Násilný vstup na území velvyslanectví jiné země je porušením článku 22 Vídeňské úmluvy

Večer 5. dubna jednotka ekvádorské armády násilně vnikla na mexické velvyslanectví ve městě Quito a násilím odtud vyvedla bývalého ekvádorského viceprezidenta Jorgeho Glase, který zde od konce loňského roku pobýval a získal politický azyl. Vedoucí mexického velvyslanectví Roberto Canseco bezprostředně po zadržení bývalého viceprezidenta Jorgeho Glase vystoupil před velvyslanectvím před zástupci médií:

"To je nemožné. Je to šílené!!! Mám strach, protože by ho mohli zabít. Není k tomu žádný důvod. Je to úplně nenormální a dělají to proto, že ho pronásledují. Jsem úplně bezbranný, zemi ovládla tato skupina. Je to nejhorší případ, jakému jsem kdy ve své kariéře čelil."

Ekvádorský prezident Daniel Noboa vydal oficiálně následující prohlášení.

"Národní vláda informuje veřejnost, že Jorge Glas Espinel, odsouzený ekvádorskou justicí k trestu odnětí svobody, byl dnes večer zadržen a předán příslušným orgánům. Každé velvyslanectví má jediný účel: sloužit jako diplomatický prostor k posílení vztahů mezi zeměmi. Žádný zločinec nemůže být považován za pronásledovaného z politických důvodů. Jorge Glas byl pravomocně odsouzen a příslušné orgány na něj vydaly zatykač.

Ekvádor čelil nemezinárodnímu ozbrojenému konfliktu, jehož důsledky pro demokracii a občanský mír by se jen prohloubily, pokud by pokračovaly nebo byly schvalovány akce porušující právní stát, národní suverenitu nebo zasahující do vnitřních záležitostí země. Zneužití imunit a výsad udělených diplomatické misi, na níž Jorge Glas působil, a udělení diplomatického azylu v rozporu s obecně uznávaným právním rámcem vedlo k jeho zadržení. Ekvádor je suverénní zemí a nedopustíme, aby jakýkoli zločinec zůstal nepotrestán. Znovu zdůrazňujeme, že respektujeme mexický lid, který sdílí naše názory v boji proti korupci, jež sužuje naši zemi."

Násilný vstup na území velvyslanectví jiné země je však porušením článku 22 Vídeňské úmluvy, podle kterého:

Podle tohoto ustanovení jsou prostory zastupitelského úřadu nedotknutelné. Orgány hostitelského státu mohou do těchto prostor vstupovat pouze se souhlasem vedoucího mise. Hostitelský stát má zvláštní povinnost přijmout veškerá vhodná opatření k ochraně prostor mise proti jakémukoli vniknutí nebo poškození a zabránit jakémukoli narušení klidu mise nebo urážce její důstojnosti.

Dne 6. dubna ministryně zahraničních věcí Mexika Alicia Barcena oficiálně oznámila pozastavení vztahů s ekvádorskou vládou:

"Po konzultaci s prezidentem Lópezem Obradorem, s ohledem na hrubé porušení Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích a zranění, která utrpěl mexický diplomatický personál v Ekvádoru, Mexiko oznamuje okamžité přerušení diplomatických vztahů s Ekvádorem."

Téhož dne si mexičtí diplomaté začali balit své osobní věci, aby mohli Ekvádor okamžitě opustit.

Bylo také oznámeno, že se Mexiko obrátí na Mezinárodní soudní dvůr OSN, aby odsoudilo porušování mezinárodního práva v souvislosti s policejním vpádem na své velvyslanectví v Quitu.

Později ministr uvedl, že Mexiko zašle generálnímu tajemníkovi OSN Antóniu Guterresovi zprávu o diplomatické krizi s Ekvádorem, kterou zhoršilo přerušení oficiálních styků. Zdůraznila podporu mezinárodního společenství tomuto incidentu, důrazné odsouzení ze strany 20 latinskoamerických zemí, 10 evropských a několika mezinárodních organizací a zasedání svolaná Společenstvím latinskoamerických a karibských států k analýze událostí.

Po Mexiku oznámilo nikaragujské vedení přerušení všech diplomatických vztahů s Ekvádorem.

Brazilská vláda vydala prohlášení, v němž uvedla, že "co nejdůrazněji odsuzuje zásahy ekvádorské policie proti mexickému velvyslanectví v Quitu, k nimž došlo včera večer 5. dubna. <…> Opatření přijaté ekvádorskou vládou představuje vážný precedens a musí být důrazně odsouzeno bez ohledu na to, čím bylo jeho použití zdůvodněno. <…> Brazilská vláda konečně vyjadřuje svou solidaritu s mexickou vládou."

Uvnitř Ekvádoru podpořila Mexiko také opozice. Hnutí Občanská revoluce, reprezentované Vivianou Velosovou, místopředsedkyní ekvádorského Národního shromáždění, a 51 dalšími poslanci oznámilo, že "se nehodláme podílet na autoritářském a diktátorském modelu vlády, nehodláme podporovat tyto akce, které porušují ústavní pořádek a mezinárodní právo veřejné".

Kromě toho začal právní tým připravovat formální stížnost kvůli "více než 48hodinové nekomunikaci s Jorgem Glasem ve vazební věznici La Rocha", která podle právničky Very Garcíi "porušuje jejich základní práva a ohrožuje jejich bezpečnost", před níž požadují "přístup k informacím, vstřícnost a transparentnost".

Podle posledních zpráv je Jorge Glas ve vězeňské nemocnici. Zvěsti si protiřečí, některé zdroje hovoří o pokusu o vraždu, jiné o sebevraždě.

Je třeba poznamenat, že opravný prostředek Habeas Corpus podle ekvádorské ústavy "usiluje o navrácení svobody tomu, kdo jí byl zbaven nezákonně, svévolně nebo protiprávně, na příkaz orgánu veřejné moci nebo jakékoli osoby, a o ochranu života a tělesné integrity osob, které svobodu mají".

A dokonce i USA odsoudily jednání ekvádorských orgánů. Na internetových stránkách ministerstva zahraničí bylo zveřejněno

"Spojené státy odsuzují jakékoli porušení Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích a berou velmi vážně závazky hostitelských zemí podle mezinárodního práva respektovat nedotknutelnost diplomatických misí. Mexiko a Ekvádor jsou důležitými partnery Spojených států a my přikládáme našim vztahům s oběma zeměmi velký význam. Vyzýváme obě země, aby své spory řešily v souladu s mezinárodními normami."

Vzhledem k tomu, že Daniel Noboa je pro-washingtonský politik s banánovým byznysem, mělo by ho toto prohlášení zasáhnout jako studená sprcha. Na druhou stranu se však od Spojených států pouze učil porušovat mezinárodní právo, protože, jak poznamenala mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová, "od roku 2016 americké úřady zabavily, nebo abychom věci nazvali pravými jmény, prostě vpadly do šesti diplomatických nemovitostí patřících naší zemi z titulu soukromého vlastnictví: rekreačních středisek ve státech Maryland a New York, budovy obchodní mise ve Washingtonu, administrativní budovy generálního konzulátu a rezidence generálního konzula v San Francisku, jakož i rezidence generálního konzula v Seattlu".

Noboa zřejmě jen zapomněl na římské přísloví: Co je dovoleno Jupiterovi, není dovoleno býkovi. A domácí záležitosti je třeba odlišovat od zahraničněpolitických aktivit.

Jaké důsledky by v důsledku toho mohlo mít narušení vztahů mezi Mexikem a Ekvádorem?

Osoby s tituly z mexických univerzit si je nebudou moci zaregistrovat v Ekvádoru.
Veškerý vývoz z Ekvádoru do Mexika a naopak bude zakázán.
Do Ekvádoru již nebudou vydávána mexická víza (Ekvádorci nebudou moci cestovat do Mexika).
Hospodářské sankce ze strany Organizace amerických států (bude záležet na každé členské zemi OAS, jaké sankce na Ekvádor uvalí).
Ekvádorci studující v Mexiku si nebudou moci prodloužit studentská víza.
Ekvádorci, kteří jsou v Mexiku nelegálně a byli zadrženi, nebudou deportováni do Ekvádoru a zůstanou si odpykávat svůj trest v Mexiku.
Letadla ekvádorských leteckých společností nebudou moci létat nad mexickým územím.
O těchto a případných dalších omezeních se brzy dozvíme ve zprávách.

Co se týče situace uvnitř země, vzhledem k bující kriminalitě a zhoršující se socioekonomické situaci se Noboova vláda ocitne v poměrně obtížné situaci. Vnější i vnitřní tlaky se nyní budou kolem tohoto vyhroceného případu konsolidovat.

Leonid Savin - geopolitický expert na latinsko-americké vztahy

Manipulace sdělovacích prostředků v současnosti III.

