že slušnou kampaň povedu dál.«

Je po těchto všech vyjádřeních politiků divné, když po vstupu do jisté restaurace číšník z dálky (ani nemá tu odvahu říct to osobně do očí) zahaleká: »Jé, komouši, já je tu nechci!«? Asi není, je to jako u těch výše zmíněných opic…

Nebo spíš mnozí berou svobodu slova tak, že co mohou politici, mohou všichni. A mnozí i znají staré moudro »Líná huba, holé neštěstí«, ale také ho používají po svém…

Zbyšek Kupský

O co jde ve volbách do Evropského parlamentu?

To už je otázka pokládaná v České republice popáté. V roce 2004, 2009, 2014, 2019 a letos. Nejčastější odpověď bývá, že o seznam těch s krásným platem. A jmen na něm je už dost…

Dovolím si kontrolní otázku: Dokážete vyjmenovat úplně první české europoslance? Při správné odpovědi možná budou mnozí hodně překvapení. Jelikož ČR vstoupila do Evropské unie 1. května 2004 a volby do EP byly »až« v červnu, v přechodném období ji reprezentovalo v EP 24 poslanců delegovaných Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Od jara 2003 tak měli status pozorovatelů, řádnými poslanci EP se stali až po vstupu.

A ten seznam je následující: Miroslav Beneš, Hynek Fajmon, Helena Mallotová, Miroslav Ouzký, Alena Palečková, Jiří Pospíšil, Luděk Sefzig a Jan Zahradil (všichni ODS), Milan Ekert, Richard Falbr, Petr Lachnit, Vladimír Laštůvka, Libor Rouček, Petr Šulák a Miloš Titz (všichni ČSSD), Vilém Holáň, Jaroslav Lobkowicz a Josef Vaculík (všichni KDU-ČSL), Kateřina Konečná, Jiří Maštálka a Miloslav Ransdorf (všichni KSČM), Pavel Svoboda (US-DEU) a nestraníci Daniel Kroupa a Helena Rögnerová.

Jejich mandát zanikl 19. července poté, co se na první plenární schůzi ujali svých mandátů poslanci zvolení v řádných volbách. Po nich si svá místa udrželo šest z nich, do EP nastoupilo za ČR 18 nováčků. V dalším volebním období (2009-2014) se v EP za ČR objevilo devět nových jmen a 15 známých. Obrácený poměr (13 nových oproti 10 známým) ve volebním období 2014-2019 přivodil vstup nových značek (ANO, TOP 09/STAN a Svobodní). Těsný poměr 11:10 pro »nováčky« v končícím období částečně podpořilo zvolení dalších nových subjektů (Piráti, SPD).

Celkem tak za ČR prošlo EP 75 jmen. Kolik k nim přibyde nových tváří, se teprve dozvíme. Někteří už ani nekandidují, někteří jsou na kandidátkách, kde o zvolení budou muset hodně bojovat, nebo je to velmi nepředvídatelné. Je ovšem zvláštní, že po oznámení některých jmen na některých kandidátkách zavládlo částečné »zděšení« vedoucí k zajímavým titulkům: Komunisté schovaní pod značkou STAČILO! mají novou tvář. S Konečnou kandiduje agrobaron Jandejsek; Zemědělské protesty jako politika. Agrobaron Jandejsek jde do eurovoleb s komunisty nebo Komunisté se skryli v koalici STAČILO! Táhne je Konečná, ulovili i agrobarona. Ale také třeba Vodička by chtěl znovu na scénu. Po Zemanovi a Okamurovi je nyní jeho spojencem Jiří Paroubek.

Bude-li jejich přítomnost posilou, ukáže čas. Za pozastavení stojí spíše to, že zmiňované titulky hovoří třeba o schovávání se v koalici – a to přináší další otázku: Najdete mezi hlasovacími lístky ty s názvem ODS nebo TOP 09 nebo KDU-ČSL? Nenajdete, bude tam totiž lístek s názvem SPOLU. Další otázkou je, zda je dobře, že se »socialisté« perou? Třeba kandidátky ČSSD a SOCDEM. Dále, proč nedošlo k ještě větším spojením? Někomu může být divné i třeba spojení komunistů a socialistů národních – argument »národněfrontové« spolupráce může vést až k myšlenkám na obnovení spolupráce se stranou lidovou…

Ale to už jsme úplně jinde. O co tedy ve volbách do EP jde? Skoro to vypadá, že o jména…