A jsme v závěru naší malé exkurze do manipulace masových sdělovacích prostředků v kapitalismu. Rád bych vše, kolem tohoto tématu trochu shrnul. Zrekapitulujeme si metody manipulace, kterých je opravdu nepřeberné množství. Jaký mají vliv vlastnické vztahy, probereme, jaký zvolit přístup k obraně manipulace a také proč se bránit. Je nutné si uvědomit že manipulace v kapitalismu je komplexní a je i tam kde bychom tomu vůbec nevěřili. Dokonce se můžeme domnívat, že je i nějaká konspirace. Přišla doba, která přinesla informační války, které se nazývají válkami hybridními. Prostě měkké zdroje moci (manipulace sdělovacích prostředků, politický a diplomatický tlak apod.) A Ty jsou kombinovány s tvrdými zdroji moci (například lokální války). Takže pokud si budeme chtít rozhodovat o vlastním životě sami, musíme mít znalost, jak rozpoznat manipulaci a jak jí odolat.

Rekapitulace strategií a metod

Strategie odvádění pozornosti, vytvoření problému následované nabídkou na řešení, postupná strategie, Overtonovo okno (kde jsou fáze o nemyslitelném tématu, radikální nebo kontroverzní, přijatelné či dokonce rozumné, popularizace zažitým a vše vezmou do svých rukou politici, kteří téma zpracují zákonodárně.) Mix pravdy, mlčení a výmyslů, naprostá lež, mlčení o tématech, diktování témat, záměrná výběrová citace a vytržení z kontextu, Posuzování problému bez ohledu na pravé příčiny, systematická změna postojů, tendenční propaganda filmem, odvádění pozornosti od závažných otázek, spin, prefabrikované průzkumy a vytvoření většinového názoru, přitažlivost referenčních skupin. Personalizace (negativní, nebo pozitivní) je sofistikovaná metoda, kdy lze z určitého chování, třeba ve virtuálním světě poznat psychologický profil daného jedince, a naopak tak na základě správně manipulativního podání můžete osobu radikálně znedůvěryhodnit.) Nálepkování, konfrontační tematické pořady, propagace postojů usnadňujících manipulaci, podprahové signály, efekt pořadí, taktické postupy a finty, veřejné diskuze v médiích, strategie podřizování, zacházení s veřejností jako s dítětem, povzbuzení emocionálních reakcí místo těch reflexivních, podporování veřejnosti v tom být šťastný s průměrností, podpora viny a vlastní viny, poznat individuální lidi lépe, než oni znají sami sebe. Nad tím vším je relativizace, ze které vychází postmoderní doba, ale to je zase jiné téma, ale rozhodně je to souvislost. Relativizace je velmi ostrý nástroj moci, který se podobá mlze, ve které člověk nevidí žádných cílů, je zaměstnán neustálým hledáním, případně konzumem a je často nucen k opakováním stejných hledání, jako předešlé generace. Člověk, který je v časoprostoru života dezorientován, bez cílů, chybí mu ty podstatné všestranné znalosti a informace je velmi snadno ovladatelný, ale přitom se může cítit velmi svobodný! Z toho plyne, že kdo má informace má moc a kdo nemá informace je odsouzen být ovcí s kterou si každý může dělat co se mu zlíbí.

Nová hybridní válka?

Především si musíme uvědomit, že v kapitalistickém systému a jeho různých třídních modifikacích neplatí žádná etická norma, hraje se tu jen na jakousi politickou korektnost, kterou mohou media použít k personalizaci, nebo nálepkování. Media neslouží jako »hlídací psi demokracie« ale dělají v případě potřeby špinavou práci zejména pro politické řízení celé společnosti. Dokonce dělají špinavou práci za tajné služby, říká se tomu investigativní novinařina. Vzpomeňme si jak nedávno, reportérka Sabina Slonková investigativně vypátrala syna premiéra Babiše. Jsem přesvědčen, že bez pomoci tajných služeb by to vůbec nešlo. Nebo nedávno »ricinová« kauza s ruským agentem, který prý přijel zavraždit trojici Hřib, Kolář a Novotný.

Z toho zcela jasně vyplývá, že politika se nás dotýká a určuje nám i to, jestli si budeme čistit zuby jen ráno, nebo jestli budeme nosit roušku a dokdy.

Obrana proti manipulaci

Chceme-li se bránit masové mediální manipulaci, musíme si nejdříve klást otázky co je cílem námi nashromážděných informací, k čemu nám to je, co bude s výstupem našeho závěru. Jestli je našim cílem se ubránit manipulaci, musíme vědět, že pokud se dozvíme zcela zásadní informace jsme za ně odpovědní a je třeba se připravit na to, jak se zachováme v případě, že si informace budeme muset zveřejnit. Za zveřejněnou informaci ponesete zásadní odpovědnost.

Následně je nutné se ptát, co je záměrem, a co cílem dané manipulace? Zjistit tak pravou příčinu a následně si vytvořit vlastní kritický přístup, metodu a teprve pak řešit otázku nalezení pravdy. Za jednu z nejdůležitějších zásad v této etapě považuji najít v obrovské pře informovaném informačním poli ty informace, které jsou nejpodstatnější. A následně je podrobit kritickému myšlení, dohledat a dosadit všechny souvislosti, ověřit několik zdrojů. Podobně jak to dělají policisté, když pátrají nejen po důkazech, ale také po motivaci a pracují na začátku s několika konstrukcemi zločinu.

Je důležité k informacím přistupovat výhradně kriticky a nejlépe systematizovat tuto kritičnost. Výhodu má ten, kdo dokáže v dlouhodobém horizontu skládat široké pole souvislostí. Také tím získáme vlastní empirii.

Je zapotřebí mít své vlastní alternativní zdroje, ze kterých získáváme, ověřujeme či potvrzujeme. Tyto osvědčené zdroje už musí být delší čas odzkoušené a takové, které vychází z reality.

Jedna ze zásad je, že Wikipedie není skutečně relevantní zdroj-může si tam prakticky každý psát téměř co chce. Smutné je, že ve školství je to jeden z nejhlavnějších zdrojů. Wikipedie je vskutku jen orientační a velmi často indoktrinovaný a tendenční informační prostor v duchu aktuálních potřeb a zájmů současné moci kapitalismu. Například, když jsem psal článek o připojení Krymu v roce 2014, bylo na Wikipedii občanů ruské národnosti 82,5 % obyvatel Krymu. Po asi osmi měsících jsem potřeboval znova tyto informace, a už tam bylo nejen mnoho informací o »anexi« Krymské oblasti státu Ukrajina, ale i stav obyvatel Krymu byl aktualizován na 62 % Rusů, dnes je na Wikipedii 58 %. To má v každém případě vzbudit dojem, že na Krymu se hlásí k ruské národnosti, méně obyvatel, než bylo do teď obecně známo.

Aktualizovat důvěryhodnost vašich zdrojů je nutnost, jelikož i zde dochází k určitému vývoji a posunům, jak ideologickým, tak odborným i osobnostním, nebo změně vlastníka, ale také podle politicko-společenské poptávky a zadání vyplývajícího ze zájmu třídy, která ovládá dané medium. Čím více potřebujeme informace analyzovat, jako například novináři, političtí analytici, tím větší ta systematizace má význam. Je však nutné při analýze těchto informací znát souvislosti a co nejsprávněji je shrnovat do závěrů tak, aby odpovídaly konečné skutečnosti, která právě nemá být veřejnosti známa.

Diferenciace a kritické myšlení

Je nutné také, aby se správným způsobem diferencovaly veškeré informace a zprávy. Navíc každá informace je více účelová. Jsou informace signální, informace odvádějící pozornost, faktické, jako například, sportovní výsledek, pak jsou informace, které mají vnést do společnosti určitou emoční náladu, například strach, kult antihrdiny (nájemný vrah, kterého hraje velmi oblíbený herec a který se s čtenářem, či divákem vnitřně ztotožní.) Vlastní konání zabijáka přijme divák nebo většina diváků jako čistou profesní záležitost, přestane být vnímavý a empatický vůči obětem, které tento antihrdina vlastně zabil a zabíjí. Následně toto filmové hrdinské konání nepokládá za něco společensky nebezpečného.

Jenže bez systémového nastavení, kdy stát nezreguluje tyto pravidla a zároveň nenastaví společnosti morální standardy, tak zde je možné se ubránit jen výjimečně a jen lokálně. Kapitalismus ale z podstaty žije z amorálních nastavení v konfrontaci s jakousi společenskou korektností.

V obraně proti manipulaci je důležité po kritickém vyhodnocení to, jak s touto analýzou naložím, případně jakou ji mám možnost dostat do společenského informačního pole, které menším, či větším způsobem vzbudí pochybnost o správnosti původní informace určené k manipulaci veřejnosti.

Společnost by mohla v rámci své obrany požadovat nejen nastavení, omezení zákonných opatření na principech etických, ale zejména na jejich naplňování a dodržování zákona všemi subjekty na mediálním poli a zároveň klást vysoké nároky na soudní exekutivu. To je však obrana, která odstraňuje stránky pouze jevové, ale ne systémové. Přesto by společnost od těchto požadavků v žádném případě neměla slevit a měla by je prosazovat prostřednictvím svých politických stran. Nejde to však u stran populistických, ale u stran, které skutečně prosazují a jsou schopny také prosadit systémovou změnu.

Jaké jsou principy kritického myšlení

Za prvé, kritické myšlení je základním a hlavním znakem nezávislosti myšlení. A je základním předpokladem správného rozhodování, jak jednotlivce, tak i společnosti. Nejsme v žádném případě kritičtí, pokud přijímáme informace bez nezávislého kritického přístupu a hlavně hodnocení. V tom případě je to pouhé nekritické opakování a můžeme se tím sami dopustit, aniž bychom si to mnohdy uvědomili, manipulace s veřejným míněním.

Za druhé, dostat, nebo získat informaci, je východisko kritického myšlení. Tohle je zas otázka nutnosti, bez které se bohužel neobejdeme. Pro sběr informací je dobré hledat přístup nejen, k přímým zdrojům, ale i k alternativním informacím, jež nás uvedou do souvislostí.

Za třetí, v kritickém myšlení je vše odvíjeno od vlastního řešení daných otázek, či problémů. Musíme vycházet především také z vlastní potřeby a motivace být objektivní a znát pravdu ať je jakákoli. I krajně nepříjemná. Pokud tohle nedokážeme, nemůžeme být co nejblíže samotné pravdě.

Za čtvrté, kritické myšlení hledá především fakta a argumenty. Vychází z teze, že řešení není jen jedno, že jsou alternativy. Zároveň tyto argumenty a fakta zasazuje do širších souvislostí, a to dává ucelenější a objektivnější hodnocení řešení daných otázek.

Za páté, kritické myšlení vychází z praktických reakcí ve společnosti. Tím se utvrzuje správnost vyhodnocování.

Vlastnictví a ovládaní zdrojů

Majitelé a vlastníci sdělovacích prostředků vám můžou říkat do nekonečna, že se do práce medií nepletou, ale opak je pravdou v momentu, kdy je potřeba ovlivnit veřejné mínění se angažují pěkně potichu, neboť jednají ve svém zájmu. Zde je tím základem samotné vlastnictví medií a monopolní ovládnutí mediálního prostoru soukromým kapitálem. Mediální prostor prostě slouží výhradně pro zájmy soukromého kapitálu, či zájmy jednotlivých mocenských elit. A to zásadně na principu ekonomickém pojetí dané mediální sféry. Pro vlastní rozbor metod a technik mediální manipulace je zapotřebí pro správnou volbu metodického kritického přístupu přijímaných informací a informacím obecně. Tato kritičnost, při osvojení v současném kapitalismu je zásadně zapotřebí, protože mediální manipulaci kapitalismus, neustále sofistikuje a rozvíjí.

Dnešní generace v současném kapitalismu zažívají dokonce informační války, a to na všech úrovních. O to více je zapotřebí znát význam a cíle dnešního informačního a sdělovacího prostředí. A veřejnost by si měla kritický přístup primárně k médiím osvojit. Tomu se bude současný imperialismus bránit všemi prostředky, ze svého ekonomicko-politického mocenského postavení.

Chci ještě jednou zdůraznit, že manipulace ve sdělovacích prostředcích je víc sofistikovaně řízený politicko-ekonomický nástroj, než se nám společnosti i jednotlivci jeví. Je jedním z hlavních nástrojů v řízení dnešního imperiálně kapitalistického světa.

Manipulace je součást »demokracie«

Manipulace existuje, ale nic s ní stejně neuděláme je součástí demokracie, to je typická manipulační teze v kapitalistickém pojetí. Místo, aby se tento neustálý jev okamžitě zákonně odstranil a poté se vytvořily exekutivní mechanismy k dodržování této etiky a jasnému zakotvení v zákonech, vedoucí k odstranění tohoto společensky, velmi nebezpečného a hluboce amorálního společenského chování, jež dlouhodobě ovlivňuje a v jiných sférách brzdí skutečný rozvoj celé společnosti.

Zde, jsem naznačil řešení mediální manipulace. Musíme politicky bojovat za to, aby sdělovací prostředky jednali eticky, pod jasnými zákonnými pravidly. Musíme vytlačit bulvár na okraj hlavního mediálního proudu. Hnát media k jednoznačné odpovědnosti za negativní dopady na společnost. Věnovat se více odpovědnosti než svobodě slova, která nezná hranic, ani etických. Musíme hlídat naši národní a kulturní identitu třeba tím, že přijmeme jazykový zákon, který ochrání náš Český jazyk před globální anglikanizací. A všechny sdělovací prostředky budou muset se odpovědně řídit češtinou. To je sice málo, ale je to zásadní.

Pokud ale zůstane monopolní postavení medií ve vlastnictví nadnárodního kapitálu, nemůže být manipulace odstraněn. Přesto jsem přesvědčen, že i krátkodobá řešení poskytují určitou zkušenost, která nám prokáže, zda je možné negativní manipulaci jako takovou vůbec v kapitalismu odstranit. Já osobně se domnívám, že lze mediální manipulaci eliminovat do takové míry, že by se společnost rozvíjela v celé své šíři sociálně kulturní a celospolečenského horizontu. Což by probíhalo v určitých fázích a v celku pomaleji, ale na druhou stranu by mělo daleko trvalejší a stabilnější přesah sociálních, kulturních, a hlavně morálních aspektů ve společnosti.

Jestli chceme něco změnit je známo, že tomto systému stačí 25 % společnosti abychom dokázali změnit veřejné mínění. Je na nás, na našich tvůrčích schopnostech, na schopnosti odolávat manipulaci sdělovacích prostředků a povinnosti naučit těžit z informační pole jen ty správné informace nebo argumenty. Je to dnes zásadní nutnost. A pamatujte, že nejcennější informace pro člověka i společnost jsou ty, které nemá a když je získá a správně použije, může teprve nastat skutečná svobodná volba.

»Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti.« Jan Hus

Roman BLAŠKO

Deset nejdůležitějších způsobů manipulace s veřejností podle Noama Chomskeho

Noam Chomsky, profesor lingvistiky, nebojácný kritik bohaté elity (sám židovského původu), která vládne Spojeným státům, sestavil seznam deseti nejběžnějších strategií využívaných médii k tomu, jak manipulovat s lidmi v USA. V minulosti naše sdělovací prostředky vytvořily nebo zničily sociální hnutí, ospravedlňovaly války, zmírňovaly finanční krize, a povzbuzovaly nebo ničily některé další ideologické proudy. Chomsky sestavil seznam deseti nástrojů manipulace našich médií. V podstatě, povzbuzují hloupost, podporují pocit viny, vytvářejí rozptylování pozornosti nebo vykonstruují umělé problémy a pak je magicky vyřeší. Tyto nejdůležitější techniky jsou zde:

Strategie odvádění pozornosti

Základním elementem sociální kontroly je strategie rozptylování veřejné pozornosti od důležitých otázek a změn řízených našimi politickými a ekonomickými elitami za použití technik zaplavujících veřejnost nepřetržitým odváděním pozornosti a bezvýznamnými informacemi.

»Strategie rozptylování pozornosti je také podstatná k vymýcení veřejného zájmu o základní vědomosti vědy, ekonomie, psychologie, neurobiologie a kybernetiky, ale také ufologie. Tato technika také přesměrovává pozornost veřejnosti od našich skutečných sociálních problémů s důrazem na záležitosti, které nemají žádnou reálnou důležitost. Touto ideou je udržovat veřejnost stále zaměstnanou a neposkytnout žádný čas přemýšlet o nejdůležitějších principech a o jádru faktu skrývajícím se za našimi sociálními problémy.«

Vytvoření problému následované nabídkou na řešení

[viz také práce bývalého mluvčího britské Green Party a autora Davida Icka.] Tato metoda v podstatě zdůrazňuje symptomy, zatímco skrývá zásadní kauzy. Například poukazuje na násilí ve městech nebo na podrobnosti krvavých útoků, aniž by vyšetřovala příčiny těchto problémů. Vytváří a manipuluje také s krizemi, které se týkají ekonomiky nebo násilí, aby povzbudila veřejnost přijmout nezbytné zlo v podobě omezení občanských práv nebo postupného odstranění veřejných služeb.