1. května 2004 do 19. července 2004: 24

Miroslav Beneš, Hynek Fajmon, Helena Mallotová, Miroslav Ouzký, Alena Palečková, Jiří Pospíšil, Luděk Sefzig a Jan Zahradil (všichni ODS), Milan Ekert, Richard Falbr, Petr Lachnit, Vladimír Laštůvka, Libor Rouček, Petr Šulák a Miloš Titz (všichni ČSSD), Vilém Holáň, Jaroslav Lobkowicz a Josef Vaculík (všichni KDU-ČSL), Kateřina Konečná, Jiří Maštálka a Miloslav Ransdorf (všichni KSČM), Pavel Svoboda (US-DEU) a nestraníci Daniel Kroupa a Helena Rögnerová.

2004 – 2009: 18 + 6

Milan Cabrnoch, Petr Duchoň, Hynek Fajmon, Miroslav Ouzký, Ivo Strejček, Nina Škottová, Oldřich Vlasák, Jan Zahradil a Jaroslav Zvěřina (všichni ODS), Věra Flasarová, Jaromír Kohlíček, Jiří Maštálka, Miloslav Ransdorf, Vladimír Remek a Daniel Strož (všichni KSČM), Jana Hybášková, Tomáš Zatloukal a Josef Zieleniec (všichni SNK ED), Jan Březina a Zuzana Roithová (oba KDU-ČSL), Richard Falbr a Libor Rouček (oba ČSSD), Jana Bobošíková a Vladimír Železný (oba Nezávislí)

2009 – 2014: 9 + 15

Milan Cabrnoch, Andrea Češková, Hynek Fajmon, Edvard Kožušník, Miroslav Ouzký, Ivo Strejček, Evžen Tošenovský, Oldřich Vlasák a Jan Zahradil (všichni ODS), Zuzana Brzobohatá, Robert Dušek, Richard Falbr, Jiří Havel (zemřel 8. července 2012, nahradil ho Vojtěch Mynář), Pavel Poc, Libor Rouček a Olga Sehnalová (všichni ČSSD), Jaromír Kohlíček, Jiří Maštálka, Miloslav Ransdorf, Vladimír Remek (rezignoval v prosinci 2013, protože se stal velvyslancem, nahradila ho Věra Flasarová) (všichni KSČM), Jan Březina a Zuzana Roithová (oba KDU-ČSL)

2014 – 2019: 13 + 10

Martina Dlabajová, Dita Charanzová, Petr Ježek a Pavel Telička (všichni ANO), Luděk Niedermayer, Stanislav Polčák, Jiří Pospíšil a Jaromír Štětina (všichni TOP 09/STAN), Jan Keller, Pavel Poc, Miroslav Poche a Olga Sehnalová (všichni ČSSD), Kateřina Konečná, Jiří Maštálka a Miloslav Ransdorf (zemřel 22. ledna 2016, nahradil ho Jaromír Kohlíček) (všichni KSČM), Pavel Svoboda, Michaela Šojdrová a Tomáš Zdechovský (oba KDU-ČSL), Evžen Tošenovský a Jan Zahradil (oba ODS) a Petr Mach (rezignoval 31. srpna 2017, nahradil ho Jiří Payne) (oba Svobodní)

2019 – 2024: 11 + 10

Martina Dlabajová, Martin Hlaváček, Dita Charanzová, Ondřej Knotek, Ondřej Kovařík a Radka Maxová (od 2021 přestoupila k ČSSD) (všichni ANO), Evžen Tošenovský, Alexandr Vondra, Veronika Vrecionová a Jan Zahradil (všichni ODS), Markéta Gregorová, Marcel Kolaja a Mikuláš Peksa (všichni Piráti), Luděk Niedermayer, Stanislav Polčák a Jiří Pospíšil (všichni STAN, TOP 09), Hynek Blaško (od 2022 nezávislý) a Ivan David (oba SPD), Michaela Šojdrová a Tomáš Zdechovský (oba KDU-ČSL) a Kateřina Konečná (KSČM