Postupná strategie

To v podstatě znamená postupně zavádět destruktivní sociální politiku, která by byla neakceptovatelná, kdyby byla na veřejnost uvalena náhle. To je to, co bylo během 80tých a 90tých let zavedeno v rámci nových socio-ekonomických podmínek na radikální pravici. Patří mezi ně privatizace, nejistota, flexibilita, masivní nezaměstnanost, snížení kupní síly mezd a záruk na obstojný příjem. Všechny tyto změny by vyvolaly všeobecnou vzpouru, kdyby byly použity najednou.

Strategie podřizování

Další způsob, jak získat souhlas veřejnosti s nepopulárními opatřeními, je, představit je jako »bolestné, ale nutné« s cílem získat veřejné pochopení pro jejich budoucí uplatnění. Je to podobné jako postupná strategie. Je snazší přijmout budoucí oběti namísto okamžité porážky na prvním místě, protože účinek není pociťován hned. Později se veřejnosti doporučí uvěřit, že »vše bude lepší zítra«. To poskytne veřejnosti více času na to zvyknout si na myšlenku nevýhodných změn a na jejich přijetí s rezignací až přijde čas.

Zacházení s veřejností jako s dítětem

Mnoho reklam a propagandy využívá dětské řeči a intonace dětí, jako by divák nebo posluchač byl malé dítě nebo mentálně zaostalý. Pravidlo je takové, že pokud s lidmi zacházíte jako by byli 12tileté děti nebo ještě mladší, mají sklon reagovat bez kritiky, tak jak to dělají děti.

Povzbuzení emocionálních reakcí místo těch reflexivních

Toto je klasická technika pro obejití racionální analýzy a kritické úvahy. To také otevírá dveře podvědomí, kam se implantují plány, přání, strachy, úzkosti, nutkání a požadované iracionální chování.

Bombardování veřejnosti maličkostmi k udržení jejich ignorace

Je důležité přimět lidi k neschopnosti rozumět technologiím a metodám používaných k jejich zotročení. Kvalita vzdělání poskytovaná nižším sociálním vrstvám je úmyslně udržována nevalná a mizerná, jak je to jen možné, aby mohly být manipulovány jako ovce.

Podporování veřejnosti - být šťastný s průměrností

To zahrnuje podporování veřejnosti, aby uvěřila tomu, že je v módě být hloupý, vulgární a nevzdělaný, kdy je každý pobízen k tomu, aby uvěřil, že právě toto jsou charakteristiky podstatné pro moudrost dosahovanou věkem.

Podpora viny a vlastní viny

Jedná se o mimořádně zvrácenou strategii. Týká se to neustálého spílání lidem za jejich vlastní neštěstí, kvůli selhání jejich inteligence, jejich schopností nebo jejich snah tak, aby nezkoumali strukturální vady sociálního a ekonomického systému, který je zotročuje. Jeden z nejzvrácenějších kontrolujících mýtů americké společnosti je, že když budeš nepřetržitě pracovat a dost dlouho, pak budeš úspěšný a zbohatneš. To se občas některým lidem skutečně stane a jejich úspěch je médii široce oznamován veřejnosti. Párkrát se to stane, všem z nás je pak ustavičně připomínáno, že když tamti lidé dokázali toto, pak ty můžeš také. Ovšem, když budeš usilovně pracovat a nezbohatneš, pak je však problém, že jsi nepracoval dostatečně tvrdě nebo jsi nebyl dostatečně chytrý a skončil jsi jako břídil. Takže nezáleží na tom, co tě potká, mýtus zůstává nedotčený a Amerika zůstane zemí příležitostí a největší zemí na světě.

Poznat individuální lidi lépe, než oni znají sami sebe

Za posledních 50 let vědecký pokrok vygeneroval rostoucí propast mezi tím, co veřejnost ví a mezi vědomostmi dominantních elit. Díky biologii, neurobiologii a aplikované psychologii »systém« získal vyspělé znalosti fyzické a psychologické povahy lidí. Těchto vědomostí se cynicky využívá k manipulaci s veřejností, jako kdyby to bylo stádo ovcí.

24. 12. 2011, Noam Chomsky

Manipulace sdělovacích prostředků v současnosti I.

Protože pracuji opravdu dlouho v mediální sféře na různých úrovních a celou dobu se potýkám s mediální a informační manipulací, tak jsem se rozhodl, že se se čtenáři se svými poznatky podělím. Myslím si totiž, že jestli je něco potřeba, tak je to nejen schopnost zorientovat se, že s námi sdělovací prostředky manipulují, ale také vědět, proč to dělají, čemu to slouží a také pro koho se v rámci dnešního kapitalistického systému manipuluje, a hlavně jak manipulaci rozpoznávat a jak se jí bránit. Věřte, že téma je to velmi obsáhlé a široké. Pokusím se to nějak shrnout do srozumitelné podoby. Ne nadarmo byly provedeny jedny z prvních a nejrozsáhlejších investic po roce 1989 v ČSSR do informačních a masových sdělovacích prostředků. Ptám se sám sebe, proč asi?

Síla informace

Informace samotná ještě nemusí znamenat, že se jí jen dočtete nebo vám jí někdo sdělí. Musíme brát informace, které získáváme svými smysly. Vidíme barvu a hned víme, že nemáme přecházet přes přechod, nebo slyšíme sirénu a víme, že je to třeba zkouška sirén. Někdo se řízne a hned má informaci, že to bolí a musí vyhledat lékaře. Ale to nemusím dopodrobna líčit. V podstatě, »kdo má informace nebo kdo nad nimi má moc, má vlastně reálnou moc.« Osobně tvrdím, že jedna z nejdůležitějších informací pro nás je ta, kterou nemáte k dispozici, abychom si mohli vše zasadit do souvislostí.

Míra politického vlivu

Ovlivňování veřejného mínění v kapitalismu je základem manipulativních řídicích prvků. V tom dobrém slova smyslu i v tom špatném. Politici sdělovacím prostředkům říkají »měkké zdroje moci«. Ze samotného názvu vyplývá, že média jsou nástrojem moci.

Faktor vlastnických vztahů

Zde se projevuje jedna ze základních podmínek, která je prostě nutností. Musíte sdělovací prostředky z většiny buď vlastnit, anebo alespoň ovládat, nejlépe z klíčových pozic. Pak také je potřeba mít pod kontrolou základní informační kanál. To je v každé zemi jako základní informační zdroj tisková agentura, od které většina médií informace čerpá.

Tento zdroj má tu výhodu, že čerpané informace z hlavní tiskové agentury dostávají do společnosti všechna významná média a ta mají zásadní vliv na veřejném mínění.

Zvláštní kapitolou je bulvár. A jak je to s vlastnickými vztahy? Například nejbulvárnější Deník BLESK patřil společnosti Ringier, která fúzovala s dalším vydavatelem a vzniklo vydavatelské impérium Ringier Axel Springer CZ. Tato firma byla vydavatelem s nejvyšším ziskem nejen na českém trhu, ale i v celé Evropě. Ve světě jsou de facto jedinými vlastníky pan Ringier ze Švýcarska a pan Springer z Německa. V roce 2015 vytvořila v České republice čistý zisk ve výši 422 mil. Kč, tržby dosáhly 2,096 mld. Kč. Po převzetí novými majiteli se přejmenovala na Czech News Center. A jestli se nemýlím, stále je jejím jediným akcionářem společnost Czech News Center Holding. A konečnými vlastníky v Česku jsou Daniel Křetínský a Patrik Tkáč. A čí zájmy budou hájit tato média? Mají morální problém s něčím takovým, jako když někoho doženou k sebevraždě (kauza Bartošová)?

Manipulativní metody a modifikace

To je nejzajímavější a snad nejobsáhlejší kapitola tohoto tématu. Manipulativních metod je totiž nepřeberné množství a kombinací. Jako je mix pravdy a dezinformací, zatajování podstatných informací, dokonce i účelově vymyšlených, posuzování problémů bez ohledu na jejich skutečné příčiny, zaměňování příčiny a důsledků, manipulace obrazovými prostředky a filmem, výběr informací a efekt pořadí (odvádění pozornosti od významných témat), nebo takzvaný spin.

Noam Chomsky, profesor lingvistiky v USA, kritik mocných především v USA, vyjmenoval deset strategií využívaných médii k tomu, jak manipulovat s lidmi, a uvedl: »V minulosti naše sdělovací prostředky v USA vytvořily nebo zničily sociální hnutí, ospravedlňovaly války, zmírňovaly finanční krize a povzbuzovaly nebo ničily některé další ideologické proudy.«

Pojďme vyjmenovat deset metod Chomského:

*Strategie odvádění pozornosti

Základním elementem sociální kontroly je strategie rozptylování veřejné pozornosti od důležitých otázek a změn řízených našimi politickými a ekonomickými elitami za použití technik zaplavujících veřejnost nepřetržitým odváděním pozornosti a bezvýznamnými informacemi.