Zbyšek Kupský

Úvaha o tom, jak šel Honzík do světa…

Název mé úvahy je laskavý a klidně může vytvářet atmosféru poklidného domova, sálajících kamen či radiátorů, vůně chleba či buchet a milých hlasů blízkých. V rukou knížka pohádek. Jedna z těch velmi českých klasických je o Honzovi, který šel do světa. Jednou hledat nevěstu, v jiné verzi bohatství, nebo štěstí a lásku. Každý ten příběh má jiný děj a také vždy dobře končí. Honzík se vrací zpět domů se svou žínkou, nebo bohatý, nebo obě dohromady. V krajním případě se vrací chudobný, leč bohatší o zkušenosti a poznání, jak že to v tom světě chodí. Ideální příběh. Pohyb národů kontinenty je historickým faktem. Lidé utíkali před spravedlností, nebo jí hledali, žvýkali marihuanu či jiný dryják a šli do bitev. Zkonzumovali vše, co bylo k jídlu, šli dále nebo zůstávali, přinášeli svou kulturu a nekulturu, jazyk, nové geny, hledali své místo v nekonečném prostoru zemí, jimiž procházeli. Od starověku do konce novověku. Přičemž novověk trvá. Vlny migrace jsou tu slabší, tu silnější. Je to normální? Umíme to myšlenkově, psychicky a konec konců finančně a organizačně zvládat? Tedy chceme to anebo nikoliv?

No, kdybych byl, jako že nejsem, majitel fabriky, či spolumajitelem, es er óčka či akciovky, kde montujeme z dovezeného a vyrobeného jinde "náš produkt", nebo jej i celý vyrábíme, mnul bych si ruce nad významně levnější pracovní silou a začal rozšiřovat ubytovnu zaměstnanců. Administrativu udělá stát, já vymyslím pravidla chování a zajistím si kvalitní tlumočnickou službu. Můj další partner bude obvodní pan doktor a jeho dobrozdání je pro mě důležité. Na řadu přijde zapracování, pracovní režim, povinná školení. Roztočte mašiny! Nejšikovnější bude dělat jejich šéfa. Je to zkratkovité ale pravdivé. Tak to je po celé Evropě. Naučí se jazyk a budou si s našinci rozumět na pracovišti. O jejich soukromí se nebude vědět mnoho. Budu spoléhat na můj stát, na to, že vše ohlídá. Odejdu natrvalo "z mé továrny" a stanu se opět nezajímavým občanem. Občas se ptám, opravdu nemáme dostatek pracovních sil? Že ne? Tak proč je nemotivujeme mzdou? Nechme si vysvětlit, jak se zjišťuje a vypočítává tak zvaná nezaměstnanost. Projdeme v deset hodin dopoledne ulice či obchody a zeptejme se: "Je zde nějaký nezaměstnaný?" Ozvou se a řeknou: "Pracoval bych, ale není práce!" Lžou. Nechtějí pracovat. Nikoho nezajímá z čeho žijí. To je moderní zákonodárství nové doby. S tím je nutno se smířit. Proč není ta virtuální továrna v zemi těch přibyvších dělníků, ano myslím přímo v Africe nebo Asii? Vím, nejisté režimy, slabá infrastruktura a bezpečnost. Jen těžko se byznysmeni domluví na investici v těchto zemích. Dosud jedna nula pro ekonomické migranty. To pořád není vše.

Náš přítel Honzík, jenž dojel až k nám, nezná naši kulturu, tradice, pozici rodiny, postavení žen a dívek, naše náboženské tradice a kulturu životního stylu. My také neznáme nic takového o něm. Bude se moci chovat jako ve své domovině? Určitě ne! Přijme změny a zásahy do svého života? Honzík však není jeden. Je mnoho Honzíků. Mají mezi sebou silné rodinné a kmenové vazby. Mají v ostatních zemích své další Honzíky. I když přicházejí postupně, změní se kvantita v jistém okamžiku v novou kvalitu. Vznikají vážné problémy v soužití. Soužití je přizpůsobení dvou nespojitelných subjektů. Neplnohodnotné žití. Vždy na úkor jednoho či druhého. Spolužití je časově omezeno. Plné předstírané tolerance. Vždy vede ke katarzi. Jde o přirozený boj o hegemonii jednoho etnika nad druhým. Dominanci tradic a historického intelektu kmenů. Tak to je i v osvíceném 21. století. To jsou zkušenosti Evropy. Nic na tom nemění pozitivní příklady v osobnostech sportu, kultury, vědy či politiky. Za to díky. Pojďme ale dále. Pozitiva v případě pracujících imigrantů? Daně, spotřebovávají, tedy nakupují, a to jsou opět daně, pronajímají si byty, vlastník bytu platí daně z přijmu, platby za vstup do "systému" státu – kolky, platby za vystavování dokladů, motorizace, platby zdravotního a sociálního pojištění. Ideální imigrant. Ideální Honzík. Poznává svět. Copak se stane, když imigrant nepracuje a je ve fázi, že moc neví do dál? Přichází byrokratická a finanční zátěž pro stát. Pobyt Honzíka ve světě se prodražuje. Honzíků přibývá a šance s ideály se ztrácejí. Dobrá. Honzík mění destinaci. Z Honzíka amatéra se stává imigrant profesionál. Odchází do jiné země… Naše investice se vypařila. Zbyl nám jen dobrý pocit z pomoci a finanční ztráty. Mnoho Honzíků profíků znamená větší ztráty. Honzík najde štěstí. I princeznu. Za starou matičkou a stařečkem se nevrací. Proniká do těžkostí života tak zvaného svobodného světa a začíná být kritikem systému, v němž mu bylo pomoženo a ve kterém relativně dobře žije. Čím déle je v cizí zemi, tím jí méně rozumí. Hodlá jí napravovat. Přestává jej bavit soužití. Chce mít Disneyland v arabskému stylu. Což prostě nejde. Vysvětluji Honzíkovi, že když zajedu do jeho země, vůbec by mne nenapadlo chovat se proti zvyklostem v jeho zemi. Budu se odívat jako v jejich zemi, chovat se jako host, nevnucovat svůj vztah k okolí podle mých zvyklostí a poukazovat na jiné pojetí životního stylu a nebudu provokovat náboženskými diskusemi o výjimečnosti mého Boha. Své religiózní symboly nebudu vystavovat na obdiv a s přiměřenou uctivostí budu vnímat tradice a spiritualitu mých hostitelů. Tak by se mohli chovat Honzíkové, když přijdou do mé země za prací a lepším životem.

Tak to byla polovina úvahy o tom, co hýbe veřejností. Já se totiž nemusím Honzíkem vůbec zabývat. Já se mohu rozhodnout, že přijmu Honzíka jen s vysokou kvalifikací, téměř špičkovou, na konkrétní pracovní pozici. Špičkový odborník do špičkových podmínek. Ostatní obdrží "nulu". Nebudou přijati. Pokud přijdou ilegálně, bez dalšího, jen se svačinou, tak je vrátím zpět do přibližně země původu, či na blízké pobřeží Afriky či arabského světa. Ptáte se na důvod? Jsem také přející člověk a chci, aby si Honzíci vybudovali své štěstí ve své zemi. V tom mohu i finančně pomoci. Totéž očekávám od pokrokového státu. Na své rozhodnutí mám plné právo a nepřeji si, aby Evropská unie vnucovala jiná řešení mé vládě. Potom se naskýtá otázka, zda je moje země suverénní a samostatná, či není závislou kolonií či protektorátem. Evropa dnes připomíná pořádného chlapa s obuškem v ruce a širokým úsměvem, ale od pasu dolů má růžové spodní prádlo a nalakované nehty na nohou. Ptejme se Francouzů, Holanďanů a Belgičanů, jak se proměnila jejich společnost. Snad to nepůjde tak daleko, že to "asimilujeme". Všeho s mírou.

Kladu si otázku, je něco jako národ? Je něco jako hodnota národa? Jeho integrita? Jeho jedinečnost, jako nositele jazyka, kultury a tradic? Bavíme se o přiměřenosti "našich rozhodnutí" a důsledcích vlivů. Žádné "nic než národ". Nic podobného. Jinak. Národ sobě! To je ten podstatný rozdíl! Co je tomuto závažnému slovu blízko? Vlast. Suverenita nad zemí. Respektování národa. Jeho dominance. Proces Honzíků do světa má, co je jen logické, vstup zcela neznámých lidí na výsostné území republiky. Máme dost zdrojů. Vyloučit rizika? Kolik Honzíků vzbuzuje obavy? Jeden ze sta? To je jedno procento. Je to hodně či málo? Má nás zajímat to, jak k imigraci přistupují jinde? Ne. To by nás zajímat nemělo. Ve světě jsou velmi vyspělé společnosti. Což pak by si Austrálie dovolila to, co si plánuje Evropa? Evropa sobě. Dostává Evropa to, co chce. Chce imigranty? Ano? Tak je má. Nechce Evropa imigranty? Ne? Tak je nebude mít. Evropa hazarduje. Může si to dovolit? Jde o nerealistickou, naivní a nebezpečnou politiku.