*Vytvoření problému následované nabídkou na řešení

Tato metoda v podstatě zdůrazňuje některé symptomy, zatímco skrývá zásadní kauzy. Například poukazuje na násilí ve městech nebo na podrobnosti krvavých útoků, aniž by vyšetřovala příčiny těchto problémů. Vytváří a manipuluje také s krizemi, které se týkají ekonomiky nebo násilí, aby přinutila veřejnost přijmout nezbytné zlo v podobě omezení občanských práv nebo postupného odstranění veřejných služeb.

*Postupná strategie

To v podstatě znamená postupně zavádět destruktivní sociální politiku, která by byla neakceptovatelná, kdyby byla na veřejnost uvalena náhle. To je to, co bylo během 90. let zavedeno v rámci nových socio-ekonomických podmínek na radikální pravici. Patří mezi ně privatizace, nejistota, masivní nezaměstnanost, snížení kupní síly mezd a záruk na obstojný příjem. Všechny tyto změny by vyvolaly všeobecnou vzpouru, kdyby byly použity najednou. Tato metoda připomíná strategii Overtonova okna.

*Strategie podřizování

Další způsob, jak získat souhlas veřejnosti s nepopulárními opatřeními, je představit je jako »bolestivé, ale nutné«, s cílem získat veřejné pochopení pro jejich budoucí uplatnění. Je to podobné jako postupná strategie. Je snazší přijmout budoucí oběti namísto okamžité porážky na prvním místě, protože účinek není pociťován hned. Později se veřejnosti doporučí uvěřit, že »vše bude lepší zítra«. To poskytne veřejnosti více času na to, zvyknout si na myšlenku nevýhodných změn a na jejich přijetí s rezignací, až přijde čas.

*Zacházení s veřejností jako s dítětem

Mnoho reklam a propagandy využívá dětské řeči a intonace dětí, jako by divák nebo posluchač byl malé dítě nebo mentálně zaostalý. Pravidlo je takové, že pokud s lidmi zacházíte, jako by byli dvanáctiletými dětmi nebo ještě mladšími, mají sklon reagovat bez kritiky, tak jak to dělají děti.

*Povzbuzení emocionálních reakcí místo reflexivních

Toto je klasická technika pro obejití racionální analýzy a kritické úvahy. To také otevírá dveře podvědomí, kam se implantují plány, přání, strachy, úzkosti, nutkání a požadované iracionální chování.

*Bombardování veřejnosti maličkostmi k udržení jejich ignorace

Je důležité přimět lidi k neschopnosti rozumět technologiím a metodám používaných k jejich zotročení. Kvalita vzdělání poskytovaná nižším sociálním vrstvám je úmyslně udržována nevalná a mizerná, jak je to jen možné, aby mohly být manipulovány jako ovce.

*Podporování veřejnosti - být šťastný s průměrností

To zahrnuje podporování veřejnosti, aby uvěřila tomu, že je v módě být hloupý, vulgární a nevzdělaný, kdy je každý pobízen k tomu, aby uvěřil, že právě toto jsou charakteristiky podstatné pro moudrost dosahovanou věkem.

*Podpora viny a vlastní viny

Jedná se o mimořádně zvrácenou strategii. Týká se to neustálého spílání lidem za jejich vlastní neštěstí kvůli selhání jejich inteligence, jejich schopností nebo jejich snah tak, aby nezkoumali strukturální vady sociálního a ekonomického systému, který je zotročuje. Jeden z nejzvrácenějších kontrolujících mýtů západní společnosti je, že když budeš nepřetržitě pracovat a dost dlouho, pak budeš úspěšný a zbohatneš. To se občas některým lidem skutečně stane a jejich úspěch je médii široce oznamován veřejnosti. Párkrát se to stane, všem z nás je pak ustavičně připomínáno, že když tamti lidé dokázali toto, pak ty můžeš také. Když budeš usilovně pracovat a nezbohatneš, pak je však problém, že jsi nepracoval dostatečně tvrdě nebo jsi nebyl dostatečně chytrý a skončil jsi jako břídil. Takže nezáleží na tom, co tě potká, mýtus zůstává nedotčený a Amerika zůstane zemí nejlepších příležitostí na světě.

*Poznat individuální lidi lépe, než oni znají sami sebe

Za posledních 50 let vědecký pokrok vygeneroval rostoucí propast mezi tím, co veřejnost ví, a mezi vědomostmi dominantních elit. Díky biologii, neurobiologii a aplikované psychologii »systém« získal vyspělé znalosti fyzické a psychologické povahy lidí. Těchto vědomostí se cynicky využívá k manipulaci s veřejností, jako kdyby to bylo stádo ovcí.

Těchto 10 metod definovaných Noamem Chomským není samozřejmě úplných a nejsou zde uvedeny strategie kombinované nebo strategie úplné lži, kde se vlastně spoléhá na to, že si zdroj bude ověřovat minimální počet lidí nebo že ověřit si zdroj běžný občan nemá žádnou možnost. Například když americký poradce pro bezpečnost USA Colin Powell na klíčové tiskové konferenci podporující invazi do Iráku ukazoval jakési zkumavky a tvrdil, že Irák má tajný jaderný program, a proto je nutné tento stát vojensky intervenovat. Nakonec se ukázalo, že vše je vymyšlené, ale už bylo pozdě. V Iráku zemřelo téměř milion lidí, zejména civilistů. A v roce 2015 bylo spočítáno, že Irák měl 4,4 milionu vnitřně vysídlených lidí, kteří museli opustit své domovy. Jaderné zbraně se žádné nenašly. Irák jako stát ztratil naprostou obranyschopnost vojenskou, ekonomickou, politickou. Májí sice »demokracii«, ale stát nevlastní většinu svých strategických surovin.

Overtonovo okno

Často se setkáváme i s takzvanou strategií Overtonova okna, což je postupné střednědobé a až dlouhodobé (podle potřeby) přeměňování veřejného mínění. Většinou to začne diskusí občanů o vůbec nemyslitelném tématu, diskuse se později posune v další fázi, kdy se téma charakterizuje jako radikální nebo kontroverzní, potom do diskuse vstoupí odborná veřejnost (jednostranný odborný, často pseudovědecký pohled), až se stane téma přijatelným, či dokonce rozumným. Pak to zbývá jen popularizovat, až se to stane nakonec zažitým a vše vezmou do svých rukou politici, kteří téma zpracují zákonodárně a uvedou tento původně nemyslitelný námět jako společenskou normu.

U nás je znám příklad, že v druhé polovině 90. let bývalý předseda Rady České televize Milan Uhde začal diskutovat o tom, že česká společnost žádá takzvanou nízkou kulturu a vysoká kultura je jen pro ty, co jsou schopni z ní těžit, vnímat, protože jen ti vyvolení jsou schopni vysoké kultuře rozumět. Dnes jsou pro nejnižší vrstvy lístky do Národního divadla prakticky cenově nedostupné.

Na tohle jsem si vzpomněl, když jsem v Petrohradu mluvil s jednou veteránkou Leningradské blokády, která mi vyprávěla, že po VŘSR dostávaly děti zdarma lístky do divadla, na operu a na koncerty vážné hudby, kdy každou sobotu se hrála klasika Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, Lva Nikolajeviče Tolstého nebo Čechovovy hry a podobně. Veteránku Klaudii Ivanovnu Kulišovovou to ovlivnilo pozitivním způsobem na celý život. Vyplývá z toho, že už desetileté dítě je schopno citově porozumět a má to na jeho všestranný rozvoj značně pozitivní vliv.

Mediální vůdci

Chcete-li ovlivnit ať už celé veřejné mínění, nebo menší cílovou skupinu, stačí mít vliv na 25 % lidí z celé cílové skupiny. A tady jsou mediální vůdci jako strategie jedna z nejvíce používaných, protože je velmi účinná. Zde se používá známých osobnosti často z řad herců, známých politiků, ale často i odborníků. Například ve Francii Jean-Luc Mélenchon, který je ve Francii pokládán za krajně levicového politika, často je označován jako komunista. Tento politik byl prohlášen za komunistu a s několika svými sociálními hesly takzvaně na sebe nasál neboli navázal výraznou část voličů. Ti, samy sebe označovali za komunisty, protože stáli za Mélenchonem a jeho hesly, ale přitom byli různého myšlení. Stali za ním skupiny z řad levice, ekologů a zelených, anarchistů, a nakonec mu věřila i řada komunistů. (pokračování příště)

Roman BLAŠKO

Manipulace sdělovacích prostředků v současnosti II.

Analýza: Vystoupení Spojených států z NATO? Nikoliv, to pouze Evropská unie zaplatí jeho porážku

KOLÁŽ - iportaL24.cz/Jindřiška Brucknerová

Zhruba týden před začátkem Mnichovské bezpečnostní konference se v hlavních médiích začaly objevovat poplašné informace o tom, že by USA pod Trumpovým vedením mohly rozpustit NATO. Opravdu by se ale Spojené státy vzdaly své hned po dolaru druhé největší páky, nebo jde jen o snahu převést odpovědnost za konflikt na Ukrajině na Evropskou unii? A jaké vlastně výstupy na základě tohoto »strašení« vyplynuly z oné »bezpečnostní konference«?

Mediální humbuk vypukl poté, co bylo v deníku The New York Times zveřejněno, že případné vítězství bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa v prezidentských volbách ve Spojených státech v roce 2024 může vést k vystoupení země z NATO.

Podle amerického deníku řada diplomatů i vlád členských států NATO již dříve vyjádřila znepokojení, že »Trumpův návrat by mohl znamenat nejen opuštění Ukrajiny, ale i širší americký ústup z kontinentu a rozvrácení Severoatlantické aliance«.

»V Evropě panují velké obavy, že druhé Trumpovo prezidentství by vedlo ke skutečnému odchodu Spojených států z NATO,« shrnul deník situaci citací čtyřhvězdičkového admirála námořnictva ve výslužbě Jamese Stavridise, který byl v letech 2009-2013 vrchním velitelem spojeneckých sil NATO.

Opravdu je tomu tak? Není to totiž poprvé, co Trump pronesl podobnou tezi. Po dlouhé době ale jeho výroky v plném znění a nekriticky přenášejí i média běžně oddaná Demokratům. A dělo se tak právě v předvečer Mnichovské bezpečnostní konference, kde se setkávali především představitelé NATO.

Byli jsme před Mnichovem, budeme i po něm…

60. Mnichovská bezpečnostní konference začala v pátek a skončila v neděli. Na programu byl izraelsko-palestinský konflikt, budoucnost NATO a evropská bezpečnost – ale především, neutěšená situace na Ukrajině.

Mezi vysoce postavenými hosty fóra byli viceprezidentka USA Kamala Harrisová, ministr zahraničí USA Antony Blinken, čínský ministr zahraničí Wang I, generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, izraelský prezident Isaak Herzog a palestinský premiér Mohammad Štajch.

EU zastupovala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a vysoký představitel EU pro zahraniční věci Josep Borrell. A zúčastnil se i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský. Na okraj akce se sešli i ministři zahraničních věcí skupiny G7.

Mnichovskou konferenci založil v roce 1962 německý vydavatel Ewald von Kleist jako setkání zástupců obranných agentur členských zemí NATO. Od roku 1999 se jí účastní politici a vojenští důstojníci ze středoevropských a východoevropských států a také zástupci podnikatelské sféry. Fórum tradičně hostí četná neformální a osobní setkání politiků, kteří diskutují o nových iniciativách v oblasti bezpečnostní politiky.

A co se vlastně nyní dojednalo? Krom obvyklých prohlášení o tom, že EU pevně stojí za Ukrajinou a pokusí se sehnat či vyrobit další zbraně, byla snaha spíše tuto otázku bagatelizovat, přesto se ale našli takoví, kteří zájmy NATO podpořili. Český prezident Petr Pavel hned zkraje hlásil, že Česko našlo v zahraničí zdroje stovek tisíc kusů dělostřelecké munice, která by mohla být dodána Kyjevu během několika týdnů, pokud se s partnery v USA, Německu, ve Švédsku a dalších zemích podaří zajistit financování.

Své si přidal i vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell. Podle něj by se boje na Ukrajině mohly vyvíjet jinak, kdyby Evropská unie rychleji rozhodla o dodávkách nových typů zbraní Kyjevu. »Před dvěma lety jsme zde jednali o dodávkách přileb na Ukrajinu, nyní hovoříme o stíhačkách F-16. V současné době se jedná o dodávkách přileb na Ukrajinu. Ale je to o dva roky později. Kdybychom se rozhodli dodávat nové zbraně rychleji, možná by se válka vyvíjela jinak,« řekl.

Mnohem větší pozornost si přitom ale získala najednou objevená teze, že Rusko může ovládnout vesmír a sestřelovat satelity a že G7 se tedy musí zaměřit na kontrolu vesmíru.

Na úrodnou půdu však nepadla ani slova Zelenského o tom, že jsou to právě západní země, které mohou za porážku Ukrajiny v Avdějevce. Přestože Evropané teprve nedávno vyčlenili hospodářskou pomoc v celkové výši 50 miliard eur, dodávky zbraní jsou přerušované, takže Zelenský alespoň ventiloval svou frustraci na pódiu.

Zpražená Leyenová

Čínský ministr zahraničí Wang I, který se konference také zúčastnil, k tomu všemu připomněl slova prezidenta Si Ťin-pchinga, tedy že »velké státy by měly koordinovat své kroky«. »Čína stojí za svými legitimními právy a zájmy s vědomím historické odpovědnosti za zlepšení vzájemných vztahů v rámci podmínek mírových dohod,« uvedl Wang I. »Rusko je největším sousedem. Máme společné zájmy, strategickou stabilitu v Tichomoří. Naše vztahy jsou příkladem dobrých stabilních vztahů. Čína upřednostňuje užší vztahy s Evropou, abychom nebyli rozptylováni politickými faktory a dali naší interakci mírový impuls,« dodal, přičemž ale jeho slova nejspíš nepadla na příliš úrodnou půdu.

»Považuji za chybu, že současné vedení EU pokračuje ve válce, místo aby se s Ruskem dohodlo,« doplnil k tomu maďarský politolog Endre Simo, šéf nevládní organizace Hungarian Community for Peace. Poukázal dále na to, že v nedávném rozhovoru s americkým novinářem Tuckerem Carlsonem ruský prezident Vladimir Putin ukázal, že Rusko je připraveno na seriózní kompromis ohledně Ukrajiny.

Simo se domnívá, že vedoucí země Evropské unie – Německo a Francie – a také vedení EU, podléhají falešné iluzi, že mohou Rusko porazit. EU označuje vítězství Ukrajiny nad Ruskem za svůj »strategický zájem«, přičemž ostatní cíle společenství podřizuje výhradně válečnému účelu. »Naši lidé platí cenu za válku. Sankce ovlivňují životní úroveň našich lidí. A co je nejzávažnější, současné vedení EU obětuje ukrajinský lid na oltář svých sobeckých zájmů,« poznamenal Simo.

Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová ovšem tak jako tak na konferenci prohlásila, že chce použít výnosy ze zmrazených ruských aktiv na výrobu zbraní pro Ukrajinu a již třináctý balíček sankcí bude zaměřen také na obcházení sankcí EU vůči Rusku. I ona se ale dočkala na Mnichovské konferenci studené sprchy, když německý kancléř Olaf Scholz veřejně prohlásil, že nedovolí, aby byla von der Leyenová nominována na post generální tajemnice NATO. Prý kvůli jejím extrémně protiruským postojům.

Sám Scholz se přitom druhým dechem označil za přesvědčeného zastánce NATO a prohlásil, že aliance zaručí bezpečnost Evropy na další desetiletí. »Proto je třeba udělat vše pro to, aby transatlantická spolupráce, která Evropany chrání již 75 let, zůstala stabilní,« uvedl nedlouho poté, co Německo posvětilo oněch 50 miliard pro Ukrajinu.

Zelenský a Scholz podepsali dvoustrannou dohodu mezi Berlínem a Kyjevem o bezpečnostních závazcích a dlouhodobé podpoře. Dokument je koncipován na 10 let s možností prodloužení. Konstatuje se v něm, že dohoda »nemá vliv na úsilí Ukrajiny« o členství v NATO. Francouzský prezident Emmanuel Macron a Zelenský pak podepsali desetiletou dohodu o bezpečnostních zárukách a spolupráci mezi oběma zeměmi.

Dohoda mezi Ukrajinou a Francií počítá s pomocí ve výši tří miliard eur v roce 2024. Scholz uvedl, že Berlín poskytne Kyjevu balíček vojenské pomoci ve výši 1,1 miliardy eur, který zahrnuje 36 houfnic, 120 000 dělostřeleckých granátů, dva nové systémy protivzdušné obrany a rakety IRIS-T.

Dveře do NATO pro Ukrajinu zavřené…

Co se ale především nestalo? Fakticky bylo upozaděno jakékoliv jednání o možném vstupu Ukrajiny do NATO. Vedoucí kanceláře ukrajinského prezidenta Andrij Jermak sice na zasedání členů mezinárodní pracovní skupiny pro bezpečnost Ukrajiny a euroatlantickou integraci, které se konalo na okraj Mnichovské konference, opět vyzval k urychlenému pozvání Kyjeva do NATO, ale zcela bezvýsledně. Účastníky jednání přitom byli bývalá ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová, bývalý švédský premiér Carl Bildt, spolupředseda strany Unie 90/Zelení Omid Nuripour z Německa, bývalý zvláštní zástupce USA pro Ukrajinu Kurt Volker a generální tajemník NATO z let 2009-2014 Anders Fogh Rasmussen.

Jermak na schůzce uvedl, že »Ukrajina potřebuje NATO, ale Aliance potřebuje také Ukrajinu, a to co nejdříve«. Podle něj by »pozvání Ukrajiny bylo signálem odhodlání ze strany spojenců NATO«.

Německo a Francie ale podle čínského vojenského pozorovatele Sung Čung-pchinga nedovolí Ukrajině vstoupit do Severoatlantické aliance, a to i přes dohody o bezpečnostních zárukách, které Berlín a Paříž s Kyjevem uzavřely.

»Podepsání bezpečnostních paktů s Francií a Německem, dvěma významnými evropskými zeměmi, vytváří precedens, který potenciálně povzbudí další evropské země, aby následovaly jejich příkladu a posílily spolupráci s Ukrajinou,« uvedl expert. Poznamenal ale, že tyto dohody neznamenají, že Ukrajina vstoupí do NATO a bude využívat mechanismus kolektivní obrany. »Z dlouhodobého hlediska se tyto země rovněž vyhnou přímým vojenským konfliktům s Ruskem a nedovolí Ukrajině vstoupit do NATO,« uvedl Sung Čung-pching.

Podobný názor vyjádřil pro Global Times i Cchuej Cheng, analytik Školicího střediska Čínsko-šanghajské organizace pro spolupráci pro podporu mezinárodní a soudní spolupráce. Poukázal na to, že bezpečnostní dohody mezi Ukrajinou a velkými evropskými zeměmi je nezavazují k žádné odpovědnosti. »Bez ohledu na to, jak se bude situace vyvíjet v budoucnu, evropské mocnosti nebudou zataženy do konfliktů. Zelenský získal kýženou podporu evropských mocností tím, že dosáhl situace, která je výhodná pro obě strany, dokumentem, který nemá žádný smysluplný obsah,« uvedl Cchuej Cheng.

Stejně tak i dveře do EU

Přitom ani vyhlídky na vstup Ukrajiny do EU nejsou příliš nadějné. Navzdory neustálým prohlášením o tom, že Ukrajina je součástí Evropy, které znějí obzvláště z úst představitelů jižních a západních států, východní státy trpí už jen současným stavem. Například polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski na Mnichovské bezpečnostní konferenci prohlásil, že již nyní musí polští zemědělci a dopravci platit za celoevropskou solidaritu kvůli rozhodnutí EU zavést bezcelní dovoz ukrajinských zemědělských produktů.

Ministr poznamenal, že EU se rozhodla integrovat Ukrajinu do jednotného trhu »bez jakýchkoli jednání a podmínek« a bez přechodného období. Kyjev navíc nebyl povinen »splnit oficiální kritéria a normy« týkající se dopravy a používání pesticidů v zemědělství, zdůraznil polský ministr zahraničí.

»Polsko je zemí, která přímo doplácí na celoevropskou solidaritu, jejíž myšlenku obecně podporuji. Dvě polské profese – zemědělci a dopravci – nesou hlavní tíhu tohoto řešení,« poznamenal Sikorski.

A Polsko není osamoceno. Podobně se k problému staví Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a i mnozí představitelé v České republice.

Ve hře je i evropská armáda

Nebyli by to ovšem bruselští byrokrati, kdyby z každé situace nezkusili vytěžit něco pro sebe. Vůdce francouzské strany Patrioti Florian Philippot nedávno upozornil, že EU využívá protiruské hysterie k prosazení vzniku společné armády. »Pozor! Eurofanatičtí pitomci předložili v Evropském parlamentu návrh na 'vytvoření evropské armády'. Bude Ursula von der Leyenová její vrchní velitelkou? Jejich zdůvodnění je prosté: 'obrovská ruská hrozba', kterou už měsíce nepřestávají hypnotizovat, aby vytvořili atmosféru strachu a prosadili svou oligarchickou agendu,« napsal Filippo. Dále poznamenal, že armáda EU by mohla být »použita proti samotným národům Evropy, které by se chtěly od EU osvobodit«.

Francouzský politik ve svém příspěvku odkázal na publikaci Euractiv, která informovala o návrhu českého europoslance Mikuláše Peksy na vytvoření armády EU. Prohlášení českého europoslance bylo mimo jiné právě reakcí na výroky Trumpa o obraně spojenců v NATO v případě napadení…

Katastrofy na bojišti holt proplatí EU

Zatímco v Mnichově se za zavřenými dveřmi probíral skutečný rozsah katastrofální situace, v níž se nyní ukrajinské síly nacházejí, tak představitelé zemí Evropské unie nadále řinčeli zbraněmi. Mediální masáž přesto zabrala a konflikt, který se stává hrobem zbrojního průmyslu NATO, nyní přebírá fakticky v plné míře Evropská unie. Respektive platit jeho udržení budeme my všichni. Myšlenka, že by se USA vzdaly NATO, je samozřejmě nesmyslná, ale vzhledem k předvolebnímu boji a katastrofální situaci doma by rády ucouvly, jenže ze stejného důvodu si nemohou dovolit ztratit tvář, přičemž Putin by nejspíš k ústupkům ochoten byl. Ne tak ovšem někteří představitelé EU, kteří berou celou situaci jako rehabilitaci své minulosti. Chtě nechtě tak pod taktovkou NATO přebírají odpovědnost a hodlají nejspíš bojovat do posledního eura a Ukrajince, ne-li hůř.

A Německo navíc mimochodem pod záminkou Trumpových prohlášení zahájilo informační přípravu obyvatelstva na myšlenku získání jaderné bomby. Už za druhé světové války k tomu nemělo daleko…

Tomáš Cinka

Zdroj: https://www.iportal24.cz/featured/analyza-vystoupeni-spojenych-statu-z-nato-nikoliv-to-pouze-evropska-unie-zaplati-jeho-porazku/

Proti korespondenční volbě se musíme vzbouřit!

casopisargument.cz

5.3.2024 Jana Turoňová Tomáš Doležal 

Jana Turoňová a Tomáš Doležal míní, že vládou navržené usnadnění voleb pro české občany v zahraničí představuje případ volebního inženýrství.

Návrh vládních poslanců na zavedení korespondenčního hlasování do českého volebního systému znamená útok na demokracii i ústavní principy českého volebního práva. Protiústavnost, deformace spravedlnosti, riziko zneužití, arogance moci. To jsou útoky ze strany naší vlády, proti kterým je žádoucí a legitimní jakákoliv zákonná forma občanského protestu.

Jedná se o největší a nejnebezpečnější průlom do ústavního systému v historii novodobé české státnosti. Jde o nejzávažnější ohrožení svobody, spravedlnosti a politické a volební soutěže. Jedná se o pošlapání nejzákladnějších ústavních principů, na kterých stojí naše volební právo a potažmo i naše politické zřízení ve smyslu legitimity tvorby a ustanovování základních mocenských institucí.

Čím snadněji tím lépe

Sporný a pochybný je už samotný deklarovaný úmysl předkladatelů tohoto návrhu. Zjednodušení volební praxe pro české občany žijící v zahraničí! Proč se naše vláda začíná tímto způsobem náhle zajímat o občany žijící mimo naše státní území, kteří v každodenním životě podléhají cizí státní moci? Proč jsou tito občané najednou privilegovaní a proč mají získat výhody oproti lidem žijícím v České republice?

Nepochybně je zájmem naší vlády, aby akt volby osob žijících v zahraničí byl co nejjednodušší. Snadná dostupnost volby se stává v jejich liberálně demokratickém světě nejvyšší hodnotou. A to i na úkor ústavnosti tradičního volebního procesu, proti skutečným a tradičním evropským hodnotám jako jsou rovnost volebního práva, přímost volebního práva, tajnost hlasování.

Právo elity?

Je právo volit skutečně právem, v klasickém významu tohoto slova, anebo je nárokem či dokonce povinností? Z naší Ústavy, z Listiny základních práv a svobod, z našich volebních zákonů i z prostého rozumu jednoznačně vyplývá, že jde o právo. Ale to čeští občané zdržující se v zahraničí jednoznačně mají! Ti, kteří v cizí zemi žijí trvale, i ti, kteří se tam zdržují krátkodobě.

Stát jim k výkonu jejich volebního práva vytvořil všechny potřebné podmínky. Pro jeho naplnění nemusí tito občané cestovat do České republiky, ale mohou jej realizovat na nejbližším zastupitelském úřadě.

V jiných státech, včetně států nepochybně demokratických, toto není zdaleka samozřejmostí. Jejich občané, žijící mimo své mateřské státy, buď volit do jejich vrcholných ústavních orgánů nemohou, anebo za účelem vykonání aktu volby musí přicestovat do země svého původu.

Snaha o zavedení korespondenční volby pro české občany žijící v zahraničí se dá chápat různě. Předně jako snaha vládní pětikoalice učinit z této skupiny voličů elitní občanský klub. Univerzální a ústavně konformní volební právo pro všechny je nahrazováno volebním nárokem úzce profilované privilegované skupiny, který jim stát má, či dokonce musí, zaručit.

Ale možný je i takový výklad, který v podstatě říká, že volební právo Čechů v zahraničí není standardním právem, ale spíše povinností, kterou jim český stát ukládá. A jelikož jde o povinnost, musí těm, pro které ji zavádí, vytvořit takové podmínky, aby ji mohli splnit.

Ať tak či onak, jde v zásadě o chybný a pomýlený koncept. Korespondenční volba – a natož ta na český pětikoaliční způsob – není naplněním žádného základního občanského či politického práva. Je pouhým ideologickým konstruktem, nátlakovou agendou určité části politického spektra. Je snahou udržet se u moci, využít hlasy ze zahraničí, hlasy lidí, kteří fakticky nežijí pod vládou současné pětikoalice. A ani v budoucnu v drtivé většině nebudou žít pod žádnou českou vládou.

Nerovné mandáty

V našem předchozím článku o tom, jak se pětikoalice chystá ukrást příští volby do Poslanecké sněmovny, jsme se věnovali i tomu, jaký vliv by tato změna měla na proces převodu hlasů na poslanecké mandáty.

A to konkrétně v případě voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2025, kdy bude platit ještě současná právní úprava tohoto mechanismu. Tedy model, podle kterého bude vylosován jeden český volební kraj, do kterého budou všechny "zahraniční" (tedy i korespondenční) hlasy zahrnuty.

A demonstrovali jsme, jakým neakceptovatelným způsobem současná právní úprava přepočítávání "zahraničních" hlasů po zavedení korespondenční volby ovlivní konečný výsledek voleb. Po zavedení korespondenční volby se dá rovněž předpokládat, že zahraničních hlasů bude o dost více, a proto bude i jejich dopad na výsledky voleb daleko výraznější. Nyní chceme upozornit na další souvislosti, a to ve třech ohledech.

Za prvé, o složení poslanců za určitý volební kraj ve zcela rozhodující míře (čím menší kraj, tím více) rozhodnou zahraniční, nikoli domácí, hlasy.

Za druhé, "vylosovaný" kraj bude v Poslanecké sněmovně i několikanásobně nadreprezentován tím, že získá výrazně více poslaneckých mandátů než mnohem lidnatější kraje.

A konečně za třetí, velké množství poslanců za kraj, do kterého budou nalosovány zahraniční hlasy, bude pocházet z politických subjektů, které by tam před zavedením korespondenční volby v zahraničí získaly naopak naprostou menšinu mandátů. V menších krajích půjde velmi pravděpodobně o většinu takových poslanců. Takových, které v daném kraji volí jen jasná menšina jeho skutečných obyvatel.

Způsob, podle kterého budou do jednotlivých krajů přiřazeny zahraniční hlasy po zavedení možnosti volit korespondenčně, bude rozhodovat o podobě stranicko-politické většiny v budoucí Poslanecké sněmovně, a tedy i o podobě budoucí vlády. Jinými slovy, finální zastoupení v Poslanecké sněmovně může být jiné v závislosti na tom, do jakého kraje budou zahraniční hlasy nalosovány. Jiný výsledek bude v případě jejich nalosování do kraje Středočeského, jiný, pokud budou nalosovány do kraje Libereckého.

Volební inženýrství

V ústavněprávním výboru Senátu se nyní projednává další novela volebního zákona, podle které se mají s účinností od roku 2026 zahraniční hlasy v následném přepočtu na poslanecké mandáty zohledňovat lehce odlišným způsobem, než je tomu nyní.

A to tak, že namísto jednoho ze čtrnácti krajů, který je vylosován a kam se nyní tyto hlasy přiřazují, se budou za tímto účelem napříště losovat dva ze čtyř největších krajů, tj. Praha, Středočeský kraj, Jihomoravský kraj, Moravskoslezský kraj, přičemž do jednoho vylosovaného kraje mají být připočítány hlasy z evropských zemí a do druhého ze zbytku světa.

Tato varianta je rozhodně nebezpečnější než ta současná. A opět z ní prosakuje účelovost návrhu vládní pětikoalice. Poslední volby do Poslanecké sněmovny v roce 2021 totiž rozhodly výsledky ve dvou krajích – ve Středočeském kraji a v Praze. Oba přitom patří mezi ony čtyři největší volební kraje, do kterých se mají od roku 2026 přidělovat zahraniční korespondenční hlasy.

Když sečteme volební výsledky z roku 2021 ve dvanácti krajích České republiky, bez Prahy a Středočeského kraje, zjistíme, že je zde poměr mandátů 76:75 ve prospěch současné opozice (ANO, SPD). Ale v součtu Středočeského kraje a Prahy zvítězily strany současné pětikoalice nad stranami současné opozice o 17 mandátů (33:16). A celkově tedy o 16 mandátů.

Z výsledků nejen těchto, ale i dalších voleb je evidentní, že volební baštou současných vládních stran jsou tyto dva největší české volební kraje. Vládní záměr přiřazovat zahraniční (i korespondenční) voličské hlasy od roku 2026 do dvou ze čtyř největších českých krajů není tedy ničím jiným, než metodou typickou pro tzv. volební inženýrství s cílem učelově a manipulativně navýšit své volební zisky. A třeba i volby takto rozhodnout ve svůj prospěch.

Pravděpodobnost, že ze čtyř největších krajů budou pro zařazení zahraničních hlasů vylosovány Praha a Středočeský kraj, anebo alespoň jeden z nich, je totiž velmi vysoká.

Velké kraje vládnou

Ve čtyřech největších českých volebních krajích se už nyní volí celkem 94–95 poslanců, tedy skoro polovina Sněmovny. Poté, co by sem byly přidělovány zahraniční hlasy, tvořili by poslanci v nich zvolení již výrazně nadpoloviční část dolní komory českého Parlamentu a zástupci zbylých deseti krajů by tam naopak byli ve značné menšině.

Poslanců zvolených v Praze a Středočeském kraji bývá už nyní 49 až 50. A vzhledem k tomu, že se sem neustále stěhují lidé z jiných krajů, anebo zde minimálně hlasují na voličské průkazy, tento počet bude postupně narůstat.

Pokud budou pro přidělení zahraničních hlasů vylosovány tyto dva kraje, Praha a Středočeský kraj, budou tvořit poslanci v nich zvoleni už téměř třetinu Poslanecké sněmovny! Třetina členů Poslanecké sněmovny tak bude složena ze zástupců dvou krajů z celkových čtrnácti!

I ve světle posledního nálezu Ústavního soudu ohledně volební legislativy (z roku 2021), který konstatoval deformace a nerovnosti v zastoupení zvolených poslanců na základě znevýhodnění menších volebních krajů, jde o další jasně protiústavní moment návrhu na zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí, resp. o další projev až brutálního narušení ústavního principu rovnosti volebního práva.

Ztráta jistoty a kontroly

Dle předkladatelů návrhu na zavedení korespondenčního hlasování v zahraničí bude tento akt probíhat tak, že příslušný volební lístek bude umístěn do zalepené hlasovací obálky, která bude poté vložena, spolu s identifikačním lístkem podepsaným voličem, do tzv. doručovací obálky. A odeslána poštou na příslušný zastupitelský úřad.

Jistota skutečného doručení korespondenčního hlasu na místo určení v zákonem vymezeném čase tak bude zcela srovnatelná s "jistotou" potenciálního stavu, kdy by volič předával obálku se svým hlasovacím lístkem členovi volební komise před volební místností na chodbě. Žádná nezávislá kontrola neexistuje, postup závisí na chování, vůli a pečlivosti člena komise.

Je zde i faktor klíčové role "třetích subjektů" v korespondenčním způsobu volby, tedy úloha poštovních a doručovacích služeb, které jsou navíc v mnoha zemích soukromoprávními privátními subjekty. Náš stát jim takto v případě korespondenční volby v zahraničí svěřuje funkci garanta voleb. Budou však všichni zaměstnanci těchto služeb ctít tajnost volby a stihnou tyto subjekty všechny zaslané korespondenční hlasy řádně a včas doručit na místo určení?

Vládní návrh na zavedení korespondenční volby není správný. "Korespondenční" volič ztrácí jistotu, kterou dnes ve standardním fyzickém procesu volby má. Jistotu, že opravdu hlasoval, že jeho hlas byl odevzdán a započítán.

Proti takovému postupu máme důvod se vzbouřit.

Zdroj: https://casopisargument.cz/?p=55958