Asijské země jsou v jiné situaci. Pohyby lidí existují, ale jejich pohyb je cyklický a odchody kompenzují příchody. Avšak imigrační politiku přitvrzuje. Tyto problémy nemá Čína. Země je pro Číňany. Působí zde silné tradice a soudržnost národa. Jistěže Čína má dostatek pracovních sil, přesto nehledá novodobé otroky v zemích vážnými ekonomickými obtížemi. Politika země směrem k nejbližším, ale vzdálenějším zemím je "promyšlená politika pomoci k vlastnímu rozvoji zemí v dlouhodobých obtížích". Nejen zboží každodenní potřeby, ale především investice do zdrojů a rozvodů vody, silnic, domů, škol, zajištění dostatku energií a rozvoj výrobních odvětví vhodných do prostředí a rozvoj zemědělství s cílem zajistit základní výživu lidí. Dělá toto Evropa v severní Africe? Na Blízkém i vzdáleném Východě? A co africké státy níže na jih? Chápu, že imperiální a koloniální zkušenosti jsou zde silné a mohou znesnadňovat plány pomoci. Kde jsou vzdělaní lidé studující za posledních 30 let v Evropě na univerzitách? Jistě mnozí se vrátili do své země a posunují její cestu k dobrému životu pro všechny. Ti ostatní tuto potřebu nenašli. Možná by bylo dobré se jich na toto zeptat. Rozumíme vůbec tomu, co Honzíkové migrující k nám hledají? Obávám se, že v nás "to své" nenajdou. Chceme jako Evropané jezdit do těchto zemí pomáhat tam prací, jezdit poznávat a rozvíjet turismus. Totéž nabízíme i u nás. Stát je povinen chránit integritu země a její bezpečnost vnitřní. Ano, Evropa má jistou úroveň kriminality a jistou zkušenost. Bojíme se? Ano. Jistěže. Bojíme se toho, že možnou vnitřní agresi a tendence k terorismu nezvládneme. Ba co více. Poklidné obyvatelstvo znejistí, rozzlobí se a sáhne k vyjádření nespokojenosti s "neblahými či blahými" důsledky provládní struktury.

Je principiálně možné takzvaný "výjimečný, demokratický, jediný správný svět" řešit imigrací? Nemyslím. Odsouvat, politizovat, ideologizovat, zneužívat? To ano. Situace nyní nevytváří minimálně v Evropě řekněme mírové a klidné prostředí. Tedy poutě Honzíků do Evropy jsou vážným faktorem se silným ekonomickým a politickým dopadem. V tomto smyslu je dobré vzít v úvahu vizi Čínské lidové republiky, která explicitně neradí nikomu nic, a to ani v otázkách obtíží spojených s imigrací, avšak formuluje obecný pohled, když zdůrazňuje potřebu "stabilního ekonomického řádu, vzájemnou prospěšnost, nové myšlení o společné a komplexní kooperaci s udržitelnou bezpečností. Končím svou úvahu, k tématu jevů a dějů, o níž jsme si mysleli, že nikdy nenastanou, neboť nebudou existovat důvody a příčiny. Je to však žel jinak.

Líbí se mi čínský princip win-win. Co to znamená? Je to "oboustranná prospěšnost dvou či více zúčastněných subjektů, třeba lidí nebo firem nebo vlád nebo zemí, kdy je vítězem každý ze zúčastněných". To je volná intepretace. Tedy dobrý výsledek pro všechny, v obchodě, smlouvě, dohodě či řešení konfliktů. Je to přece krásné! Je tu i opak win-win, Je to koncept zero sum game, což je náš západní koncept a filozofie. To znamená, že vždy jedna strana získá a druhá ztrácí, přičemž je zdůrazňováno, že jinak to prostě nejde a nemůže být a vítězem bude jen jeden a ten bere vše. Ne spolupráce… ta je vyloučena. Země mohou bohatnout jen na úkor někoho jiného. Připomíná mi to tuším jednoho ekonoma rádoby světového jména, jenže říká, že "aby mohl být někdo bohatý, musí být někdo chudobný". Je to podobné a to odmítám, neboť je to džungle s predátory. No jo. Jsme v džungli s predátory. Jsem militantní odmítač džunglí a predátorů. Je-li Evropa moudrá, osvojí si čínský win-win. I v případě řešení problémů imigrace. Honzíkové jdoucí do světa by to možná přivítali.

To je dobrá zpráva vynesená z chaosu džungle.

Gábor Mészáros - člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa